Na tento problém naráží mnoho lidí. V oborech, ve kterých se vyučili, již práce není, nebo ji ten dotyčný nemůže vykonávat. Lidem, kteří by chtěli své další nabyté dovednosti zúročit v nějakém zaměstnání, svítá naděje. Bylo nutné vytvořit takovou soustavu kvalifikací, která umožní, aby lidem mohly být uznávány jejich skutečné dovednosti, bez ohledu na to, zda se to naučili ve škole, v kurzu nebo například samostudiem. V České republice se v současnosti již vytváří Národní soustava kvalifikací

Tato tvorba probíhá díky projektu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, který je financován z Evropského sociálního fondu a z rozpočtu ČR a jehož řešitelem je Národní ústav odborného vzdělávání ve spolupráci se společností Trexima, spol. s r. o. a řadou dalších odborníků.
Národní soustava kvalifikací rozlišuje úplné kvalifikace (schopnost vykonávat určité povolání) a dílčí kvalifikace ( schopnost vykonávat část povolání).
Každá kvalifikace bude mít svůj kvalifikační a hodnotící standard. Bude tedy vymezeno, co je potřeba pro získání určité kvalifikace umět a určí se, jak se zjistí, že člověk skutečně splňuje požadavky kvalifikačního standardu. Obsah obou standardů vychází z potřeb trhu práce a je spoluformulován zástupci zaměstanavatelů.

Každý, kdo bude chtít uznat kvalifikaci, na kterou nemá doklad, tak bude muset složit zkoušku podle hodnotícího standardu dílčí kvalifikace. Zkoušení a vydávání osvědčení bude příslušet autorizovaným právnickým nebo fyzickým osobám. Autorizaci udělí podle oboru příslušné ministerstvo.
Mnozí lidé tak budou moci získat osvědčení o několika dílčích kvalifikacích, což by mělo zvýšit jejich šanci najít si zaměstnání. Národní soustava kvalifikací umožní také získat úplnou kvalifikaci. Na základě získání několika dílčích kvalifikací (budou uvedeny ve standardu) pak může člověk složit zkoušku na příslušném učilišti, aniž by školu absolvoval. Tomáš Raichl z teplického úřadu práce považuje soustavu za velmi dobrou myšlenku.

Z internetových stránek Národního ústavu odborného vzdělávání:

 

Proč vytvářet Národní soustavu kvalifikací?

Petra je vyučená švadlena, která po dvou letech práce v oděvní výrobě nastoupila co
cukrárny své kamarádky. Tady se nejprve naučila vyrábět zmrzliny a posléze i zhotovovat
širokou plejádu úžasných zákusků. Pak se přestěhovala do jiného města, kde se snažila najít
nové zaměstnání. Nebyl tam žádný oděvní provoz, zato několik cukráren. I když uměla řadu
činností, které by v nich uplatnila, ani v jedné ji nepřijali. Na své cukrářské dovednosti totiž
neměla žádný kvalifikační doklad; jediné, co měla, byl výuční list švadleny.

Pavel je vyučený obráběč kovů, pracoval jako soustružník a bavilo ho vařit. O této zálibě
věděl jeho soused a když zakládal vlastní hospůdku, nabídl Pavlovi, jestli to nechce zkusit u
něj v kuchyni. Pavel nabídku přijal, ve vaření se tam ještě zdokonalil a hosté byli maximálně
spokojení. Spokojen byl i Pavlův nadřízený. Jenže ten pak začal své podnikatelské aktivity
rozšiřovat, vzal si vysoké úvěry, špatně odhadl výnosy a jeho firmy včetně hospůdky skončily
v konkurzu. Pavel přišel o práci a novou už nehledal ve strojírenství, ale po hotelech,
restauracích, jídelnách a podobných zařízeních. Neuspěl. Jediným dokladem, kterým mohl
prokázat svou kvalifikaci, byl výuční list obráběče kovů.

Petra i Pavel mají stejný problém. Skutečnost, že umějí vykonávat určitou práci, jim nestačí
pro získání zaměstnání, protože o tom nemají žádný oficiální doklad.
Je čím dál běžnější, že člověk pracuje v jiném oboru, než který vystudoval nebo v němž se
vyučil. Často tuto novou práci i mnohem lépe ovládá. Jenže změní-li pak zaměstnavatele,
zůstává mu jako doklad o kvalifikaci zase jen původní vysvědčení, diplom či výuční list. Je
proto nutné vytvořit takovou soustavu kvalifikací, která umožní, aby lidem mohly být
uznávány jejich skutečné dovednosti (kompetence, způsobilosti), bez ohledu na to, zda se to
naučili ve škole, v kurzu, v praxi nebo třeba samostudiem.

Budování kvalifikačních soustav popisovaných prostřednictvím výsledků celoživotního učení
doporučují svým členským zemím jak Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj
(OECD), tak Evropská unie. V rámci EU se navíc tvoří tzv. Evropský rámec kvalifikací, který
obecně definuje osm kvalifikačních úrovní, jejichž prostřednictvím bude možné národní
kvalifikace srovnávat společným měřítkem.

Česká republika patří mezi země, které již začaly s tvorbou Národní soustavy kvalifikací.
Tato tvorba probíhá díky projektu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, který je
financován z Evropského sociálního fondu a z rozpočtu ČR a jehož řešitelem je Národní ústav
odborného vzdělávání ve spolupráci se společností Trexima, spol. s r. o. a řadou dalších
odborníků.

Aby Národní soustava kvalifikací (NSK) mohla plnit svůj účel, musí k tomu být splněny
určité legislativní podmínky. Ty zajišťuje nedávno schválený zákon č. 179/2006 Sb.,
o ověřování a uznávání výsledků dalšího vzdělávání, který mj. stanovuje, co má NSK
obsahovat, jak má být strukturována, jakým způsobem a kým má být vytvářena a
schvalována, a především podrobně stanovuje, jak a kým se má uskutečňovat vlastní uznávání
kvalifikací.

NSK rozhodně nenahrazuje stávající vzdělávací systém ani nevytváří nové vzdělávací
struktury. Jen se snaží o jejich provázání, zastřešení, zprůhlednění, o vzájemnou
srovnatelnost. A především se snaží umožnit občanům uznání jejich skutečných, v praxi
použitelných dovedností.

Více o soustavě kvalifikací se dozvíte na stránkách Národního ústavu odborného vzdělávání, kde najdete již i přehled prvních kvalifikací.