Seriálová drsňačka Zuzana Kajnarová Říčařová: Děti mi zcela změnily život

Ve vašem životopise mě zaujalo, že jste v dětství byla členkou turistického oddílu Dívčí Dvojka. To jste v něm byly jen dvě?
Přesně. Ne, to je slavný turistický oddíl, který má v Ostravě velkou tradici. Kdysi se jmenoval Třicet dva stop a pak se rozdělil na oddíly Třicítka, ten byl chlapecký, chodil do něj i brácha, na Dívčí Dvojku a Stopaře. Pro mne byla část dětství strávená v oddíle hodně zásadním životním obdobím, které mě ovlivnilo. Jsem ráda, že jsem to mohla zažít.

Co vám z něj v životě zůstalo?
Určitě kamarádky. Se dvěma z nich se hodně stýkám, jezdíme spolu na dovolené a podobně. Ale spíš mě to naučilo, jak fungovat sama za sebe v podmínkách, které nejsou vždycky komfortní. Zároveň nám ten oddíl dával určitý řád. Určité věci se mohly a jiné nesměly, to bylo jasně dané. Člověka to vychovalo k ohledu k sobě, systému, přírodě… Ty skautské principy jsou pro mladého člověka dobré.

Vdova po Karlu Svobodovi Vendula Pizingerová: Manžel ví, že už nejsem dvacítka

Přenesme se do současnosti. Spravedlivé uspořádání světa hájíte i jako komisařka Zuzana Májová v seriálu Specialisté. V souvislosti s ním jste prozradila, že ráda točíte akční scény. Co vás na nich baví?
Baví mě, že je to změna a zároveň výzva k tomu naučit se něco nového. Je to vzrůšo. Natáčení je hodně o slovech a zejména vyšetřovatelé se pořád ptají na totéž. Pro hraní to po třech letech už není moc zábavné. Je to rutina, ale mění se lokace, případy i herci v epizodních rolích, což je velmi občerstvující. Vyšetřovatelé mají nějaké osobní linky, ale ty jsou velmi okrajové. Já jsem tu práci dělala proto, že tam byli fajn lidi, chodila jsem tam ráda. Líbí se mi, že v akčních scénách vypadám drsně, což by od ženy a blondýny nikdo nečekal. Navíc pohybové věci mě vždycky bavily.

Připravovala jste se na roli kriminalistky nějak speciálně?
Na začátku jsme měli kurz, kde nás učili, jak zneškodnit člověka, abychom nepůsobili rozpačitě. Jak držet pistoli, jak s ní běhat a podobně. Jakousi průpravu máme. Co se týče scénáře, spoléhám na to, že je připravovali s různými poradci. S tím, jak se měnili poradci, měnily se i pokyny televize.

Jaké máte zážitky s krimiseriály?
Samozřejmě jsem viděla Dobrodružství kriminalistiky. Na těch starších věcech je vidět čas, který tomu někdo věnoval. Dneska je natáčení hodně rychlé. Můj osobní velký zážitek s kriminálkou byl seriál Labyrint, který měl větší rozpočet, a tím pádem i časový komfort. Scénář byl propracovaný a příběh se odehrál v sedmi dílech. Zato ve Specialistech se musí každý případ vyřešit během vysílacích čtyřiceti pěti minut.

Manželé Heřmánkovi: Ve druháku mezi námi přeskočila jiskra

V příloze deníku Víkend běží seriál témat týkajících se Československa před listopadem 1989. Máte ráda některé herce, filmy, seriály, které vznikly v době socialismu, ať už ty oficiální, nebo zakázané?
Zpětně jsem něco viděla, ale doteď v tom mám veliké mezery. My jsme doma na televizi a hlavně na komunistické seriály moc nekoukali. Rodiče tomu moc neholdovali. Později se o tom třeba mluvilo na DAMU a já jsem byla úplně mimo, protože jsem nic neviděla. Dětství jsem trávila venku a pak v různých dramaťácích. Nebyla jsem úplně televizní člověk. Ale jako dítě jsem nedala dopustit na Chobotnice z II. patra. Mám ráda filmy Slavnosti sněženek nebo Vesničko má, středisková. Mám pocit, že to byly kvalitní a dobře natočené scénáře. Menzelovy věci jsou nadčasové, a přestože vznikly v době komunismu, nebyly tím nijak pokroucené. Třeba Majora Zemana jsem nikdy neviděla.

Pro vydavatelství One Hot Book jste načetla už dvě audioknihy — Příběh služebnice a teď ještě knihu s názvem Má sestra je sériový vrah. Na co se máme těšit?
Se zatajeným dechem prožijete příběh někoho, kdo je v dost šílené životní situaci. Kniha je napsaná dost autenticky z pohledu holky, jejíž sestra je sériová vražedkyně, a ona je díky tomu dost v kleštích. Je to moc hezky napsané. Nevím, jak to budou vnímat chlapi. Není to sice ženská četba, ale je to podáno z ženského pohledu. A celé se to odehrává v Nigérii, kde je postavení žen ve společnosti jiné než u nás. Pro čtenáře je to překvapivé, protože se s tím nesetkává denně.

