Mistr světa Němeček se nevytahuje

Ten je ve svém věku už sedminásobným mistrem Evropy v semicontactu. A co víc, daří se mu i ve světové konkurenci.

Před několika dny se Michal vrátil ze svého čtvrtého MS, které se konalo v kyperském Limassolu, a přivezl si opět nejcennější kov. Světový šampionát vyhrál v juniorské kategorii už podruhé a kdybyste se rozhlédli po jeho pokoji, asi byste jen nevěřícně kroutili hlavou. Tolik pohárů, diplomů a medailí jste totiž nejspíš na jednom místě v životě neviděli.

Michale, právě jste se vrátil z mistrovství světa, takže jaké jsou pocity a jak šampionát probíhal?

Je to skvělé. Mistrovství se zúčastnil velký počet zemí, něco přes třicet států z celého světa, a za každou zem startovalo zhruba deset až dvacet závodníků. Závodění bylo rozdělené do několika dnů a každý den se jely různé styly. Šampionát probíhal docela rychle, já boxoval asi dvaadvacátý zápas a na řadu jsem šel zhruba během hodiny.

A hned jste vyhrál…

Nejdříve jsem porazil jednoho Rusa a ve finále jsem se postavil Italovi. Rus do toho od začátku šel tvrdě a bylo to hodně těžké. Měl jsem ale docela štěstí, že moje kategorie nebyla moc obsazená. Normálně bych musel absolvovat třeba pět, šest duelů.

Došlo na nějakou oslavu vítězství?

Jasně. Oslavil jsem to s kamarády. S rodinou jsme to zatím neslavili. Od svého návratu jsme je všechny ještě ani neviděl.

Měl jste s sebou někoho z rodiny?

Neměl. Ale s klukama z reprezentace už se znám a měl jsem tam jednoho dobrého kamaráda, který jezdí na akce také často. S ostatními jsem se blíž seznámil až na Kypru.

Jak o vás na Kypru bylo postaráno a kde jste byli ubytováni?

Bydleli jsme ve tříhvězdičkovém hotelu Navaria, který byl moc pěkný. Sice nebyl úplně u pláže, ale okolí bylo hezké. Strava byla také dobrá. Měli jsme snídaně, večeře a vždycky jsme měli na výběr z několika jídel.

Ochutnal jste na Kypru nějakou místní specialitu?

(smích) Kámoš mě přinutil, abych si dal nějakou místní škebli. Říkal jsem si, že jsem to nikdy neměl, tak jsem to zkusil. Překvapivě to bylo docela dobrý.

Měli jste nějaký volný čas na procházku po městě?

Přiletěli jsme tam později, až v úterý ráno, protože jsme měli takový menší problém na letišti. V ten den se nezávodilo, probíhalo jen nějaké školení rozhodčích. Takže hned po vážení byl čas, abychom si prošli městečko. Od středy do pátku se závodilo, takže jsme celé dny trávili v hale. V sobotu a neděli jsme pak byli na pláži, koupali se a opalovali.

Jaký problém jste měli na letišti?

(smích) Měli jsme odlétat v pondělí kolem půl dvanácté. Bylo nás deset, šli jsme se odbavit a posledním třem z nás řekli, že se do letadla nevejdeme a že z komerčních důvodů se prodává více letenek. Takže se to začalo řešit a dva z nás museli letět až v noci. Nakonec jsme ale dostali odškodné 400 Euro.

Jaký jste měl pocit, když vám oznámili, že se nevejdete do letadla?

No, ze začátku jsem nechápal, jak je možné, že si někdo koupí letenku, a pak na něj nezbude místo. Byl jsem trochu v šoku. Pak nám to ale vysvětlili a musím uznat, že byli hodně vstřícní. Takže jsme nakonec letěli později.

Absolvoval jste už několikáté MS, jak jste dopadl na těch předchozích?

