Děti? Ani náhodou. Přibývá žen, které odmítají plodit

Narození dítěte bylo odjakživa považováno za velké štěstí a boží požehnání. Mateřství a otcovství dává naším životům zcela nový rozměr a smysl. V postmoderní společnosti, kde je role otce a matky stále výrazněji omezována a komplikována rostoucími nároky na pracovní výkon a zároveň zvyšujícími se ambicemi prožít volný čas co nejaktivněji, na sebe ale začíná upozorňovat rostoucí skupina mužů a žen, kteří se rodičovství zříkají. Hranice mezi dobrovolnou a nedobrovolnou bezdětností je ovšem často nejasná a navíc se mění v čase.

Sotva jedna z deseti

„Pokud lidé v reprodukčním věku, který se dnes mimochodem oproti minulosti značně posunuje řekněme z dvaceti do takových třiceti let, mají vhodného partnera, většinou si děti pořídí. Pokud ovšem stále nemohou najít toho pravého nebo tu pravou, odkládají to – někdy tak dlouho, že pak už děti mít nemohou,“ říká socioložka Hana Hašková, autorka dvou knih o fenoménu bezdětnosti, která se tímto tématem zabývá celý život.

Českých žen, které se záměrně rozhodnou, že nebudou mít děti, je podle jejích slov méně než deset procent. Ale i u těch, jež tvrdí, že jsou bezdětné dobrovolně, hraje občas roli to, že se prostě snaží vykládat a chápat svoje životní příběhy racionalizovaně a dávat si nějaká zdůvodnění, proč se něco stalo nebo naopak nestalo.

Fyzické potíže jsou ukryty ve fasciích. Málokdo však ví, co to je

„Potom je tu další část populace, která by se chtěla stát rodiči, ale je z rodičovství vylučována třeba kvůli sexuální orientaci,“ pokračuje Hana Hašková. „V některých zemích se například lesbické páry mohou účastnit programů asistované reprodukce, zatímco u nás smějí podle platné legislativy adoptovat dítě pouze individuálně.“

Další lidé původně děti mít chtěli, jenže partnerské vztahy se u nich vyvinuly tak, že se jejich životní trajektorie v tomto směru neprotnuly – například v páru, kdy žije zralá žena s mladíkem, jenž je na otcovství ještě příliš mladý. Jiná skupina bezdětných ve středním věku rodičovství neodmítá, ale odkládá, protože se obává, aby tohoto rozhodnutí nelitovali v budoucnu. A pak jsou případy neplodnosti, kdy je absence rodičovství pociťována velmi bolestně.

Bezdětné tety

Fenoménem posledních let, zejména ve Spojených státech, Kanadě a Velké Británii, jsou emancipované, dobrovolně bezdětné ženy, které se aktivně ujímají role tety a dávají jí vědomě přednost před vlastním mateřstvím. Britský list The Guardian v této souvislosti uvedl, že právě role moderní tety může do budoucna znamenat revoluční sociologickou změnu s potenciálem výrazně upevnit a obohatit novodobou podobu rodiny. „O bezdětných tetách (i strýčcích) budeme slyšet stále častěji. A dosud kritický pohled většinové společnosti na jejich roli se bude postupně měnit k lepšímu,“ zdůraznil deník.

„Přišel čas konečně s tím něco dělat a přestat se tvářit, že se společnost a rodina nemění. Na bezdětné tety a ženy bez dětí obecně se stále díváme skrz prsty, ony přitom mají ve stále více rodinách velice pozitivní a důležitou roli, bez níž by mnozí rodiče zaplakali. Musíme si to uvědomit a bezdětným tetám věnovat respekt a úctu, jakou si zaslouží,“ řekla britské rozhlasové stanici BBC profesorka komunikace na Michiganské technologické univerzitě Patricia Sotirinová, autorka několika odborných publikací o bezdětných tetách.

Místo tet prarodiče

Ačkoli je fenomén „bezdětných tet“ na západ od nás atraktivním tématem, v české společnosti se zatím ve větší míře neuchytil. „Z velkého počtu rozhovorů s bezdětnými ženami a muži nijak nevyplynulo, že by to u nás bylo časté. A to přesto, že děti jejich sourozenců hrají v jejich životě důležitou roli a velmi rádi se s nimi setkávají, pohrají si s nimi, ale že by měli pocit, že se podílejí na jejich výchově, to jsem nezaznamenala,“ říká Hana Hašková. Respondenti podle ní jen zřídka uváděli, že když došlo v životě rodičů dětí k mimořádné situaci, například matka psychicky onemocněla a dítě jí bylo odebráno, tak se o ně se svým partnerem (partnerkou) dočasně postarali. Ovšem i v tomto případě se o náhradní rodičovskou péči dělili s prarodiči, kteří se v této roli ocitají mnohem častěji.

