Ti všichni přijali pozvání do pořadu „Setkání s…“ Antonína Moravce, který v této skvělé společnosti oslavil pětačtyřicáté narozeniny.

Tentokrát šla řeč o talentu, jehož zúčastnění včetně oslavence mají na rozdávání. Zatímco někteří začali s jeho úročením až v relativně pozdním věku, tanečnice Zuzana Pokorná se povinnosti každodenního tvrdého tréninku podrobuje od svých čtyř let.

Sedmatřicetiletá bývalá primabalerína ND a držitelka ceny Thálie za rok 1994, více než o úspěchu hovoří o pokoře k práci, bez které by svou kariéru nevybudovala.

„Začala jsem ve čtyřech létech se sportovní gymnastikou, potom jsem přešla do přípravky baletu Národního divadla v Praze a bylo mi pět, když jsem stála na jevišti v první dětské roli. Další cesta už byla přirozeně na konzervatoř,“ vzpomíná půvabná útlá dáma, kterou byste ztěží tipovali na trojnásobnou maminku.

„Nikdy jsem balet nevnímala jako nějaký závazek. Vždycky mě to hrozně bavilo, byl to nádherný koníček a prakticky dodnes, i když vím, jaká to je řehole a hrozná dřina, jsem nikdy neměla pocit, že jdu do zaměstnání. Od malička doteď jsem šťastná, že dělám něco, co mě baví a naplňuje.“ V současné době exceluje Zuzana Pokorná v hlavní taneční roli v muzikálu Johanka z Arku.

Podle ní však klasický balet a muzikálový tanec srovnávat nelze. „Zatímco moderní muzikálové tancování může prakticky dělat kdokoliv, kdo je na pohyb šikovný, klasický balet je třeba dlouhodobě studovat. Říkají to i moji kolegové, že po spoustě let u divadla, stále ještě nemají pocit spokojenosti. Ten se u špičkové baletky dostaví zpravidla až v okamžiku, kdy musí skončit,“ přiznává Zuzana Pokorná. Sama po narození třetího syna působí pátým rokem ve funkci asistenta choreografie a režie a baletního mistra v Divadle J. K. Tyla v Plzni, avšak po aktivním tancování se jí začalo tak stýskat, že se zase obloukem na jeviště vrací.

Publiku v jazzclubu se předvedla v kostýmu Odetty z Čajkovského Labutího jezera. Proměněná ve vznešeného ptáka odpovídala na žertovné dotazy moderátora a podstoupila i „zvedačku“ nad hlavu urostlého řidiče kamiónu, muzikálového zpěváka Jiřího Zonygy.

“Dneska už jsou kamióny tak moderní, že je řídí i ženy. Jde jen o to, zvyknout si na výšku a délku toho náklaďáku,“ vzpomněl na svoji původní profesi, která v romantických představách některých textařů bývala výsadou tvrdých chlapů.

“V současnosti jezdím jen s dodávkou na kšefty. Najezdím sice o pár tisíc kilometrů méně než náklaďákem, ale jezdím tak často, že po šoférování se mi nestýská,“ přiznává zemitý rocker z Moravy, který v klání X Factor okouzlil diváky natolik, že mu ve finále dali svými hlasy přednost před všestranným muzikantem od Pána Boha, Ondřejem Rumlem.

Mimochodem, oba pánové jsou dnes nejenom kolegy, ale pojí je především přátelské vazby. Stejně jako s Antonínem Moravcem, jehož v současné době můžeme slyšet v muzikálech Johanka z Arku, Krysař, Tajemství, Touha a Jack rozparovač. Krysařem to začalo, když si Toník, ještě jako středoškolský učitel, úspěšným absolvováním castingu splnil sen. “Jestli uvažuji, že bych někdy znovu šel učit?,“ opáčil oslavenec na moji všetečnou otázku. “ Je to možné, ale teď ještě ne. Ještě se mi nechce.“

AUTORKA: EVA STIEBEROVÁ