Na koncert Plastic People zve Emil „Emilio" Dvořák, jeden z pořadatelů ústeckého koncertu undergroundové legendy. Po nich vystoupí na hradě Střekov ještě rocková legenda Freygang ze SRN, tedy z bývalé NDR. Občerstvení zajistí Čajovna U Vysmáté žáby a Náhradní bar Planet Underground.

Plastici se vracejí

Naposledy hráli PPU na Ústecku v roce 2008 na 7. ročníku benefičního Útulek Festu. Tenkrát to bylo díky pořadatelům Martíčkovi a Vaškovi, vyšlo to parádně. Ano, i Dvořák tam byl, ale jak sám napsal jen jako „podržtaška". Koncert se odehrál ještě v areálu ZKO Trmice, na místě ideálním pro Útulek Fest. Ideální ale do těch nešťastných záplav…

Do Ústí Plastici se vrátí krátce poté, co bavili děčínský klub Garage. „Kapela nové album nechystá, i tak se toho ale okolo ní děje dost," řekl Vladimír „Lábus" Drápal z Loun, který PPU vydal v roce 2009 výborné řadové album„Maska za maskou"(Guerilla Records).

Oslava „45" i Koncert pro Mejlu

Loni na podzim slavili Plastici 45 let existence, v lednu 2014 hráli v Praze v Akropoli velký „Koncert pro Mejlu". Tradičně vzpomínali na svého bývalého lídra Mejlu Hlavsu při příležitosti jeho nedožitých 63. narozenin.

Kdo jsou dnes
Plastic People?
Vratislav Brabenec, basklarinet, altsaxofon, klarinet, zpěv
(od 1972)
Josef Janíček, klávesy, zpěv
(od 1969)
Jiří Kabeš, viola, zpěv
(od 1970)
Joe Karafiát, kytara, zpěv
(od 1997)
Eva Turnová, baskytara, zpěv
(od 2001)
Jaroslav Kvasnička, bicí
(od 2009)
Petr Turek

Událostí byl unikátní symfonický koncert PPU s Brněnskou filharmonií. V Divadle Archa hráli hudbu ze zásadního alba PPU „Co znamená vésti koně", které bylo původně natočeno v roce 1993 u Havla na Hrádečku. Deska je jeden z vrcholů Plastiků, loni ji v reedici vydala firma Warner Music ČR se třemi dalšími podstatnými alby PPUPašijové hry velikonoční (1980),Hovězí porážka (1983 - 1984) aPůlnoční myš (1985).

Jak vnímají svět kolem sebe po revoluci zakládající členové PPU, ze které měl minulý režim husí kůži a strach? O tom více v rozhovoru.

Nechceme už hrát, co dřív

Jak vnímáte underground?
Brabenec: Nejblbější byl ten starý underground. Lidi chtějí, abychom dál hráli to, co před třiceti, čtyřiceti lety. Ale my už hrajeme něco jiného. Přesto celý koncert skandují, že chtějí Francovku a nevšimnou si, že zní třeba Pašije.

Vybíráte si raději novější skladby než ty starší?
Brabenec: Tak půl na půl. Jednak abychom uspokojili ty dědky, a jednak abychom předvedli mladým to, že jsme připravili také něco nového.

Co na vaše koncerty táhne mladé? Chodí i holky, které mají šestnáct či osmnáct let…
Brabenec: Prostě jsme pěkní kluci (smích). Ne. Občas se stane, že přijdou do šatny s tím, že jim dědeček říkal, ať se na nás jdou podívat.
Janíček: Taky se o nás učí ve škole. Tak je zajímá, co je to vlastně za hudbu. Je to podezřelé, že nás mají ve skriptech a my ještě existujeme.

Nevěří, že jsme ti původní

Asi jste sotva čekali, že se dostanete do čítanek a skript…
Brabenec: Je to strašné, jako když vás předčasně pohřbí.
Kabeš: Ti mladí se ještě budou ptát, jestli jsou to staří Plastici, nebo revival. Někdo ani nevěří, že jsme ti původní Plastici (úsměv).

Setkali jste se už někdy s vaším revivalem?
Kabeš: Ano, v Chicagu, a dokonce jsem si s nimi zahrál.
Janíček: Pak jsme na revival narazili ve Štůdlově. Měl hrát až jako poslední, ale ve čtyři ráno byli všichni tak opilí, že už nehráli.

Co máte před koncertem nejraději? Čím se posilňujete?
Janíček: Jsem nejraději, když se nikdo ničím neposilňuje, aby pak koncert nedopadl špatně (úsměv).

