Někteří provozovatelé hospody nekompromisně zavřeli a vyčkávají doma, co bude. Těm, kterým to umožňuje situace, se snaží v omezeném režimu fungovat i za dané situace, aby přežili. Mají výdajové okno, přes které obsluhují zákazníky z ulice. Kdo může, tak se snaží jet dál. Ono také za dané situace nic jiného nezbývá, protože poplatky, které jsou spojené s provozem, za hospodské nikdo nezaplatí.
Každá koruna, kterou teď vydělají, se hodí. „Nikdo za mě měsíční pohledávky nezaplatí. Nájem, elektřina, plyn, splátky na výbavu kuchyně a hlavně personál. Všechno stojí peníze i v době, kdy hospoda nejede. Kde na to máme brát? Musím sahat do rezervy, která ale není bezedná,“ rozčiluje se jeden z teplických podnikatelů v gastronomii.
Současný stav dokonale prověří vytrvalost lidí v tomto odvětví. Řada hospodských se i za dané situace snaží vyjít vstříc svým pravidelným zákazníkům a vaří dál, i když prodělávají. Za jejich obětavost správně očekávají také určitou disciplínu a pomoc od odběratelů. Jenže ne všichni ti z ulice si zákaznickou solidaritu v této krizi uvědomují a život přežívajícím hospodám spíše komplikují. Zatímco někde to funguje, jak má – což představuje přistoupit k oknu, vyzvednout objednané jídlo, zaplatit a opět místo uvolnit pro další – jsou i situace, kdy si dotyční na ulici nedají říci a opakovaně se dožadují svého piva nebo štamprdlátka. Opatření nerespektují. „Jsme přeci zákazníci jako vždycky, tak nás obsluhuj!“
Chovají se, jakoby byli u stánku. Odmítnutí hospodského navíc častují sprostými slovy. Ale právě kvůli takovým se pak hospodští dostávají do problémů. Mohou být označeni za podněcovatele tvoření problémových skupinek, což se v tomto čase zrovna nenosí. Hrozí jim za to pozastavení provizorního kšeftu, což znemožní už tak razantně omezený příjem. Jestliže se tedy provozovatelé restaurací rozhodli bojovat o přežití, měli bychom jejich práci respektovat a v lepším případě jim v tom pomoci, a ne jim už takto náročné období komplikovat.
