Dovolená se tak v jejím podání rovná odjezd na těžký závod. V příjemném povídání Vrátná mluví o svých začátcích i o tom, jak je důležité mít vedle sebe skvělou rodinu a přátele.

Jak jste se vůbec k triatlonu dostala? Vím, že nezávodíte vlastně zase tak moc dlouho.
Triatlon jsem poznala někdy kolem roku 1988 na takzvaném Glassmanovi, který pořádali skláři z Chudeřic. Kolo jsem měla půjčené od tatínka, neuměla jsem ho pořádně ovládat a do jediného kopce na trati jsem ho tlačila (smích). Sport byl vždy mojí doménou, ale nikdy nic vrcholově. Kolem čtyřicátého roku života mi učaroval běh, zaběhla jsem si první maraton, jezdila MTB závody pro amatéry. Ve 45 letech jsem potřebovala změnu, začala se učit plavat kraula a po prvním polovičním Ironmanovi, který jsem absolvovala na vypůjčeném kole, si koupila svoji první silničku (smích). Začátky necítím nijak krušné, bavilo mě, na každém závodě jsem byla „no name“ a v mém věku exot, neměla jsem pořádné vybavení, ale povětšinou jsem stála na stupních vítězů…

V závodění jste hodně úspěšná, můžete vypíchnout jeden úspěch, nebo-li závod, na který ráda vzpomínáte a je vaším TOP?
Rok 2013 a World Master Games v Turíně, což byla olympiáda pro veterány. Vybojovala jsem tam zlatou medaili v duatlonu. Těší mě i loňské druhé místo v kategorii na Ironman ve francouzském Nice a letošní páté místo v absolutním pořadí na bílé triko na extrémním Ironmanovi v Norsku. To jsou zážitky na celý život.

V objetí nejbližších. Alena Vrátná po dokončení Norsemana.

Alena Vrátná (druhá zprava) právě dokončila Norsemana. Foto: archiv A. Vrátné

Jakou máte podporu od rodiny? Nezávodíte jen po Čechách, ale hlásíte se na závody i v dalekém zahraničí. Co na to vaši blízcí?
Triatlon se silně promítl i do života mé rodiny. Manžel se mnou absolvuje každý závod, kde je nejen oporou pro mě, ale i velkým fanouškem všem závodníkům. Obdivuji, s jakou trpělivostí tráví čas na závodech a energii, kterou tam vydá. Určitě není pro něj příjemné, když mě vidí, jak mnohdy trpím. Syn se občas stává supportem (závodní podporou) a věřím, že jsem pro něj motivací.

Zaujaly mě vaše extrémy v Izraeli, kde jste šla opravdu na hranu a musela bojovat i s technikou, a naposledy při Norsemanovi v Norsku, kde to muselo být také hodně náročné. Nicméně máte v hlavě ještě něco podobně extrémního, kde byste se chtěla prezentovat?
Ano, miluji pohyb v přírodě a téměř všechny triatlony na ironmanských tratích mimo město jsou vlastně extrémní. Jedná se nejen o specifické podmínky v plavání, například za tmy, nebo v řece či skokem z trajektu, ale i převýšení, jak v cyklistice, tak i v závěrečném maratonu. Po extrémním Wintermanovi, který bude letos mým čtvrtým v řadě, je mým snem takzvaný Jánošík na Slovensku, kterého jsem se letos nemohla zúčastnit ze zdravotních důvodů. Start plavecké části je o půlnoci a nastoupáte 5 800 výškových metrů.

Hora Zombíků.

I takhle končí extrémní závody - maratonem, jehož cíl je na takové hoře. Foto: archiv A. Vrátné

Jak moc tohle „sportovní šílenství“ změnilo váš život? Jsou věci, které vám triatlon dal, které obyčejný člověk například nikdy nepozná?
V sezoně mám každý den naplánovaný na minuty. Nemám moc času na rodinu, přátele, na kreativitu, každá dovolená je vlastně cílená na závod. Snažím se jim to vynahradit v čase tréninkového volna. Co mi triatlon dal? Disciplína, řád, pořádek, pokora, jak říká Tomáš Langhammer, šéf našeho oddílu Krušnoman Litvínov. Je to i o poznávání nových přátel, nových míst. Slzy štěstí v cíli, krásný pocit, když vám někdo řekne, že jste pro něj motivací. Překonat diskomfort, nepřízeň počasí, bolest, nevolnost, to vyvažuje radost a štěstí v očích rodiny a přátel, kteří s námi vše sdílí.

IRONMANKA VRÁTNÁ

V plném Ironmanovi musí Alena Vrátná zvládnout přesně v tomto pořadí 3,8 km plavání, 180 km cyklistiky a běžecký maraton. Když si tuhle porci zasadíte do náročného terénu například v Norsku, pochopíte, proč je extrémní.