Lidé nás zařazují do Guinnessovy knihy rekordů, říká dvojice Suchý-Molavcová

Semaforu je 60 let. Už pomalu půjde do důchodu. V jaké je kondici?
JM: Semafor je v dobré kondici. Je stále obklopen mladými krásnými děvčaty… Jen já to trochu kazím.

JS: Už to není ten bezstarostný rozverný mladík, spíš seriózní džentlmen, který ale nepozbyl smysl pro legraci a vylomeniny.

Došlo mi, že moje dětství už je vlastně retro, říká herečka Marie Doležalová

Co považujete za absolutní vrchol a největší blaho, které jste v tomto divadle zažili?
JS: Když se v hledišti sejde publikum, které myslí, cítí a vnímá stejně jako my na jevišti.

JM: Velké blaho zažívám po každém představení, které s úspěchem dohrajeme, aniž by se musela kvůli mně předčasně zatáhnout opona… A další radost? Když naše divadlo navštívil Jan Werich. On tehdy navrhl, aby dvojici klaunů, kterou hrávali s Jiřím Voskovcem v představení Golem, jsme hráli v karlínském divadle my dva, Jiří Suchý a já.

Vaše divadlo se stěhovalo několikrát. Se stěhováním byly jistě spojené různé nesnáze. Jaké vám takový, většinou nedobrovolný, přesun naopak přinesl klady?
JM: Jsem vděčná i za ty těžší chvíle v životě. Jsou totiž vždycky k něčemu dobré. Člověk si alespoň vyzkouší své síly. A taky pozná lidi kolem sebe. Za těch mých 50 semaforských let je to už třetí divadelní domov, nepočítám-li naše bezdomovecké období po potopě. To jsme kočovali.

JS: Největším kladem je to, že nám Praha 6 vybudovala na Dejvické krásné divadlo, které stojí za to navštívit, kdyby pro nic jiného, tak kvůli půvabnému interiéru.

Na repertoáru máte hry nové, ale také třeba Kytici nebo Kdyby tisíc klarinetů. Které mají u diváků větší úspěch? A jak si vůbec u diváků stojíte, míváte plno?
JS: Kytice a Klarinety pořád lákají publikum. Většinou jsou zcela vyprodané. Nové věci si musejí získávat důvěru, buď se chytnou, a to je dobré, anebo živoří, a to je méně dobré. A to tak dlouho, až se chytnou
nebo až je stáhneme z repertoáru.

Janek Ledecký: Škola pro mě byla utrpením. Ale dofackoval jsem to

Hrajete radši novinky, nebo časem prověřené kusy?
JS: I časem prověřené kusy dostávají novou podobu. Kytice, která má za sebou 860 repríz, už je jiná, než byla ta původní. Ale pořád je to ta Kytice s nádhernou hudbou Ferdinanda Havlíka a s humorem, který patří k Semaforu.

JM: Stáří hry mě tolik nezajímá. Rozhodující je role. Pokud se v ní cítím dobře, hraju ji velmi ráda a diváci to poznají.

Na co by lidi měli určitě přijít?
JS: To je složitá věc. Tak například nejsem nadšený z toho, když na náročnější představení, jakým je například Prsten pana Nibelunga, přijdou diváci, kteří čekají Semafor z let šedesátých. A pozastavují se nad svými spoludiváky, které rozesměje to, čemu se sami nesmějí. A protože si myslím – a nejsem sám – že právě tento muzikál je to nejlepší, co můžeme nabídnout, tvrdošíjně ho pravidelně zařazuji do repertoáru a raduju se z toho, že se najde sdostatek diváků, které se nám podaří rozesmát a roztleskat. Pro ostatní jsou tu jiná představení, kde se jim zavděčíme.

Kytarista Michal Pavlíček: Děsím se téhle nové svaté války

Na repertoáru máte v současnosti i hru MeToo. Je vám stejnojmenná kampaň sympatická?
JS: Proti kampani nic nemám. Nejsou mně sympatické jen přehnané a hysterické snahy zvláště těch paní a dívek, které na tom chtějí vydělat. O tom je ostatně ta naše komedie.

Netajíte se láskou k Osvobozenému divadlu, důkazem jsou i tituly Začalo to Vestpocketkou nebo Čochtanův divotvorný hrnec, které máte momentálně na repertoáru. Víte o někom, kdo se ve své tvorbě odkazuje na divadlo Semafor tak, jak jste to dělali vy s Osvobozeným divadlem?
JS: Vím o Radošinském naivném divadle Stanislava Štepky z Bratislavy, který se k nám nepřestává hlásit. A jelikož to je vynikající soubor, jsem na to hrdej.

Pokud vím, pane Suchý, tak hry pro Semafor píšete sám. Kdo je jejich prvním čtenářem a kritikem?
JS: Jitka Molavcová a má asistentka Irena Zlámalová.

