Kliknutím zvětšíteI proto v rozhovoru pro Deník hovoří nejen o svých začátcích, dojmech z Tokia a chvilkovém úleku z možné ztráty zlaté medaile, ale zároveň už prozrazuje své plány do budoucna.
První část rodinné dovolené máte za sebou. Jak jste si užil volno v Chorvatsku?
Bylo tam krásně. Byli jsme tam dva týdny s děckama a pořádně jsme si to užili. Bylo i super počasí. Ani moc nefoukalo, což nás ale netěšilo, protože jsme chtěli plachtit na jachtě, a to tedy moc nešlo.
Když nevyšel jachting, našel jste si jako vášnivý rybář čas na lov?
Vůbec. Ne že by nebyl čas, ale pruty jsem si nebral. Spíš jsme jezdili, poznávali nové věci a odpočívali.
Po návratu z Tokia jste zažil doslova mediální blázinec, od kterého jste se chtěl také trošku ukrýt. Nedovedu si ale představit, že byste unikl pozornosti právě v Chorvatsku, oblíbené destinaci Čechů. Byl jste tam dostatečně schovaný?
Samozřejmě jsme potkávali hodně Čechů. Spousta z nich mě poznávala. Schovaní jsme ale byli právě na lodi. Nicméně občas je potřeba zajet do nějakého městečka doplnit vodu, nakoupit potraviny a podobně, takže jsme se s krajany potkávali. Bylo to ale příjemné setkávání.
Vy se netajíte obdivem k Japonsku, ale máte v oblibě i Chorvatsko. Vždyť jste se tam v Poreči vloni chystal i na olympiádu. Přitom já si nevybavuji nějakého vašeho chorvatského soupeře. Jaký je vztah Chorvatů k judu?
Momentálně mají v ženách mistryni světa (Barbora Matičová v kategorii do 70 kilogramů – pozn. aut.). Jestli se nepletu, bylo to první zlato pro Chorvatsko v judu vůbec. Ona právě dokazuje, že tento sport jde v Chorvatsku nahoru. Zatím byli spíše průměrní, občas někdo vyjel nahoru, ale nebyla tam výrazná stálice. Přesto mohu říct, že to nejsou špatní judisté, kvalitu mají. Když jsem se s nimi připravoval, byli mi nepříjemnými soupeři.
Syn už si chce zkusit judo, baví ho všechny sporty
Jak si vaší dlouhodobé přítomnosti užívají děti?
Moc. Od návratu z olympiády jsem v podstatě stále s nimi. Třeba dnes, když jsem šel na trénink, Marjánka brečela, že odcházím. Je jasné, že až začnu časem zase pořádně trénovat a někam jezdit, bude pro ně, ale i pro mě, odlučování těžké. Teď jsme si na sebe ohromně navykli. Ráno spolu vstáváme, celé dny blbneme a celý letošní podzim chci opravdu využít k tomu, že budeme maximálně spolu.
Vím, že jim jsou teprve pět a tři roky, ale tíhnou už ke sportu?
Toňase baví úplně všechno, v tom je asi po mně. Když mám volno, jdu si zahrát hokej nebo tenis, vyjedu si na kole… Jakmile vidí, že si balím věci, hned by chtěl vyrazit se mnou. Už i párkrát byl třeba bruslit. Když jsem hrál hokej, tak jsem ho dal k Tomáši Vernerovi na krasobruslení, to vydržel třikrát. Teď ho začalo bavit judo, tak pomalu začne chodit si to zkoušet. Na něm je hezké, že už chce k narozeninám kolečkové brusle, koloběžku a různé takové věci. Mně to dělá velkou radost a chci ho v tom podporovat. Marjánka je zatím malá, ale věřím, že i u ní se sportovní geny projeví.
Nechci naskakovat na současnou velkou mediální vlnu vašeho přátelství s Jirkou Prskavcem, ale jednu otázku si neodpustím. Po Tokiu jste byli skoro všude spolu, rozhovory, televize. Nežárlí už na něj vaše manželka?
Určitě ne. My se máme celkově jako rodiny ohromně rádi. Pravidelně se navštěvujeme, třeba jenom zaskočit na kávu, jezdíme na hory si zaběžkovat, holky chodí společně s dětma ven a tak. Takže určitě na Jířu nežárlí. A dokonce teď pojedeme společně na dovolenou. A tam zase budeme čtrnáct dní všichni pohromadě.
Jak s odstupem vzpomínáte na turnaj v Tokiu? Vaše bývalá trenérka Květoslava Smutná mi tehdy řekla, že už od vašeho druhého zápasu věděla, že to dáte. Cítil jste podobnou víru?
Ne ne, já jsem uvěřil, až když jsem to dal. (smích) Byl to nesmírně těžký den. Očekávání ode mě byla obrovská. Ale musím říct, že to byl můj nejlepší den, pokud se týká koncentrace. Žádný stres, nervozita, nebo jenom taková přirozená.
Můžete to rozvést?
Když jsem vyhrál první dva zápasy s Íráncem a Uzbekem a šel jsem do semifinále na Japonce, tam jsem trošku obavy měl. Japonci na tom byli výborně, byli stoprocentně připraveni. Na druhou stranu, věděl jsem, že už jsem ho jednou porazil na jeho domácí půdě. Dal jsem do toho všechno a vyšlo to. Ve finále jsem měl soupeře, se kterým jsem naopak všechno na celé čáře prohrál. Něco se ve mně ale probudilo, dokázal jsem ho porazit, a až v tu chvíli jsem si uvědomil, co jsem dokázal. Dokud člověk nevyhraje, může doufat, ale do poslední vteřiny nevíte, jak to dopadne.
