Miloň Čepelka: Chtěli jsme si hrát. Netušili jsme, že to potrvá šestapadesát let

Místa spojená s fiktivním géniem v něm projdou nejen Miroslav Táborský, Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka, kteří v pondělí odhalili pamětní desku u prvorepublikové vily v Dykově ulici na pražských Vinohradech, jejíž historie je spjatá nejvíc s Československým a Českým rozhlasem a také se Svobodnou Evropou. V roce 1966 se v ní konala ustavující schůze Divadla Járy Cimrmana. „Vzpomínek spojených s touto vilou mám víc než dost,“ předesílá Miloň Čepelka.

Podělíte se o ně?
Do Československého rozhlasu jsem nastoupil jako redaktor 1. května 1961 a v této budově, kde sídlil, jsem i bydlel. Nejdřív ve druhém patře v jednom z pokojíků, které byly původně určeny asi pro služebnictvo, když ještě budova rozhlasu nepatřila. A potom to nějak přestalo fungovat, místnosti se staly buď neobyvatelné, nebo byly určeny k něčemu jinému, takže jsem se přestěhoval do své kanceláře s gaučem, kde jsem bydlel asi pět dalších roků. Bylo to krásné období, protože jsem ráno vklouzl do bačkor a byl jsem v práci.

OBRAZEM: Poslední klapka. Chystaný seriál Stopy Járy Cimrmana je dotočen

V rozhlase jste působil dřív než váš kolega Zdeněk Svěrák…
Ano. Se Zdeňkem jsme se znali z vysoké školy pedagogické, čtyři roky jsme spolu studovali. A pak jsme se rozešli každý jinam. Když jsem se dostal do rozhlasu, tesknil jsem po něm. Naštěstí jsem se po pouhém roce a něco dozvěděl, že je tady volné ještě jedno redaktorské místo, a tak jsem svému šéfovi Slávkovi Vondráškovi navrhl, že mám jednoho kamaráda, který by se sem skvěle hodil. No a ono to dopadlo. Zdeněk Svěrák nejdřív nechtěl. V té době vyučoval na gymnáziu a bavilo ho to, na rozdíl ode mě. Taky jsem před nástupem do rozhlasu vyučoval, ale v základní osmiletce v Novém Kníně. A to byl rozdíl. Ale nakonec jsem ho přesvědčil, že když budeme pracovat spolu, tak nám v rozhlasu bude dobře.

V budově v Dykově ulici se zrodila i cimrmanovská legenda. Jak to bylo?
Začalo to tak, že se Jára Cimrman prvně zjevil na vlnách éteru v pořadu Nealkoholická vinárna U Pavouka, který dělali jak autorsky, tak i coby reportéři, kolegové Jirka Šebánek se Zdeňkem Svěrákem. Jára se tam ovšem objevil jako náš současník, jako sochař, který tvoří nafukovací sochy. No a potom jednou přišel Jirka Šebánek z procházky po Malé Straně a říkal: „Zjistil jsem, že Baráčníci hrají divadlo. Když můžou oni, mohli bychom taky.“ A navrhl, že uděláme Divadlo Járy Cimrmana, přičemž tomuto muži vymyslel i životopis. My jsme se těšili, že si konečně taky trošku pohrajeme. Ale netušili jsme, že si budeme pohrávat šestapadesát let, dokonce za takového zájmu obecenstva. Takže co k tomu dodat víc. Je to prostě zázrak.

V této budově jste zažil i bouřlivý rok 1968?
Ano, zažili jsme ho tu všichni. Tady jsme nejdřív vysílali proti okupantům a pak jsme se rozplakali, když se Dubček a spol vrátili neúspěšně z Moskvy. Následně jsme tady vydrželi ještě rok a potom jsme se rozhodli, že dáme výpověď. Tak jsme ji dali, byla přijata a pak už jsme nesměli práh této budovy překročit. Ale teď už smíme. Je to tady všechno předělané, takže to už těžko poznávám.

Jediná důstojná obrana je neztratit humor, říká Zdeněk Svěrák

Jak vzpomínáte na zakládající schůzi Divadla Járy Cimrmana, která se uskutečnila 29. října 1966?
Moc si na to nepamatuju, protože je to dávno, ale když měl Jirka Šebánek všechno vymyšlené a seznámil nás s tím, byli jsme pro. Současně tam ale došlo k jednomu malému nedorozumění, protože Láďa Smoljak, kterého jsme se Zdeňkem chtěli do tohoto podniku přibrat a taky se tak stalo, neboť jsme se s ním znali z vysoké školy, měl zrovna ten den lístky do kina. A když jsme mu řekli, o co jde, tak prohlásil: „Zakládat nové divadlo v éře Semaforu je blbost.“ A šel do toho kina. Což mu Jirka Šebánek nikdy neodpustil a tam, myslím, začala navzájem nevůle těch dvou osob. Velká škoda.