Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí, praví lidové rčení. Občas se to samozřejmě povede každému. Někdo je z toho špatný více, někdo méně, jiný to bere jako samozřejmost. „Hlavně, že jsem přišel, ne? Až přijdu, tak přijdu, proč se zlobit?“ Pro ty, kteří na opozdilce stále někde čekají, je tento jev nepochopitelný a k vzteku. Pokud se zamyslíme nad používanými výmluvami, jsou si většinou dost podobné. Ujel mi autobus, musel jsem se vrátit, zapomněl jsem hrnec na sporáku, nemohl jsem najít klíče, ještě jsem musel něco zařídit…

Nikdy nepřijde včas

„Pravidelným opozdilcem je můj manžel Petr,“ říká naštvaně Jarka. „Sice vzorně zatelefonuje, že už jde domů, pak ale musím vždycky připočítat nejméně dvě až tři hodiny, protože se nikdy ve slibovaný čas nedostaví. Nejdříve jsem měla strach, ten se střídal se vztekem a pak jsem to vzdala. Nechci být pořád rozčílená,“ vysvětluje. „Nikdy mu neříkám, že musí přijít přesně, ale on mě vždycky ubezpečuje, že to zvládne. Výmluvy má pořád stejné. Prý musel ještě něco vyřídit, skočit na poštu nebo pomáhal sousedce s nákupem. Samé ušlechtilé činy. Pak se diví, že už jsme večeřeli a nepočítali jsme se společným programem,“ dodává rozčileně.

Tinnitus se vyskytuje u lidí takřka všech věkových kategorií
Tinnitus aneb Vetřelec v hlavě. Stěžovaly si na něj už starověké civilizace

Může se někdy Petr polepšit? „Tito lidé,“ uvádí psycholožka Ivana Hořicová, „jsou většinou umělecky zaměření. Mají spoustu nápadů a chtějí všechno stihnout najednou. Jedním z důvodů, proč Petr chodí všude pozdě, je skutečnost, že se nenaučil správně vyhodnotit svou situaci, třeba slib nebo úkol, který si stanovil. Většinou se snaží stihnout víc věcí najednou, což je takzvaný multitasking. Ten ztěžuje sebepoznání neboli vědomí o tom, co děláme, a dochází k věčnému nestíhání.“

Jak ten čas letí

Koukám, jak ten čas letí, každýmu letí, tak co bych se bál,“ zpívá bezstarostně Václav Neckář v jedné písni. Jenže každému čas „letí“ jinak, respektive každý člověk ho může jinak vnímat. V tom je i problém u stále meškajících. Psycholog Jeff Conte ze Státní univerzity v San Diegu zkoumal dvě skupiny lidí a přišel s tímto výsledkem. Jedni se co nejvíce soustředí na dosažení výsledku a ti druzí odsouvají svoje záměry na později. Lidé z obou skupin mají odlišné vnímání času. Během provedených studií se ukázalo, že u osob z první skupiny proběhla pocitově minuta za 58 vteřin, zatímco lidé z druhé skupiny tipovali 77 vteřin.

Na pouhé minutě tak vnikl rozdíl 19 vteřin a s každou další minutou zpoždění narůstalo. Mohlo by se zdát, že podobné výzkumy jsou celkem k ničemu. Omyl. Ekonomové spočítali, že například v USA dělají ekonomické ztráty zaviněné pozdním příchodem zaměstnanců téměř 100 milionů dolarů ročně.

Je možné se napravit?

Taky vás napadlo, že chroničtí opozdilci na ostatní lidi kašlou? Nerespektují váš čas a vůbec jim nevadí, že hrají na vaše nervy? Nemusí to tak být. Neptejte se, proč to dělají, že se zpožďují jako pendlovky po dědovi. Nemají ponětí o čase, nedělají to schválně. Konečné slovo však bude mít vždycky vzájemná komunikace a vůle vyjít jeden druhému vstříc. Je namístě opozdilci říci, že mě jeho chování skutečně trápí a působí na mne jako bezohlednost. Stejně tak je namístě očekávat alespoň snahu o nápravu, byť nemusí být vždycky úspěšná. Zejména v partnerském životě je totiž důležitý pocit, že se na sebe vzájemně můžeme spolehnout.

Margit Slimáková přednáší o výživě po celé republice
Abyste zhubli, nepotřebujete počítat kalorie, říká odbornice Margit Slimáková

„Můj manžel neustále omlouval pozdní příchody tím, že hodně pracuje a má všeho až nad hlavu,“ stěžuje si Jarka. „Jenže jsem u něj neviděla žádný zájem tohle chování zlepšovat. Pak už jsem to nevydržela a odešla od něj. Nemohla jsem si dál namlouvat, že za to nemůže.“ Nijak ji neutěšilo, že podle osobnostních rysů měl její muž špatně vyvinuté vnímání času a že je kreativní člověk a optimista.

Kdo je tady kliďas

V dnešním upěchaném světě se opozdilectví může zdát jako prokletí, ale psychologové tvrdí, že tihle lidé žijí ve větším klidu, než se navenek zdá. Dochvilnost vnímají pouze jako formalitu, která není podpořena zvnitřku. Z pozdních příchodů nemají nepříjemný pocit, jedině snad z řečí svého okolí. Většinou jsou však přesvědčeni o tom, že jim všechno odpustíte a že si tedy svůj pozdní příchod mohou klidně dovolit. Takhle ovšem neuvažují, když mají přijít na pracovní schůzku nebo na pohovor. V tom případě nemají problém rozvrhnout si čas a dokonce myslet i na časovou rezervu.

V mnoha případech bývá patnáct minut zpoždění považováno za společensky přijatelné, pokud jde o akci, kde pozdní příchod nenaruší začátek. Nevhodné to je v případě návštěvy kina nebo divadla, kde vyrušujete ostatní publikum. Vymstít se vám může pozdní příchod na parník, kterému můžete už jen zamávat. Určitě není dobré chodit pozdě na rande, zvlášť ne na první. Velmi špatnou vizitku si uděláte pozdním příchodem na pracovní pohovor nebo obchodní schůzku. Nijak vám přitom nepomůže vymlouvat se na patologické predispozice a vysvětlovat, v které části mozku vzniká nedostatek pozornosti, že jste hyperaktivní po mamince a to způsobuje vaši dezorientaci, pokud jde o vnímání času.

Je mnoho expertů, kteří zdůrazňují, že nezdravý zvyk chodit všude pozdě není patologický a nejedná se o diagnózu. „Kdyby bylo zpožďování považováno za mentální poruchu, pak by za ni mohl být považován i zvyk nečistit si boty,“ říká profesor psychologie na Michiganské univerzitě Richard Nisbett. Chodit pozdě je pouhý zlozvyk, který se dá snadno odnaučit a který nelze omlouvat ani depresemi, ani duševní poruchou.