Odpočinek i brigády

Hodně zážitků má z pobytů na podnikové chatě v Karlově u Malé Morávky v Jeseníkách dnes devětašedesátiletý Vítězslav Šlezinger ze Šlapanic na Brněnsku. Na dovolené tam začal jezdit v roce 1972. „V Karlově bylo asi pět lyžařských vleků. Na den stál pobyt na osobu pět korun,“ vyčísluje bývalý zaměstnanec Tesly Brno.

Chata fungovala po celý rok, ale nejvíce ji navštěvoval v zimě. „Tehdy se tam netopilo ústředním topením. V každé místnosti byla kamna, ve kterých se muselo zatopit. Byla na uhlí,“ poznamenává muž. Na chatu jezdilo do Karlova asi čtyřicet lidí. „Jen jeden pokoj byl dvoulůžkový, jinak byly pokoje i po šesti nebo osmi lidech. Byla tam společenská místnost, ve které se všichni scházeli.

Důležitou místností byla kuchyň. Jeden sporák pro všechny. Rodiny se tedy domluvily a vařili jsme dohromady,“ přibližuje Šlezinger. Účastnil se i brigády, když přivezli do chaty várku uhlí. „Před chatu vysypali asi osmdesát metráků, my jsme je pak natahali dovnitř. Zabralo nám to dva dny,“ vzpomíná s tím, že taková brigáda mu pak pomohla k dalšímu pobytu, když se chatový výbor rozhodoval, koho ze závodu vyšle následující období na rekreaci.

Jedním z výletních míst, která vznikala kolem Orlické přehrady, je bývalé rekreační středisko v Orlíku nad Vltavou, dodnes místními zvané Průmstav. Patřilo ROH podniku Průmyslové stavby Praha. „Rekreační středisko tu je už od začátku šedesátých let. Pamatuji si, že jsme si tam s dalšími dětmi z Orlíku chodili hrát, protože tam bylo hřiště s kolotočem a houpačkami,“ vzpomíná učitelka z místní základní školy Hana Lívancová. Když byla na střední škole, chodila o prázdninách do Průmstavu na brigády. „Dělala jsem tam pokojskou, servírku a pomáhala v kuchyni. Vždycky tam bylo plno. Jednou jsem dokonce obsluhovala Miloslava Šimka,“ dodává. Po revoluci se z podnikového rekreačního střediska stal soukromý Park hotel Orlík, který svému účelu, tedy rekreantům, slouží dodnes.

FOTO: Park hotel Orlík

Děti strojvedoucích a opravářů z hradeckého lokomotivního depa jezdívaly s rodiči na Hoffmanovu boudu. Ta stojí u paty Černé hory v krkonošských Janských Lázních. Zaměstnanci Československých drah z nedalekého Hradce a okolí tam stihli výhodně strávit během zimní sezony několik víkendů. „Bývala tam úžasná, opravdu neopakovatelná atmosféra. Chlapi se znali: celý víkend byl jedno velké šťastné setkání strojvedoucích a jejich manželek a dětí. Jako děti jsme se navzájem znali a těšili se na sebe,“ vzpomíná Jindřich Skořepa, syn jednoho z tehdejších z hradeckých strojvedoucích.

Co by se mělo ve školách učit o době socialismu?

Samotná Hoffmanka má nezapomenutelný genius loci: typická dřevěná roubená krkonošská bouda, s kachlovými kamny. „Tehdy tam ještě klapal naftový generátor na elektřinu: romantika! A navíc v tu dobu působila Černá hora tajemně a mysticky,“ doplňuje. Výhodně, velice levně vyšel pobyt i strava. Železničáři v osmdesátých letech organizovali pro svoje děti také desetidenní pobyty, kterým se říkalo zimní pionýrské tábory.

Děti strávily na Hoffmance celé jarní prázdniny, které se v podstatě hlavně prolyžovaly. „Jen díky těmhle táborům jsem se naučil perfektně lyžovat, což mě baví dodnes. A peníze? Na železničářskou režijku jsme měli i lanovku na Černou horu, která drahám patřila také. Úplně zadarmo! Tehdy jsme soutěžili, kolikrát ten kopec, který se tehdy rozhodně neudržoval tak jako dnes, za den sjedeme. Rekord byl dvanáctkrát,“ vzpomíná účastník zájezdů ROH.