Reforma psychiatrie: Česko definitivně skončilo s kritizovanými klecovými lůžky

Reprodukční povinnost

Fenomén bezdětných tet v českém prostředí zatím výrazněji nezaznamenala ani Nikola Šrubařová, správkyně skupiny No Kidding Czech – Dobrovolně bezdětní na sociální síti Facebook: „S tím jsem se osobně přímo nesetkala, ale mnozí naši členové se o děti svých příbuzných nebo i o cizí děti starají rádi, pracují třeba jako učitelé nebo sociální pracovníci. Rozhodně to neznamená, že by děti neměli rádi nebo s nimi měli nějaký problém. Potom je ale zase hezky vrátí rodičům nebo prarodičům a jsou rádi, že doma mají klid. To je u nás docela časté.“

Skupina No Kidding Czech – Dobrovolně bezdětní vznikla v roce 2014 jako česká odnož stejnojmenné americké organizace sdružující dobrovolně bezdětné. V současnosti má bezmála tři tisíce sympatizantů a sledujících, kteří si jejím prostřednictvím vyměňují zkušenosti a sdílejí užitečné rady. Jejich věková struktura je rozmanitá – jde o lidi od 18 do 65 let.

„Obecně můžu říct, že nás nejvíce poškozuje nepochopení, a to jak starších lidí, tak i mladších, kteří sami děti mají,“ říká z vlastní zkušenosti Nikola Šrubařová a dodává: „Nejvíce jsou mu vystaveny bezdětné ženy. Když se rozhodne nemít děti muž, nikoho to nevyvádí z míry, ovšem jakmile jde o ženu, je zle. Ze všech stran okamžitě zaznívají výčitky a nenávistné reakce: Ty nemůžeš být normální! Až zmoudříš, stejně si to rozmyslíš. Zradila jsi hlavní poslání ženy, reprodukční povinnost.“ Nikola Šrubařová smutně podotýká, že si naivně myslela, že v 21. století už se ženy v naší společnosti nějakým způsobem emancipovaly a nejsou to pouze bytosti připoutané k plotně, sloužící primárně k rození dětí.

Další posun v medicíně: Žena darovala své sestře játra, zachránila jí život

Nejčastěji na bezdětné ženy reagují nenávistně muži. Nikola sama nechtěla mít děti už od puberty, nyní jí je 28 let a vloni se nechala sterilizovat, aby své rozhodnutí zpečetila. „Já k dětem nemám vůbec žádný vztah, neumím s nimi komunikovat,“ krčí rameny. „Vím, že bych nedokázala nadřadit jejich potřeby nad ty svoje a nebyla bych dobrým rodičem. Nejsem takový ten rozplývající se typ, co vidí někde dítě, hned k němu běží, chce si ho pochovat a pomazlit se s ním. Kromě toho mě docela děsí porod a všechno, co je s ním spojené. Dodnes mám v paměti okamžik, když nám v osmé třídě na základní škole pouštěli velice realistický dokumentární film o porodu do vody. Ještě teď se celá rozklepu, když si na to vzpomenu. Brrr.“

Děti nejsou všechno

Z naší komunikace s několika členkami skupiny No Kidding Czech – Dobrovolně bezdětní vyplynulo, že velká část z nich považuje plození dětí za pouhé pasivní a stereotypní naplnění všeobecného očekávání, a na tento společenský tlak reagují právě vlastní bezdětností. „Je mi 35 let a k rozhodnutí neupínat se v životě k plození dětí jsem dospěla někdy okolo třicítky, kdy se mi rozpadl další vážný vztah a já si prošla krizí na téma, že nejsem tam, kde bych měla být. V tu chvíli jsem si položila otázku, co všechno jsem ochotná udělat pro to, abych tyto představy naplnila,“ říká Daniela Stolařová, jež po dlouhém přemýšlení dospěla k názoru (v němž se od té doby spíše utvrdila), že děti nejsou něco, po čem by doopravdy toužila, a že její život bez nich může být nejen stejně hodnotný, ale možná dokonce lepší.

Toto resumé jí totiž obrovsky uvolňuje ruce pro mnoho dalších smysluplných činností. „Kromě toho mám dohromady 10 synovců a neteří, se kterými celkem pravidelně trávím čas, mám s nimi skvělý vztah a nemalá část mého výdělku směřuje jejich směrem k potěšení všech zúčastněných včetně jejich rodičů, kteří nemají nijak závratné platy. Zároveň jsem si jako učitelka prošla s mnoha dětmi spousty životních situací a nemám pocit, že bych se v tomto ohledu v životě o něco ochudila,“ konstatuje Daniela Stolařová.

Pes místo panenky

„Nemít děti je stigma. Lidé si myslí, že jste nemocní anebo sobečtí. Jako žena v produktivním věku jsem doslova bombardována dotazy ohledně dětí. Za svou bezdětnost se nestydím, veřejně o ní mluvím, a stejně se vždy najde někdo, kdo má potřebu mi říci, že jsem sobecká a zemřu sama. Také prý nikdy nepoznám opravdovou lásku a můj život je vlastně zbytečný. Tak nás vidí okolí,“ svěřuje se 35letá inženýrka Eva Baťhová, která prý už jako dítě raději vozila v kočárku psa než panenky. Ve čtrnácti letech pak odmítla ve škole přebalovat a koupat panenku na rodinné výchově se slovy, že to nikdy nebude potřebovat. Tenkrát jí za to hrozila třídní důtka. „Mám absolutní absenci mateřských pudů a vlastně jsem nenašla žádný rozumný důvod, proč si dítě pořídit,“ uzavírá.

Rozhodnutí pořídit si nebo nepořídit vlastní dítě patří v lidském životě k nejdůležitějším, a zároveň k nejintimnějším. Právě proto by měl mít každý možnost svobodně si vybrat to, co mu připadá správné. Součástí této svobody je ovšem i tolerance pro volbu ostatních, byť nám osobně třeba nepřipadá správná.