Inspiraci k napsání psích příběhů načerpala z vlastní zkušenosti a ze zkušeností svých nevidomých kamarádek a jejich psů. Knihu přitom pojala výchovně, čtenáři se v ní dočtou o výchově vodicích psů a jak se k nim chovat.

S RETRÍVREM PLUTEM

Na ústeckou besedu přijela se svým mužem a se šedobílým labradorským retrívrem Plutem. Ten má za sebou náročný trénink ve Středisku výcviku vodicích psů v Jinonicích.

„Jeho matku přivezli z Ameriky ze školy pro vodicí psy v Rochesteru. Tito psi mají vodění nevidomých v genech,“ prozradila autorka. Pluta dostali, když mu byl rok a osm měsíců. Poté, co vychodil školu pro superpsy.

„Zprvu se jako štěně v převýchově učil jako každý pes. Aby uměl poslouchat, znát hygienu nebo třeba že se pánovi netrhají pantofle… Učil se zvykat si na různá prostředí, kam bude jednou s pánem chodit, stane-li se vodicím psem. A byl dál kontrolován školou, když se hodil povahově i zdravotně, šel do ní,“ líčila autorka půvabné knížky, ve které nechybí humor ani dojetí.

„Naučili ho tam, že vedle něj stále jde člověk a jak se chovat v dopravním prostředku,“ dodala.

HUMORNÉ PSÍ PŘÍBĚHY

Kniha Stanislavy Krajíčkové na krátkých humorných příbězích ze života popisuje, jak se k vodicím psům chovat. Hlavně proto ji napsala.

„Vadilo mi a dál vadí, že dnes dospělí ani děti neznají základní pravidla chování k vodicím psům. Je to desatero pravidel pro kontakt s nevidomým se psem,“ podotkla. A pokračovala: „Lidé by vodicího psa neměli vyrušovat při jeho práci, bez vědomí majitele by na něj neměli sahat, neměli by mu nabízet pamlsky. Chceme-li pomoci nevidomému s vodicím psem, vždy člověka nejdříve oslovme, zda naši pomoc potřebuje. A pokud takovou dvojici míjíme s naším psem, nepřipusťme, aby vodicího psa obtěžoval.“

„Lidé mohou ohrozit nevidomého i jeho psa, když se k němu chovají hloupě třeba na přechodu,“ potvrdil na besedě nevidomý Petr Adamovský, lektor ústeckého TyfloCentra, které besedu a autorské čtení pořádalo.

BAVÍ MĚ REAKCE A ZÁJEM DĚTÍ

„Jenže ono to vlastně autorské čtení nebylo, čte se mi dost špatně. Spíš návštěvníkům besed vyprávím příběhy ze své knihy. Bylo to, jako když s kamarádkou navštěvujeme základní školy a říkáme dětem, co je správné a co ne ve vztahu k nevidomým. Moc mě pak těší, když moje kniha s pěknými obrázky děti zajímá a baví,“ konstatovala slabozraká Stanislava Krajíčková z Lovosic.

Finále pořadu v ústecké knihovně patřilo představování kompenzačních pomůcek pro nevidomé, například lup, a také informaci o existenci knihovny pro slabozraké a nevidomé v Severočeské knihovně na adrese Churchillova 3. Přestěhovala se sem z objektu družstva Karko na ústecké Klíši.