Weberova chata: Dnes si už málokdo vzpomene, že slavná Weberova chata v Bedřichově nesla za socialismu jméno Fučíkova. Byla postavena v roce 1928 a nazvána podle vrchu Weberberg (dnes Maliník). V lednu 1933 bouda vyhořela (dva měsíce před chatou na Královce), již o rok později ale byla opět v provozu a dokonce značně vylepšená. I tato chata se po roce 1945 z veřejného pohostinství stala rekreačním zařízením ROH patřila Východočeským chemickým závodům v Pardubicích. V době reálného socialismu nesla jméno Fučíkova chata, po roce 1990 a ekonomické transformaci se vrátila do veřejného provozu a pod názvem Hotel Weber i ke starému jménu.

FOTO: Weberova (Fučíkova) chata v Bedřichově

Pobyt si užívali doslova jako zámečtí páni

Zaměstnanci z největšího českého strojírenského podniku minulého režimu, Škodových závodů, mohli jezdit mimo jiné na rekreaci na zámek. Pseudorenesanční zámek v Žinkovech na jižním Plzeňsku byl totiž od roku 1950 rekreačním zařízením ROH. V roce 1916 ho sice zakoupil průmyslník Karel Škoda, syn Emila Škody, ovšem zámek byl po druhé světové válce zestátněn.

Zámek se pro rekreaci skvěle hodil. Stojí na břehu velkého rybníka, obklopuje ho park, který přechází v les. V rozsáhlém parku vyrostlo několik chatek. Nedaleko býval stanový tábor ČKD Dukla, ti, kdo v něm bydleli, chodili do zámku na obědy a večeře. „Jezdívala jsem tam jako dítě s babičkou a dědečkem. Bývalo to skvělých čtrnáct dní. Na rybníku byla šlapadla. V lesích spousta hub,“ vzpomíná Daniela.

Na zámku v Žinkovech natáčel v roce 2000 režisér Milan Cieslar film Der Lebensborn Pramen života. V současné době je zámek v soukromých rukou a budova i její okolí jsou veřejnosti nepřístupné.

FOTO: Pseudorenesanční zámek v Žinkovech

Plzeňská Škodovka měla také dvě hlavní rekreační chaty na Šumavě. Zaměstnanci koncernu jezdili za dob socialismu především na zotavovnu na Modravě a na Belvedéru. Jednotlivé závody měly své chaty i na dalších místech Železné Rudy. „I když na Belvedéru nebyla zajištěna strava, bylo to tam nejlepší. Měli pořád obsazeno, jak v zimě, tak v létě. Tato zotavovna byla nejvytíženější. Ale i dnes je tam krásně po revoluci koupil chatu pan Strnad a postavil tam pivovar,“ říká bývalý technický ředitel Těžkého strojírenství Josef Chval.

„Modrava byla také skvělá. Vzpomínám i na chatu u nádraží v Železné Rudě, která nás svou krásou v tu dobu uchvátila,“ dodává Chval. Jak Belvedér, tak i bývalá zotavovna na Modravě, takzvaná Klostermannova chata, jsou dnes v soukromých rukách a slouží jako hotely.

Přerovské strojírny měly tři střediska, kam jezdili lidé v létě na rekreaci. První v Karlovicích u Vrbna, pak na Rusavě a asi nejoblíbenější bylo na Horní Bečvě, kde byly i srubové chatky. Zaměstnanci Prechezy jezdili na Chvalčov, Rusavu, ale i do Jetřichovic. Pracovníci Meopty zase trávili léto s dětmi na Tesáku.

Po sametové revoluci ale skončila oblíbená rekreační střediska v soukromých rukou. „Místní akcionáři rozhodli, že lidé tento druh zábavy nepotřebují. Řekli, že se vytvářejí takové podmínky, aby mohl jezdit každý zaměstnanec na dovolenou do zahraničí,“ přiblížil přerovský pamětník Bohuslav Přidal, který pracoval ve strojírnách téměř třiadvacet let. Podle něj bylo heslem doby „všechno zbourat“. I přes neúprosný trend jezdí lidé na Horní Bečvu i nyní chata totiž přechod od socialismu ke kapitalismu přežila. 

FOTO: Jedno z rekreačních středisek přerovských strojíren

Rodinná atmosféra se dávno vytratila

Na prázdniny v podnikové chatě zaměstnavatele jeho rodičů dodnes rád vzpomíná 44letý Martin. Nacházela se v Jizerce u Lázní Libverda. Martinova tatínka, dělníka, do malebného koutu Jizerských hor spolu s dalšími zaměstnanci a jejich rodinami na prázdniny vysílaly štětské papírny, tehdejší Sepap, dnes Mondi.

„Chata byla vprostředku lesů asi dva kilometry od Libverdy. Byla tam úžasná příroda,“ vypráví Štěťan, který s rodiči z chaty vyrážel rád i na výlety do blízkého či vzdálenějšího okolí. Hostům na chatě i vyvářeli, vládla tam družná, skoro rodinná atmosféra. Její okolí bylo houbařským rájem. „Vezli jsme si domů někdy i více pětilitrových sklenic na okurky usušených hub,“ dodává Martin, který má chatu v Jizerkách spojenou s celým svým dospíváním v 80. letech.