Byl jsem celkem na čtyřech světových šampionátech. V Basileji v roce 2004 jsem skončil třetí, v roce 2006 jsem vyhrál v řeckém Lutraki, v dalším roce se mistrovství konalo znovu v Řecku ve městě Porto Carras, ale tam jsem se neumístil.

Jak dlouho u kickboxu trvá, než se závodník dostane na MS?

To záleží na každém. Záleží na tréninku, na technice a na pohybu. Pak už to je o zkušenostech. Někdo je získá během jednoho roku, jinému to trvá déle.

Jak jste se vůbec do reprezentace dostal?

Závodím už od roku 2001 a v průběhu těch let jsem získával zkušenosti a moje úroveň šla nahoru. V roce 2004 jsem se seznámil s několikanásobným mistrem světa Martinem Zaoralem, který mě od té doby trénuje a díky kterému jsem získal spoustu zkušeností.

Proč jste si vybral zrovna kickbox? Vždyť kluci ve vašem věku hrávají fotbal, nebo hokej…

Já jsem dřív hrával fotbal, asi čtyři roky. Jenže pak se mi stal úraz. Jeden z hráčů mi šlápl na koleno a měl jsem naprasklou čéšku. Doktor mi pak doporučil sport, při kterém by se mi vazy a svaly zpevnily, a to koleno mi obalili. Pak jedna známá řekla, že bych mohl zkusit kickbox, tak jsem ho zkusil.

Jaké máte plány do budoucna, co byste chtěl v kickboxu dokázat?

Stejně jako box má i kickbox více asociací. Takže když vyhraju u jedné, tak to neznamená, že jsem nejlepší. Mým snem je vyhrát mistrovství světa ve všech asociacích. Pak už bych si mohl říct, že jsem byl v tom roce nejlepší.

Jak se dá dostat do jiné asociace?

Je to otevřené pro všechny, takže se stačí jen přihlásit. Žádné omezení není.

Nemrzí vás, že kickbox není olympijským sportem?

Zatím není, ale jedna z těch asociací – W. A. K. O. se tam snaží protlačit a zdá se, že na příští olympiádě by kickbox mohl být. Doufám, že se to povede a že se tam dostanu.

Do kolika let vydrží kickboxer na profesionální úrovni?

Znám lidi, kteří boxují i ve třiceti letech. Dokud má člověk schopnosti a zdraví, tak může závodit. Existují i kategorie veteránů.

Kolik času člověk stráví trénováním?

Pokud se chce někam dostat, tak by měl určitě trénovat každý den. Aspoň nějaké protažení a technika. Trénink musí trvat minimálně hodinu, ale záleží na každém. Čím více tréninku, tím více se dostaví úspěchů.

Kde trénujete?

Převážně doma. Využívám také tělocvičnu v Domě dětí a mládeže a také jezdím do Prahy za Martinem Zaoralem.

Je vám sedmnáct, takže ještě někde studujete?

Ano, studuji na Gymnáziu v Teplicích. A jsem moc rád, že mně vycházejí vstříc. Na závody mě bez problémů uvolňují. Po návratu akorát musím dohánět učení.

Jak vás berou spolužáci? Mají mezi sebou mistra světa…

Berou mě úplně normálně. Když přivezu nějakou medaili, tak mi poblahopřejí, protože se to nějak dozvědí, ale jinak to neřeším. Rozhodně se tím nikde nevytahuju.

A nebojí se vás trochu?

(smích) Ne, znají mě a vědí, jakej sem. Nevyužívám toho a nikde se neperu (smích).

Dívky se o vás ale asi perou, že?

(smích) To si nemyslím. Některé z nich to ani neví. Opravdu to nikde neprezentuji.

Co byste chtěl dělat po škole?

Chtěl bych jít na FTVS, kde bych se mohl dál věnovat sportu. Mohl bych třeba dělat trenéra.

Na závody hodně cestujete, do jakých zemí jste se už podíval?

Evropu už jsem procestoval snad celou. Na závodech jsem byl i v Americe. V Miami na US Open, který je jedním z největších a nejprestižnějších závodů v kickboxu na světě. Tam jsem skončil druhý.

