Jak vzpomíná na roli, která jí přinesla ohromnou slávu u nás i v zahraničí? O tom byla řeč v exkluzivním interview pro knihu „Tři oříšky pro Popelku" příběh legendárního filmu a jeho hrdinů (Nakladatelství Omega, září 2014).

Paní Šafránková, jak jste se vlastně dostala k roli Popelky?
Byla jsem pozvána na konkurz, který jsem absolvovala s mnoha dalšími Popelkami. Tam se zkoušely dvojice, kdo se ke komu typově hodí. Přišla jsem jako jedna z posledních a zbyly na mě šaty, do kterých se už asi nikdo nevešel. Později na plese v Moritzburgu jsem si všimla, že v nich tančila jedna baletka.

Když jste si přečetla scénář, zanechalo to ve vás nějaký dojem?
Velmi mě potěšilo už samotné téma této pohádky, že je to zrovna ta o Popelce. Jako dítě jsem ji měla nejradši.

Nebýt Barunky…

Pan Vorlíček vzpomíná, že po mnoha konkurzech nebyla Popelka vybrána a někdo si vzpomněl na vaši roli Barunky ze snímku Babička. Netušíte kdo?
Možná pan doktor Pavlíček, spoluautor scénáře. Doslechla jsem se to od něj daleko později. Ostatně František Pavlíček zasáhl do mého profesního života velmi výrazně.

Jak výrazně?
Byl to pro mě Bohem políbený autor. Stál třeba u zrodu scénáře Markéty Lazarové a Babičky, ve které jsem hrála. Tehdy jsem ho ale neznala a když došlo na roli Popelky, asi si vzpomněl, že už bych mohla být v tom věku a možná na mě upozornil. Že je autorem scénáře, jsem se dozvěděla později od Bohumily Zelenkové, která pod ním byla podepsaná místo něj. Byl po roce 1968 zakázaným autorem a žil někde na Vysočině, v přírodě. Na jeho práci to bylo znát…

Kdy jste se dozvěděla, že autorem scénáře je pan Pavlíček?
Myslím, že až někdy po roce 1989. Poslala jsem mu osobní dopis, ve kterém jsem mu poděkovala za obě tyto role. On mi pak na dopis odpověděl a dopisovali jsme si. Jednou mi ale místo dopisu zavolal a začali jsme si telefonovat. Když jsem s ním mohla hovořit, byly to pro mě vzácné okamžiky. I v pokročilém věku v sobě měl náboj a tvořivého ducha.

Scénář, který se vám dostal do rukou, byl již zimní, či to bylo ještě pořád na letní téma?
Původně se mělo myslím točit na jaře a v létě. Pro ta roční období byly ušity nádherné kostýmy od pana Theodora Pištěka. Zbyly nám, i když se film nakonec točil v zimě.

V mrazu v potoce

Nebylo to nepohodlné? To vám přeci musela být zima.
To je zvláštní, že si nevybavuji nějakou nepříjemnou zimu. Asi proto, že jsem byla pořád v pohybu nebo jsem jezdila na koni. Tam je člověk navíc v přímém kontaktu se zvířetem, takže mráz až tak moc nevnímá. Ovšem tím nechci říct, že mi zima vůbec nebyla. Například při scéně, kdy peru v potoce prádlo, tak to určitě ano (smích).

Popelka hodně jezdí na koni, jaký byl tehdy váš vztah k nim?
Tehdy byly populární kovbojky a indiánky, třeba Vinnetou. Když jsme jezdili ze školy na kole, tak jsme si představovali, že jedeme na koni. Měla jsem blízko k jízdárně, navíc jsem z venkova, tak jsem se občas ke koním dostala. Byli to takoví ti co pracují na poli a když bylo hotovo, mohla jsem si na ně sednout. Ovšem bez sedla. V každé další roli, kde jsem mohla jezdit na koni, jsem si vlastně zrealizovala své tužby, takže z mé strany ta jízda vlastně nebyl ani takový výkon, jako spíše splněná touha.

Nedělalo vám problémy anglické dámské sedlo?
Ne, byla jsem zvyklá jezdit i bez sedla. A hlavně ještě před natáčením jsme dostali lekce u pana inženýra Františka Michálka, to byl velký profesionál. Pod jeho vedením jsem cítila naprostou jistotu, asi i proto jsem se na koni nikdy nebála. Jízdy jsem absolvovala před natáčením, když jsem měla další filmování na koni. To jsem vždy panu Michálkovi volala a ptala se, jestli si můžu vzít jízdy. Pro mě to byla vítaná příležitost jak se ke koním dostat blíž.

Byl rozdíl jezdit na českém a na německém koni?
To víte, že byl, a jaký! Němečtí koně byli jako vítr, stačilo je jemně pobídnout a fičeli krajinou jako blesk. V okolí Moritzburgu byly rozlehlé pláně, kde jsme to mohli opravdu rozjet.

Jak jste na tom byla s němčinou?
Trochu jsem uměla, ale ve štábu bylo docela dost Čechů a když byla zapotřebí němčina, tak jsme to docela zvládali.

Jak se k vám chovali němečtí herci?
Vzpomínám na ně jen v dobrém. Třeba Rolf Hoppe byl ke mně velmi vstřícný. Už byl tehdy někdo, a já začátečnice. On třeba přišel, navazoval řeč a bavil se s námi. Bohužel jsme se už po natáčení nikdy neviděli. Také ráda vzpomínám na paní Karin Lesch, která byla velmi noblesní dáma a měla své osobité kouzlo.