Neukradl někdo zlatou medaili?
Každý sport má nějaký svůj svatostánek, který znají všichni fanoušci. Když se řekne Maracaná, Wimbledon, Madison Square Garden, každý ví, o čem se mluví. Judo má Nippon Budókan, kde jste vyhrál mistrovství světa i olympiádu. Berete tamní úspěchy za důležitější než ostatní triumfy?
Snažím se svá vítězství nijak nesrovnávat. Protože každá medaile má nějakou cestu a nesmírně si vážím každé, kterou jsem získal. I když je to „jenom“ bronz, má za sebou nějaký kus práce a odříkání. Samozřejmě že každý závod v Japonsku, na kterém jsem startoval, byl pro mě nesmírně důležitý. Když jsem v Budókanu startoval poprvé na mistrovství světa 2019, byl to neskutečný sportovní zážitek. Už jenom tam být je hodně silné. A když se mi tam podařilo vyhrát, bylo to úžasné. Ano, vyhrát v Budókanu je pro judistu úplně nejvíc, ale nechci shazovat ostatní medaile.
Tu poslední zlatou medaili jste v jedné televizní talk show nechal kolovat mezi diváky…
…to jsem se hodně bál! (směje se)…
…takže jste sledoval víc její pohyb než dění na jevišti?
Tak to úplně ne, ale snažil jsem se ji mít co nejvíce na očích. Nechtěl jsem také, aby s ní lidé dělali všelijaké věci. Byl tam také jeden vtipný moment. Tedy až teď vtipný, když nastal, tak jsem se moc nesmál. V půlce natáčení najednou někdo z produkce do reproduktorů vznesl dotaz: Honzo, teď tři lidi odešli ze sálu. Je medaile pořád tam? Já jsem v ten moment nevěděl, jestli to myslí vážně. Naštěstí hned vstala jedna paní a ukázala ji. To jsem si opravdu upřímně oddechl.
Tato medaile z Tokia je vůbec putovní. I když nyní jste ji půjčil asi více v klidu, a sice do Národního muzea.
Jo jo, tam je v bezpečí. (smích)
Váš přestup do vyšší hmotnostní kategorie po Riu byl už hodněkrát probírán. Sám jste zmiňoval i úskalí, která vás čekají. Ale nikde jsem nečetl nebo neslyšel, že by vás následně ve vyšší kategorii něco překvapilo. Objevilo se něco, s čím jste opravdu nepočítal?
Těžký byl první rok. Ne že by se úplně nedařilo, ale byly tam turnaje, které mi úplně nevyšly. Myslím si, že jsme to ale dobře načítali, zjistili jsme, co musíme změnit nebo dělat jinak. Druhý rok se mi pak podařilo vyhrát Evropu, byl jsem pátý na světě a začal jsem se řadit mezi judisty, od kterých jsou už jistá očekávání. A v roce 2019 jsem vyhrál mistrovství světa. Takže ten první rok byl těžší, než jsem si zvykl. Nakonec to dopadlo nejlépe, jak mohlo, a důležité turnaje se mi povedly.
Nevydržím odpočívat, musím alespoň posilovat
Ale ani start do letošní sezony jste neměl ideální.
To je pravda. Na prvním turnaji v Tel Avivu jsem prohrál hned v prvním kole s Bělorusem. Teď už vím, že to pro mě byla nesmírně důležitá prohra. Hrozně mě to štvalo. Vždyť jsem neprohrál v prvním kole asi šest nebo sedm let. Měl jsem i myšlenky typu: Mám na to ještě? Díky tomu jsem si ale nějaké věci uvědomil, dokázal jsem se postavit zpátky na nohy a nakonec vyhrát olympiádu. Nebýt této prohry, tak by to třeba v Tokiu nemuselo dopadnout.
Po návratu z Japonska jste říkal, že nebudete nic dělat a do konce roku nechceteo žíněnce ani slyšet. Ostatně o dovolených a dovádění s dětmi jsme se bavili. Ale už teď, v půlce září, jsme se sešli před vaším tréninkem. To jste dlouho bez pohybu nevydržel.Jsem člověk, který nevydrží dlouho sedět na zadku a nic nedělat. Přiznávám, že už týden po olympiádě jsem si zašel do fitka a začal aspoň trochu posilovat. Potřebuji pořád v sobě nějakým způsobem cítit, že jsem na tom fyzicky dobře. Akorát to kimono jsem nechal ležet o chvíli déle. I když asi po čtrnácti dnech mě napadlo, jestli… Ale sám sebe jsem přesvědčil, že si dám ještě pauzu. Takže bez kimona jsem vydržel měsíc. Teď už jsem byl párkrát na tréninku. Zmlátil jsem tady na USK pár kluků a jsem spokojen. (směje se) Je prostě pravda, že pomalinku začínám a od půlky října už začnu chodit normálně trénovat.
Však také za něco víc než půl roku začíná olympijská kvalifikace. Musíte už v té době vědět, v jaké kategorii budete v budoucnu zápasit?
Teoreticky mohu nastupovat v kvalifikaci v obou kategoriích. Být mladší, asi bych i tuto variantu zvažoval. Ale samozřejmě je lepší vše soustředit k jedné váhovce. Prostě musím vzít v potaz to, že nějaká léta už mám.
Máte už termín, kdy padne rozhodnutí, ve které kategorii budete nastupovat?
Uvidíme. Na takové rozhodnutí je ještě dostatek času. Musíme to všechno pořádně promyslet.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