Kolik je v České republice mistrů světa v kickboxu?

Hodně. Světový titul má spousta trenérů a také lidé z reprezentace. Závodí se v několika kategoriích a stylech. Navíc ve čtyřech asociacích, takže se dá získat hodně titulů.

A má někdo zlaté medaile ze všech asociací?

To asi ne. Možná Martin Zaoral. Pokud ne, tak doufám, že budu první.

Co máte před sebou nyní?

Za čtrnáct dní mě čekají závody v Maďarsku. To bude jeden za závodů Světového poháru od asociace W. A. K. O. a to je jeden z větších závodů v Evropě.

A s jakým cílem tam pojedete?

Určitě bych chtěl vyhrát, ale hlavně se tam jedu podívat a nabrat zase další zkušenosti.

Němečková: Kdyby s kickboxem přestal, tak bych ho přerazila

Teplice - Těžko byste v České republice hledali ženu, která toho o kickboxu ví tolik. Jaroslava Němečková, matka kickboxera Michala se s obrovským nasazením stará o kariéru svého syna. Několikrát do roka se podílí na organizaci srazů mladých reprezentantů a zařizuje pro ně nejrůznější věci. Kromě toho financuje životní sen svého syna.

„S Michalem jezdím po závodech a není pro mě problém, když něco zařizuju pro Michala, zařídit to i pro větší skupinu. Někdo v tom vidí vědu, ale já ne. A ostatní rodiče jsou rádi, že vědí, že je o jejich děti dobře postaráno,“ říká skromně a pokračuje:

„Jsem ráda, že ho v tom můžu podporovat, než aby se flákal někde okolo baráku. A když s tím už začal, tak bych ho asi přerazila, kdyby přestal. Už to stálo hodně peněz a energie,“ říká Němečková a dodává: „Samozřejmě ale hodně záleží na jeho zdravotním stavu.“

Před časem si při jednom ze závodů nadějný kickboxer vykloubil koleno a hrozila mu operace. „Naštěstí ale už delší dobu spolupracujeme s fyzioterapeutem teplických fotbalistů Ondrou Klementem a díky němu je Michal v takovém stavu, v jakém je. Hrozila mu operace kolena, ale díky panu Klementovi na ni nemusel,“ oddychla si maminka 17tiletého talentu.

O kickboxu toho ví neskutečně mnoho a s trochou nadsázky se dá říci, že je synovi nejen oporou, ale i manažerkou. Kromě spousty zařizování musí do jeho snu pumpovat balík peněz. „Český svaz fullcontactu zaplatí v každém roce jednu Evropu a jeden svět. Ostatní ne. Když chce člověk nabírat zkušenosti a závodit, tak se vždycky utvoří nějaká skupinka a jezdí na závody. Pak se buď seženou sponzoři a nebo si to platíme ze svého.“

A co říká na poslední zkušenost s odletem svého syna na Kypr? „My rodiče jsme z toho nebyli nadšeni. Jsou to sedmnáctiletí kluci a měli letět nočním letadlem. Přistát měli v Larnace, ale pořád jsem přemýšlela, jak se dostanou z Larnaky do Limassolu. Dokonce nám z Prahy nabízeli let přes Atény. Tak té paní říkám: Vy jste snad upadla, ne? Oni jako poletí sami do Atén? Co když tam někde zůstanou? Kde mám jistotu, že se z těch Atén dostanou na Kypr? Ale nakonec to dopadlo dobře,“ vypráví s úlevou v hlase.

O svého syna se ve tvrdém sportu překvapivě nebojí. „On je na sebe opatrnej. Jen tak si nenechá dát ránu. A když už ji dostane, tak ji hned vrátí. Když byl menší, tak se stávalo, že si třeba vyrazil dech a to nebylo příjemné sledovat. Ale teď už vím, co v něm je,“ dodává Němečková s úsměvem.