Paní Molavcová, do jaké míry jste se podílela na scénářích, ve kterých jste od doby nástupu do Semaforu hrála? A je pro vás ta míra uspokojující, nebo máte větší autorské ambice?
JM: Baví mě dotvářet, vymýšlet, improvizovat. Většinou už při zkouškách se text upravuje, různě mění, vznikají humorné situace. Bavíme se tím a vždycky se těšíme, jsme zvědaví, co na to diváci. Je to tvůrčí dobrodružství, které máme s Jiřím Suchým rádi. Premiérou to ale všechno nekončí, právě naopak! Pracujeme dál a 20. repríza je někdy i k nepoznání od první verze.

JS: Přímo na textu se Jitka obvykle nepodílí, zato když začneme zkoušet, je velmi iniciativní.

Zpěvák Richard Müller: Kdysi jsem byl schopný za den napsat album

Vzpomenete si ještě, o čem byla hra Ten pes je váš?, ve které se poprvé na jevišti Semaforu objevilo jméno Jitka Molavcová?
JS: Pokud si Jitka nevzpomene, nebudu se jí divit. Byla to jakási koláž absurdních nápadů.

JM: Tak to si pamatuji přesně! Moje první vystoupení v Semaforu! Zpívala jsem šansony o lásce sama s kytarou a obdivovala básničky a humor Jiřího Suchého…

Pane Suchý, co rozhodlo, že jste si z té řady krásných a talentovaných žen, které Semaforem prošly, vybral za uměleckou partnerku právě Jitku Molavcovou?
JS: Jitka byla nejlepší.

A jak to, že jste, paní Molavcová, vydržela tak dlouho po boku Jiřího Suchého?
JS: Protože jsem byl nejlepší.
JM: Mnozí lidé nás často zařazují do Guinnessovy knihy rekordů. Ptají se: „Paní Molavcová, jak jste to mohla tak dlouho vydržet?“ A já trpělivě odpovídám: „No, nedivte se, prosím vás, v takový krásný společnosti…“

MS v hokeji? Hospody praskají ve švech, lákadlem jsou i Voráčkovy hambáče

Je váš vztah harmonický, nebo se dovedete i pohádat?
JS: Nevím, co vám odpoví Jitka, ale jsem přesvědčen, že mi potvrdí, že hádky nemáme v repertoáru.

JM: Je to zvláštní a v dnešní době možná nepochopitelné, ale my jsme se nikdy nepohádali. Vždycky jsme se dokázali spolu domluvit.

Pan Suchý je grafik, paní Molavcová má vystudovanou grafickou školu. Nemohl by to být jeden z důvodů, proč si tak rozumíte?
JS: Já jsem přesvědčen, že těch důvodů je mnohem víc. Pokud vím, Jitka se grafikou už nezaobírá, takže tento důvod už moc neplatí.

JM: Ano, vystudovala jsem grafickou školu, ale když se mě někdo zeptal: „Jituško, čímpak bys chtěla být?“ Odpověděla jsem: „Herečkou, jinak je mi to jedno.“

Jitka Molavcová, to je pro děti synonymum přívětivé moderátorky Kouzelné školky. Jak často vás na ulici zastavují malé děti a prosí o podpis?
JM: Jak často? Tak asi dvakrát?… desetkrát… nebo osmdesátkrát do roka zvolají malé děti: „Ahoj, Jitko!“ Jejich rodiče hledají mobil na selfíčko a prarodiče se slzou v oku poznamenají: „Vy jste naše dětství…“ Nedávno jsem se zeptala jedné holčičky: „Máš doma nějaké zvíře?“ A ona odpověděla: „Ano… tátu!“

Vy jste, pane Suchý, nikdy nezatoužil moderovat nějaký televizní pořad, nebo rovnou dělat svůj vlastní jako třeba Karel Šíp, který ze Semaforu vysílá svou Všechnopárty?
JS: Ne. Bavilo mne to v minulosti v rozhlase. Karel Šíp má svůj pořad v televizi – já ne. Já zase mám pro své působení divadlo – on ne. A tak si půjčuje to mé a já jsem na to pyšnej.

Jágr v Bratislavě sklidil mohutné ovace. Týmu zanechal jasný vzkaz

Loni jste oznámil, že už nebudete v divadle hrát, protože potřebujete šetřit síly, abyste se dočkal zaslouženého odpočinku. Kdo to za vás vezme?
JS: Oznámil jsem jen, že už nechci hrát ve všem. První pokus však naznačuje, že mně to tak snadno neprojde. Hra Možná že jistě ale určitě snad, v níž nehraje ani Jitka Molavcová, ani já, si velmi těžko nachází diváky. Nestačí, že jsem hru napsal, zrežíroval, opatřil písňovými texty a někdy i hudbou, diváci chtějí při tom všem na nás ještě koukat. Jen ty nejvěrnější zajímá samotná moje práce.

Paní Molavcová, nebude vám bez pana Suchého na jevišti smutno?
JM: Jiří Suchý má jedinečný smysl pro humor a výborně vypráví vtipy. Ten nejnovější o zaslouženém odpočinku je povedený…

JS: Nehodlám ji nechat samotnou. Pokud si nebude chtít vyzkoušet své síly. Před nedávnem jsem byl divákem na jejím představení na Karlštejně – byla skvělá. Potvrdil to i nadšený ohlas publika.

Začátek snů. Ale nesmíme mít rypáky nahoře, nabádá kapitán Voráček