FOTO: Podniková chata Jizerka u Lázní Libverda

Sepap zajišťoval i dopravu na chatu, svážel tam speciálním autobusem své zaměstnance ze Štětí i jiných provozoven v ČR. Po revoluci už pro puberťáka Martina nebyla dovolená s rodiči to pravé ořechové, jeho tatínek s maminkou tam však jezdili nadále. Po roce 1989 sice areál několikrát změnil majitele, ale byl neustále v provozu, po roce 2000 však rekreačnímu účelu sloužit přestal a dnes objekt chátrá. Spolu s Martinem na okamžiky strávené v lůně přírody rádi dodnes vzpomínají i další Štěťané.

Zapadané auto nám pomohl vytáhnout na silnici traktor, vzpomíná muž

Hodně zážitků má z pobytů na podnikové chatě v Karlově u Malé Morávky v Jeseníkách dnes devětašedesátiletý Vítězslav Šlezinger ze Šlapanic na Brněnsku. Na dovolené tam začal jezdit v roce 1972. „V Karlově bylo asi pět lyžařských vleků. Na den stál pobyt na osobu pět korun,“ vyčísluje bývalý zaměstnanec Tesly Brno.

Chata fungovala po celý rok, ale nejvíce ji navštěvoval v zimě. „Tehdy se tam netopilo ústředním topením. V každé místnosti byla kamna, ve kterých se muselo zatopit. Byla na uhlí,“ poznamenává muž.

Na chatu jezdilo do Karlova asi čtyřicet lidí. „Jen jeden pokoj byl dvoulůžkový, jinak byly pokoje i po šesti nebo osmi lidech. Byla tam společenská místnost, ve které se všichni scházeli. Důležitou místností byla kuchyň. Jeden sporák pro všechny. Rodiny se tedy domluvily a vařili jsme dohromady,“ přibližuje Šlezinger.

Účastnil se i brigády, když přivezli do chaty várku uhlí. „Před chatu vysypali asi šedesát nebo osmdesát metráků, my jsme je pak natahali dovnitř. Zabralo nám to dva dny,“ vzpomíná s tím, že taková brigáda mu pak pomohla k dalšímu pobytu, když se chatový výbor rozhodoval, koho ze závodu vyšle následující období na rekreaci.

Šlezinger zmínil také jednu historku ze Silvestra na konci sedmdesátých let. Když tehdy přijeli, nebyl v Karlově vůbec sníh, a tak oproti zvyklostem zajeli s autem až k chatě. Později tohoto rozhodnutí litovali. „Normálně auta zastavovala dole u silnice vedoucí do Karlovy Studánky a odtud jsme chodili pěšky asi sedm set metrů s ruksaky a konzervami. Tenkrát nás místo půl metra sněhu uvítala jen zelená louka,“ přibližuje důchodce.

Ovšem na Silvestra začal padat sníh. Několik lidí zodpovědně hned přeparkovali auta k silnici, kamarád, který Šlezingera přivezl však ne. „V první okamžik, kdy jsme to zjistili, humor nás prvního ledna přešel. Ani jsme pomalu neviděli, kde auto máme. Nebyli jsme schopní zvládnout odházet skoro kilometrovou cestu,“ říká muž, který pracoval v oblasti vývoje elektronové mikroskopie.

Proto sešli dolů na křižovatku a zastavili tam traktor s radlicí. „Požádali jsme řidiče, jestli by nám cestu neprotáhl. On, že musí protahovat hlavní tahy. Nakonec jsme ho uplatili, dali jsme mu flašku slivovice. Za tři hodiny přijel. Vytáhl šestimetrový řetěz a táhl nás za něj dolů,“ uzavírá příběh se šťastným koncem.

Šlezinger se podílel i na stavbě nové podnikové chaty u lesa na Ramzovském sedle. Kromě Tesly Brno byly vlastníky další dva podniky z Brněnska. „Každý podnik dodával své lidi na brigádu. Jezdil jsem tam na brigády, ale v rámci zaměstnání. Odpracoval jsem desítky hodin. Za týden to bylo minimálně čtyřicet hodin, byl jsem tam pětkrát,“ uvádí.

Podle jeho slov dělníci postavili pěknou velkou budovu. „Pak ale přišla revoluční doba a stavbu se nepodařilo dokončit úplně. Loni nebo předloni jsem se tam byl podívat, barák je nyní na zboření,“ smutní.