Jejím hlavním cílem bylo náročný Dakar dojet. Výsledek však předčil očekávání. V kategorii čtyřkolek vybojovala děčínská rodačka Olga Roučková 26. místo. A navíc si domů přivezla i cenu určenou pro tři nejlepší ženy ve spojené kategorii motocyklů a čtyřkolek. „Nos ale nebudu mít nahoře, celkově to beru jako každý jiný závod. Ale bylo to peklo na zemi,“ přiznala s úsměvem.

Dakar pro vás nakonec skončil velmi dobře. Jak ho s odstupem času hodnotíte?
I když to bylo peklo na zemi, tak na to vzpomínám v dobrém. Bylo to hodně náročné, jelikož jsem pomalejší jezdec, tak jsem jezdila ve dne i v noci. Deset let jsem tvrdě makala a dala do toho všechno. Jsem moc ráda, že jsem to v tak těžkém závodě zúročila.

Jak na vás slavný závod zapůsobil jako celek?
Je to obrovská akce. A velikánská, opravdu! Musím smeknout před organizátory, musí to být náročné. Z hlediska doktorů a pomoci jako takové jsem nezažila lépe zorganizovaný závod.

Užila jste si mnoho nepříjemných zážitků. Třeba když vaši čtyřkolku přejel kamion.
Vypadalo to hodně ošklivě. Na úzkém místě jsem zapadla pod dunu. Byla to moje nešikovnost. Jiný závodník na čtyřkolce zastavil a pomocí lana mě vytahoval. Jenže taky zapadl. Tak jsem mu pomohla já. Mezitím přijel kamion, který se chtěl na poslední chvíli vyhnout. Ale zdeformoval mi přední kolo. Musela jsem čtyřkolku vyndat, kolo narovnat a dojet do cíle. Samozřejmě jsem musela nastalým okolnostem přizpůsobit svou jízdu.

OLGA ROUČKOVÁ. Děčínská rodačka z Děčína má za sebou úspěšnou premiéru na Dakaru.Vzpomenete si na největší krizové situace, které vás potkaly?
Třeba Fiambala. Obrovské vedro a peklo na zemi. Byly to strašně dlouhé etapy, jela jsem na rezervu. Hlava chtěla, ale tělo odmítalo. Dojela jsem to silou vůle, ani nevím jak. Hodně těžká byla také 60 kilometrů dlouhá přibližovačka. Ještě horší terén, ještě více rozježděné od aut a kamionů. To jsem si také hrábla na své dno.

Přepsala jste historii. Jste první Češkou, která legendární rallye úspěšně absolvovala.
Je to velké, emoce byly nepopsatelné. Ale beru to jako další závod, nebudu mít nos nahoře. Bylo to hodně náročné, jsem za to vděčná. Byla to práce celého týmu, jinak bych to nedokázala.

Dakar vám ale jistě přinesl i pozitivní zážitky.
Nejlepší zážitek? Když jsem přijela do depa, stál tam mechanik a byl rozesmátý od ucha k uchu. Objal mě a řekl – jedeme dál. Nezapomenutelná byla chvíle, kdy jsem projela cílem a odmávali mě. Sama jsem nevěřila, jak jsem to celé mohla zvládnout. Dojalo mě také to, jak si jezdci pomáhali. A bylo jedno, jestli to byl Čech nebo cizinec. A nebo auto nebo kamion.

Vaší pravou rukou byl mechanik Václav Hucl. Bez něj by to asi nešlo, ne?
Měli jsme štěstí, že to byla Yamaha. Nejvíce práce měl tehdy, když jsem spadla a čtyřkolka udělala čtyři salta. Naštěstí vedle mě. Venca měl noční směnu, musel vše narovnat, vyrovnat, předělat elektriku. Jinak musím přiznat, že čtyřkolka držela. Jinak je Venca chlap, který neměl nikdy špatnou náladu. Ve čtyři hodiny ráno mě vypravil, sbalil zázemí a jel 800 kilometrů na další stanoviště. Tam zase vše rozbalil a čekal na můj dojezd. Každý den spal přibližně dvě hodiny.

Žena má jisté nároky na odpočinek a hygienu. Jak tomu bylo na Dakaru?
Upřímně jsem nečekala, že to bude takhle dobré. Byly tu vlastní sprchy, oddělené pro nás. Nechyběla teplá voda, občas nám ji chlapi vyplácali. Na druhou stranu jsem se třeba tři dny nekoupala. Byla zima a voda byla ledová. Tyhle dny nebyly moc komfortní. Spala jsem ve stanu, někdy hodinu, někdy dvě, někdy tři. Dvě etapy jsem nespala vůbec, nestihla jsem to. My ženy asi potřebujeme více spánku (smích). Menší problémy byly s toaletou. Na startech závodů prostě nebyly. Takže se člověk musel vyčůrat, kde to šlo. Někdy prakticky mezi lidmi. A to nebylo moc příjemné.

OLGA ROUČKOVÁ. Děčínská rodačka z Děčína má za sebou úspěšnou premiéru na Dakaru.Nepotkaly vás nějaké zdravotní lapálie? Dakar jich byl plný.
Díky dobrému mixu vitamínů jsem byla dobře připravena. Žádná nemoc mě nepřepadla. Ale je pravda, že mě potkaly dva problémy. Během jedné etapy se mi utrhl plyn. Takže jsem si to navázala na ruku a dojela s tím do cíle. Měla jsem štěstí, že mi pomohl jeden masér. Staral se o mé předloktí, strašně to natékalo, byla jsem jako Shrek (smích). Ale on mě vrátil zpátky do závodu.

A ta druhá?
Řeknu to lidově, chytila jsem vlka. Kombinace písku a potu způsobila, že jsem si do krve rozedřela třísla a zadek. Doktorům jsem to nechtěla ukázat, styděla jsem se. Takže jsem jim to mojí super angličtinou popsala (smích). Dostala jsem krém, po kterém se to zatáhlo. I tak jsem s tím musela absolvovat maratónskou etapu. Nemohla jsem sedět, stát. Brečela jsem. Jeví se to jako malichernost, ale bolelo to jako čert.

Nyní je na řadě odpočinek, ne? Dakar musel sebrat hodně sil.
Není čas na odpočinek. Už mi volala trenérka, kdy půjdeme běhat. Nastydla jsem a to mě zachránilo (smích). Čas jsem trávila s rodinou, nechyběl dietní bůček, výpečky a knedlíky.

Dietní bůček?
Jako malá jsem nechtěla jíst maso, tak můj táta vymyslel, že je bůček dietní. Já mu strašně věřila a už nám to zůstalo (smích).

Rok 2018 je na svém začátku. Co vás v něm čeká?
Na pauzu opravdu není prostor. Jsem závodník a mám celou sezónu před sebou. Chtěla bych objet celou Evropu a obhájit titul. Poprvé bych chtěla jet na světový pohár, ráda bych našla v Česku závod v cross country. Cíle budu mít vysoké.

A co účast na dalším Dakaru?
Je to hodně čerstvé. Možné je všechno, ale je to ještě daleko. Uvidíme.