Za všechno může hospoda. „Po roce a půl jsem se vrátil z Londýna, kde jsem se marně pokoušel naučit anglicky. Přemýšlel jsem, co budu dělat. Se Zdeňkem jsme se potkávali v teplické nádražní pivnici Zámecká a klábosili o všem možném. Tehdy řešil, že nemá s kým hrát, protože jeho herecká partnerka otěhotněla. Jednoho večer pronesl památnou větu: A proč to nedáme spolu?“ vzpomíná Petr.

Divadlo Krabice v té tobě mělo za sebou přes deset sezon. „Proč ten název? Jsme z Teplic a rýmuje se to. Líp se to pamatuje. Původně to měla být divadlo jednoho herce Bedna. Hrál bych ve velké dřevěné bedně a diváci by nahlíželi dovnitř okýnky,“ říká Zdeněk, jehož první zkušeností s hraním pro děti bylo jarmareční divadlo Panoptikum Maxe Fische.

Na jevišti býval s kapelami Radost a Luxus, divadlem Rohlík i s radikálním baletem Vyžvejklá bambule. Často se potuloval s kytarou v ruce v jakékoli putyce. Říká, že často na stole.

Petrovy první divadelní zkušenosti se datují kolem jeho dvacetin. Před lety strávil dlouhou dobu s Divadlem v pytli Petra Stolaře, s nímž nárazově spolupracuje dodnes. Společně se Zdeňkem začali psát historii oblíbených ježků Huga a Ludvíka. „Zatím máme jen Vánoce u ježků, o tom, že se dva ježčí bráchové omylem probudí ze zimního spánku těsně před Vánoci a neví, co mají dělat. Přes počáteční neshody vznikla pohádka, která má hodně rozměrů a moc nás baví. Stejně jako děti. I dospělé, ti nás posouvali do jiných dimenzí, místo čtyřiceti minut jsme hráli třeba hodinu a půl. Nemohli jsme se zastavit,“ vypráví Petr. 

Zásadní je mít název

Podle Zdeňka, který je hlavním autorem, je zásadní mít název. „Ten ze sebe vychrlím většinou, když chce pořadatel vědět, s čím příště přijedeme. A protože už jsme tam hráli celý repertoár, něco plácnu, on si to zapíše a my pak musíme tu pohádku udělat.“

Scénáře sice mají, bez improvizace se ale neobejdou. „Představte si třeba, že hrajete pohádku ze zahrádky a povede se zapomenout oponu, kde je ta zahrádka namalovaná. Nebo vás narychlo objednají na místo, kde už hlavní tituly proběhly. Pak je čas na komponované představení, kde se scény i pohádky střídají. Mám rád ten pocit, když do poslední vteřiny nevím, co budu hrát. Je to krásný adrenalin, ale úspěch není nikdy zaručen. Každopádně mám pojistku, která mi dodává klid. Když už nebudu vědět, jak dál, vždycky se můžu rozbrečet a zdrhnout,“ plánuje Zdeněk. 

Rádi hrají doma v Teplicích, znají je ale i děti na severu i západě Čech nebo v Praze. A v Rumunsku. „Na festivalu Banát je Krabice stálicí, ale Petr tam zatím se mnou nehrál, protože je to na něj daleko, tak to dávám jako one man show,“ vysvětluje.

Co je silnou stránkou Krabice? „Stačí oko a emoce dítěte, fakt. Koho by jako malého bavilo jít na představení, kde musí tiše sedět, koukat a pak zatleskat. To u nás není. Od začátku interakce, taková aréna na hraně. Někdy mám pocit, že ještě trochu šťouchnu a děti se rozeběhnou a zachrání toho, kdo to v příběhu potřebuje. To je ta hrana. A velká legrace,“ říká Petr. Zdeněk je stručnější: „Silnou stránkou jsme my, náš příběh, naše písně a naši diváci.“

Loňský rok byl složitý. „Po skvělém podzimu a předvánočním čase stopka. Byl to šok, diář jsme měli zaplněný, vše se rušilo. Hned jsme začali připravovat CD písniček z našich představení. Dohodli jsme se, že jak to znovu zavřou, vlítneme do studia. A dali jsme to. Zkusili jsme platformu Hithit, kde nás fanouškové mohou podpořit. A oni byli skvělí. CD si lze stáhnout u našeho hlavního partnera supraphononline.cz a díky němu i všude jinde po celém světě, třeba na Itunes nebo Spotify,“ připomíná Zdeněk. 

 „A taky jsme začali streamovat. Byla to jízda hrát do čočky, bez diváků. Naštěstí jsme měli za ploty zahrady, odkud jsme vysílali, skalní fanoušky, kteří pomáhali, co jim síly stačily. Na uživení to nebylo, ale pro duševní zdraví dobrý,“ přikyvuje Petr.

Co je na společném hraní baví nejvíc? „Souhra i v kritických okamžicích. A někdy i nesouhra, když je to sranda pro nás na jevišti i pro ostatní v hledišti. Svoboda a nadšené děti,“ říká Petr. „A krásné maminky v hledišti!“ dodává Zdeněk.