Dvě báječné ženské

Jak se k vám ve skutečnosti chovaly paní Braunbock a její zlá dcera? Ve filmu to jsou výrazně negativní postavy, byly takové i ve skutečnosti?
Ani v nejmenším! To byly normální báječné ženské, které se jen věrohodně zhostily svých hereckých partů. Paní Hlaváčová i paní Braunbock měly smysl pro humor, spolupráce i soukromá komunikace s nimi byla zábavná. Ještě si k tomu přimyslete humorem sršícího Vladimíra Menšíka a dostanete přibližnou představu, v jaké atmosféře natáčení probíhalo.

Měla jste angažmá v Činoherním klubu a natáčení Popelky pro vás bylo spojeno s častými přesuny, v jakých představeních jste tenkrát účinkovala?
Ve čtyřech nebo pěti inscenacích, musela jsem se dvakrát nebo třikrát do týdne vracet a hrát Ninu v Rackovi, Checu v Poprasku na Laguně i další hry. Podstatné ale bylo, že ještě před natáčením jsem měla rozezkoušenu Soňu ve Strýčkovi Váňovi a do toho mi přišla nabídka od pana režiséra Vorlíčka. Šla jsem tedy za režisérem představení Janem Kačerem a ptala se ho, co mám dělat, co teď? Nebývalo běžné, zejména pokud měl člověk rozezkoušenou hru, že by ho divadlo uvolnilo. Honza Kačer seděl v potemnělém hledišti a sledoval scénu, kde zkoušeli Pavel Landovský, Nina Divíšková a Jirka Kodet. Zeptala jsem se ho, co si o tom myslí, a on řekl pro mě fatální větu: ,Podívej se, vždyť ty jsi už skoro poslední, kdo v tomhle divadle ještě může točit, tak se seber a jeď. A tak jsem jela.

Jak dnes vnímáte tehdejší spolupráci s panem Vorlíčkem?
Jsem přesvědčená, že profesní setkání s ním v mých začátcích pro mě mělo nenahraditelný význam. Pro něj a jeho práci je charakteristický sarkastický, střízlivý a věcný přístup k tématu. Byli jsme dobrá kombinace: Já měla spontánnost a volnost, on mě nechával, ale nenápadně svým střízlivým okem zkušeného filmaře hlídal, abych se neposunula jinam. Jeho kombinace nadhledu, smyslu pro humor a mistrného přístupu k řemeslu, to je pro mě dodnes velmi cenné životní setkání.

Hlídala jsem kameru

Byla jste v kontaktu s panem Ilíkem, kameramanem Popelky?
Samozřejmě. Měl mě stále v hledáčku, já si zase hlídala kameru. Byl tam i pan Áda Hejzlar, vynikající švenker, který odvedl velký kus práce. Byli taková dvojka, ti když se dali dohromady, tak byl vizuálně krásný film zárukou.

Fotografem filmu byl pan Komárek, vzpomenete si na něj?
Samozřejmě. Jednou jsme letěli z Drážďan a při odbavení mu prosvítili celý kufr s foto vybavením i filmy. Jeho několikadenní práce byla najednou pryč, všechny fotky byly znehodnocené.

Ve filmu hraje velkou roli sníh, na Šumavě ho tehdy bylo hodně, nekomplikovalo to natáčení?
Všechny scény jsme museli točit na první dobrou, aby-chom neporušili panenskou čistotu sněhových duchen. Protože jsme si řadu věcí nemohli nazkoušet, tak vzniklo i pár kuriózních situací. Například když jsme točili poslední záběr filmu, kde jsme jeli s Pavlem Trávníčkem vedle sebe na koni, tak jsem najednou zjistila, že Pavel vedle mě není. Otočila jsem se a ptám se ho, proč nejede? Zaslechla jsem jen, jak Pavel volá ,Nemůžu, nemám koně!? Se svým grošákem se propadl do obrovské závěje, kůň byl až po prsa ponořený do sněhu!

Jak jste měli v těch závějích zajištěný servis, měli jste tam s sebou i catering?
Ale kdepak, tehdy ještě nic takového nebylo. Abychom měli alespoň jednou za den v žaludku něco teplého, jezdili za námi vojáci v obrněném transportéru a vozili nám horký čaj. Žádná jiná technika by se tam nedostala. Ten nám nalévali do takových kelímků, které na sobě měly voskovaný film. Horkem se vnitřek kelímku celý rozpustil a když se člověk takto »ochuceného« čaje napil, celý se »zavoskoval« a další chod už neřešil (smích).

Byla tenkrát u nás premiéra Tři oříšků pro Popelku?
Samozřejmě, jako u každého jiného filmu. Premiérové promítání se uskutečnilo v pražském kině Blaník na Václavském náměstí a přišlo se tam podívat hodně mých tehdejších kolegů z Činoherního klubu.

Napadlo vás, když jste na filmu pracovala, že se z něj stane taková legenda?
Takové věci vás při práci nenapadají. Vůbec o tom nepřemýšlíte.

Je to kouzlo

Proč si myslíte, že se z této pohádky stal takový fenomén?
To vážně netuším. Ale máme asi štěstí, že se zachovaly původní české pohádky, kde je zakódován klíč k mystické cestě a duchovnímu vývoji. Dětská nepopsaná duše to asi nějak vycítí a přijme za svoje, aniž o tom ví. Je to kouzlo, jinak si to nedovedu vysvětlit. Při natáčení se asi také sešly všechny profese ve své plné kondici. Režie, scénář, herci, kostýmy, kamera, lokace… A jestli se nám všem to kouzlo povedlo nevyplašit a trochu předat, tak za to jsem vděčná.