Donedávna jste hrála hlavní roli v inscenaci Marylin (překrásné děcko) v Divadle J. K. Tyla Plzeň. S Marylin Monroe jste se setkala i v rozhlase, kde jste si zahrála v Příbězích slavných, věnovaných slavné herečce. Jak se po těchto zkušenostech díváte na osobnost Marilyn Monroe?
Myslím, že to byla hodně nešťastná holka, která nikdy nebyla tím, kým chtěla být. Měla obrovské osobní kouzlo, měla i talent a docela na sobě dřela. Ale byla nevzdělaná a měla v životě smůlu. Měla špatné rodinné zázemí, byla celý život psychicky nemocná, což podědila po matce i po babičce, které byly obě hospitalizované v blázinci. Kombinace tohoto genetického základu a obrovské slávy je těžká i pro zdravého člověka. Prášky na spaní a různé barbituráty se navíc předepisovaly jako na běžícím pásu. Tahle extrémní kombinace nemohla dopadnout jinak. Jsou prostě lidé, kteří zazáří, ale pak rychle vyhasnou.

Lucie Bílá: Život už si tolik nekomplikuji. Některé věci dostaly jiný nádech

V divadle ABC už hrajete jen v inscenaci I love Mamma, která je o údělu matek ve dnešním světě. Načerpala jste z ní nějaké rady do života?
Ta hra je autentická a mnohé situace známe ze života, takže i já jsem se v některých poznávala. Je to naprosto ženská hra a ženám se velmi líbí. Pro muže to snad nebude otřesný zážitek, ale myslím, že tahle témata je tolik neoslovují. Každá žena se tam najde, obzvlášť ve spojení s myšlenkou na dítě. Kdo někdy byl matkou, babičkou, sestrou nebo uvažoval o dítěti, ten se tam najde. Že bych čerpala rady do života, to ne, ale samozřejmě při zkoušení jsme si s holkama a režisérem Petrem Svojtkou sdělovali svoje zkušenosti a navzájem jsme se jimi obohacovali.

Děti vám podle vašich slov pomohly v tom, že neděláte zbytečnou práci, na kterou jste dříve měla čas. Dneska si vybíráte a děláte jen to, co za to stojí. V čem vás ještě změnily?
Děti mi změnily život celkově. V tom, jak trávím svůj čas, jak přemýšlím. Bojím se o ně, myslím na jejich budoucnost. Silné momenty v životě člověka ovlivňují a mění. A děti jsou jedním z nejsilnějších bodů. Je důležité si uvědomit, co člověk v životě opravdu chce, protože času, který na to máte, je méně, takže víc přemýšlíte, jak ho využijete. Když máte čas bezbřehý, můžete donekonečna zkoušet a věci se jen tak dějí. Teď víc plánuju a nechci trávit čas věcmi, které jsou pro mne zbytečné. Také si uvědomuju, že svým konáním děti ovlivňuju, a žiju s ohledem na ně.

Je zajímavé, že herci své děti od herectví odrazují, protože když poznají, co všechno ta profese obnáší, tak jim to nepřijde pro jejich potomky vhodné povolání. Máte to stejně?
Nemám. Mě rodiče ve všem podporovali, dali mi svobodu a jsem jim za to vděčná. Na druhou stranu mi nemohli říct, co všechno herectví obnáší, protože jsou oba inženýři. Já to svým dětem říct můžu, a jestli to po mně budou chtít, tak jim to i řeknu. Stejně asi nepochopí, co jim říkám, dokud si to sami nezažijí. Teď se snažím, aby byly vzdělané, podporuji je v jejich talentech a v tom, co je baví. Dětem je osm a šest let, takže mám ještě pár let na to, kdy je můžu nějak ovlivnit, protože v patnácti už si do toho kecat nenechají.

Dana Morávková: V životě se snažím řídit heslem Adiny Mandlové

Hodně umělců žehrá na stav kultury u nás. Myslíte, že se strýci, který se nedávno stal ministrem kultury, podaří kulturu u nás dát do pořádku?
To je složité. Strýc je vzdělaný, chytrý člověk a záleží mu na tom, co dělá. Což je dobrý výchozí bod. Svého času dokonce dělal dramaturga v Ostravské televizi, je to kulturní člověk, vždycky se zajímal o divadlo a o umění jako takové, kamarádí se s lidmi z umělecké branže, takže si myslím, že mu to prostředí není cizí. Na druhou stranu asi nemůže ovlivnit všechno. Jeden člověk kulturu nespasí. Teď je například dost smutná situace v Kladenském divadle. Na radnici se po volbách vyměnily strany a ředitel divadla byl pod absurdní záminkou odvolán. Spolu s ním odchází téměř celý realizační tým, takže dochází k úplně zbytečné likvidaci funkční oblastní scény jen kvůli egu několika nekompetentních politiků. To, že tam ředitel Jan Krafka spolu s uměleckým šéfem Jardou Slánským od základu budovali skvělé divadlo, pro zastupitele, kteří o tom nic nevědí, nic neznamená.

Co vy a divadlo? Jak jste na tom?
Divadlo mi začíná chybět, takže si musím udělat čas na to, abych ho mohla dělat. Teď na tom pracuju. Život je změna a já se na ni těším. V seriálu Specialisté se budu objevovat už čím dál méně. Plánuji věnovat se věcem, na které jsem neměla během intenzivního natáčení čas. Nejen divadlu, ale i jiné práci, sobě a rodině.