Máme rádi vínečko

Máte raději pivo, nebo víno?
Kabeš: Začíná se to přesunovat. Kdysi jsme byli všichni pivaři. Ale najednou se pivo začínalo vytrácet a oblíbili jsme si vínečko.
Janíček: Mluvíš o sobě… (směrem na Kabeše). Rozhodně ale nehulíme marjánku.
Brabenec: Za čtyřicet let existence jsme vyhulili čtyři jointy. Nyní stihnete víc na střední škole za týden. Dřív jsme pili desítku pivo a rum. Pak jsme přešli na myslivce.

Když se dívám do aktuálního playlistu, tak už dnes skladbu Francovka nehrajete. Ale hrávali jste ji ještě nedávno. S ní máte nějaké zkušenosti?
Janíček: To je báseň od Egona Bondyho. My ji nepijeme, ale chicagští Plastici měli francovky a pili je.
Brabenec: Francovku jsem zkoušel, ale to má pak člověk plná ústa éteru nebo čehosi. Je to ale docela hezká básnička.
Janíček: Nezkoušel jsem ji, je ale asi lepší než Okena. My nejsme nějací bojovníci proti drogám. Bondy měl možná francovku vyzkoušenou, ale těžko říct.

Kde po tolika letech hraní a textařské práce ještě berete pro nové skladby inspiraci?
Brabenec: V životě. Člověk by se měl dívat kolem sebe a vidět situace, které tu jsou. Neposuzovat je, ale snažit se je absorbovat a třeba z nich něco vznikne a vzejde něco dobrého. Jinak by jen od rána seděl u kořalky a posílal všechno do p*dele. To není cesta.

Líbí se mi ženský

Když se snažíte najít v životě pozitivní situace a věci, co se vám tedy nejvíc líbí?
Brabenec: Mně se líbí ženské.
Janíček: Pěkná muzika.

Jaká se vám líbí hudba?
Janíček: Líbí se mi takové okrajové záležitosti, když hrají mladí nadaní skladatelé.
Brabenec: Rád chodím na klasiku, ale když jsou tam samé housle, tak mě to štve. Když jsou tam dechy, tak jsem ten večer hodný (úsměv).

Kdo dnes štve Plastiky

V 70. letech jste hodně štvali režim vy. Kdo štve nyní vás?
Brabenec: Nejsem překvapený, co se tu děje. Nebyl jsem takový optimista, který by si myslel, že se tato společnost najednou promění. Spousta věcí se prošvihla. Průser je v tom, že šmejdy, kteří jsou v každém národě, v každé společnosti, u nás nikdo netrestá. Havel se svojí partičkou viděl základní naivní myšlenku v tom, že tady bude Forum Romanum, Občanské fórum, které nebude patřit žádným posraným stranám. Nakonec ale stejně do něj vnikly ty podělaný strany, jejichž programy stojí za ho*no. Jsou v nich prospěcháři i hajzlové, z lidí si dělají srandu. Ve světovém politologickém slovníku najdete defenestraci, což je slovo od nás. Jednoho dne přijdeš za tímto úředníkem a řekneš mu, už mě štveš, a letíš skrz okno. Tak v této situaci jsme. Protože jsou to takoví hajzlové a šmejdi, že to normální člověk nemůže strávit. Když si člověk přečte noviny, najde v nich, že někdo ukradl čtyři miliardy a odpustili mu je. To je špatný příklad pro lidi, kteří žijí v malých domcích. Ti si pak řeknou: „Ukradnu si milion nebo i míň a oni mi to odpustí." To je nejsmutnější.

Žil jste i v Kanadě. Byli tam podle vás lidé jiní?
Brabenec: V Kanadě jsme Kanaďanům nadšeným pro socialismus říkali, že kdyby jim tady zavedli socialismus padesátých let, tak tady do dvou let nemají pšenici a za další dva roky ani dřevo.

Bondy se uměl strefit

Některé dřívější texty máte od Egona Bondyho, jak trefné je podle vás jeho sci-fi?
Brabenec: Bondy byl misionář a občas se dokázal obrovsky strefit. Vzpomněl jsem si na něj na začátku 90. let, kdy začala balkánská válka. V roce 1978 měl u mě doma přednášku, jak je to na Balkánu nábožensky a etnicky napínavé. Za poslední dekády to byl nejdrastičtější a nejdůležitější konflikt v Evropě a Bondy to částečně předvídal.

V zahraničí zpíváte anglicky nebo česky?
Janíček: Anglicky minimálně. Předem ale lidem řekneme, o čem píseň bude.
Brabenec: Kdysi jsme se s dcerou dívali na televizi a ona se mě ptala, proč české kapely zpívají anglicky a řekla: „Nemít české rodiče, tak bych jim nerozuměla." Nějaká česká kapela pak hrála v New Yorku a zpívala anglicky. Pak mluvili s kritiky a ti se ptali, jak je možné, že čeština je tak podobná angličtině. Občas bylo i něčemu rozumět.