Bít, nebo nebít? Trestání dětí se mění, výprask ale bolí pořád stejně

Podle nedávného průzkumu CNN bývá na celém světě fyzicky trestáno více než 63 % dětí do čtyř let. Proč? Ve valné většině nejde o dobře zvážené rodičovské přesvědčení, že výpraskem se stane jejich potomek lepším člověkem (ostatně mnohé studie prokázaly, že je tomu právě naopak), ale o to, že rána je tím nejjednodušším a nejefektivnějším řešením pro dospělého.

Výprask zvládne dát i mentálně velmi jednoduchý člověk a výsledek je sladce okamžitý.

Záchvat vzteku jako pomocník

Mnozí rodiče si dávají předsevzetí, že své potomky nebudou bít. Leč vztek na ukřičené dítě, které se nechce podvolit rodičovské vůli, dokáže i ta nejlepší odhodlání šmahem zahodit. Plesk! A tady máš ještě jednu! Výzkumy ukazují, že k fyzickému trestu se častěji uchylují lidé méně vzdělaní, a také ti, co sami bití v dětství zažili, takže je pro ně vžitým vzorcem jednání.

Se sextingem má zkušenost každé šesté dítě, říká docent Kamil Kopecký

Kdo z nás však byl natolik uvědomělý, že aspoň někdy neplácl své vztekající se dítě přes zadek? Někteří odborníci jsou ale přesvědčeni, že právě tento krok je přinejmenším velmi problematický. Na toto téma například publikovali své teze ve zpravodaji Parenting for Brain – společnosti, která se zaměřuje na prokázané empirické výzkumy a neurovědecké studie, zkoumající vývoj mozku dětí.

Děti přicházející na svět netuší, jak věci fungují. Jejich mozek se vyvíjí, schopnost porozumět novým věcem je velmi omezená. Vzteklé batole tak podle zmíněných odborníků není rozmazlený spratek. Právě se naučilo chodit, rádo by hodně spalo, ale taky si pořád se vším hrálo, chce prozkoumat celý svět. Jeho nitro je jedna velká emoční vřava.

Jedinou podporu, kterou má, hledá u rodičů – bezpečí, pomoc při zdolávání překážek, sdílení radosti z toho, že něco nového drží v ruce, i pochvalu, že na tu vysokou židli vylezlo samo. Jenže místo pochvaly přichází často křik a sem tam i rána. Batoletem tak cloumají emoce ještě více, protože je v tomto věku zkrátka nedokáže ovládat.

Děti se rodí s relativně vyspělým systémem reakce na stres (pláč), ale nerodí se se schopnostmi emoční regulace. K hněvu a frustraci přispívá samozřejmě i nedostatek slovní zásoby k tomu, aby se vyjádřily. Záchvaty vzteku tak logicky bývají jejich dominantní reakcí.

„Při narození mají děti miliardy mozkových buněk (neuronů), ale ne mnoho jejich spojení (synapsí),“ píší experti z Parenting for Brain.

„Záchvaty vzteku jsou jedny z nejdůležitějších životních zkušeností při vývoji mozku, protože schopnost regulovat během nich emoce umožňuje vytvoření správných spojení mozkových buněk. Pokud dítě nedostane příležitost naučit se tyto regulační dovednosti, například pokud se záchvaty vzteku setkají s hněvem nebo trestem, dítě může vyrůst, aniž by bylo schopné dobře zvládat stres nebo být asertivní. Může trpět úzkostmi, depresemi, mít větší sklony k agresi, ke zneužívání drog či alkoholu.“

Psychologové poukazují i na to, že batolecí záchvaty vzteku jako neocenitelná lekce v regulaci emocí souvisejí s pozdější odolností dětí i jejich akademickým úspěchem.

Výprask je strašná věc

Už v roce 1946 vydal dr. Benjamin Spock jeden z největších bestsellerů všech dob, slavný rodičovský svazek Baby and Child Care. V něm rodiče varoval před trestáním dětí, a naopak je povzbuzoval k tomu, aby byli ke svým potomkům důslední, otevření a přátelští, ale nikoliv příliš autoritativní.

„Děti jsou poháněné zevnitř k vlastnímu vývoji, prozkoumávání světa, získávání zkušeností, učení se a budování vztahů s ostatními lidmi,“ psal. „Takže když věříš sám sobě, nezapomeň také důvěřovat svému dítěti.“

Ne pro Brusel, ale pro děti. Snaha o ekologičtější Česko se neobejde bez obětí

Tehdy velmi odvážná kniha a názory dokážou ještě dnes mnohé rodiče přimět k ráznému nesouhlasu. Disciplína je přece základ! Jenže trestání dětí bylo polemickou záležitostí vždy a někteří dějepisci poukazují na to, že i ve středověku, kdy se upalovalo a odřezávaly se uši, bylo fyzické trestání dětí mnohem kontroverznější než násilí na dospělých.

Ve zprávě z University of Exeter například Nicholas Orme podrobně popisuje, jak v biblických dobách „byly tělesné tresty používány v celé společnosti a pravděpodobně také v domácnostech, ale rodiče vynikali spíše shovívavostí vůči dětem než vyžadováním tvrdé kázně“.

Fyzické trestání dětí bývalo v minulosti často předmětem diskuzí i vědeckých výzkumů, přičemž rizikové faktory postupně začaly převládat nad pozitivy a stále častěji zaznívalo, že výprask není jen zbytečný, ale především brání tomu, aby se děti od svých rodičů učily správnému způsobu řešení problémů.

Že fyzické trestání vyvolává strach a častý strach mozku ubližuje, stejně tak jako vede ke lžím a neupřímnosti vůči těm, kterým by děti měly důvěřovat nejvíce. Že to, co jedni rodiče pyšně považují za zdravý názor svého dítěte, jiní trestají coby neskonalou drzost výpraskem vařečkou. Že vězení jsou plná těch, co doma zažívali fyzické tresty. Atd., atd.

Americká pediatrická akademie v nedávných dnech vydala prohlášení, v němž varuje proti všem formám fyzického trestání či ponižování dětí, protože jsou v dlouhodobém spektru účinné jen minimálně, a naopak jsou spojené s rizikem negativních kognitivních, behaviorálních, psychosociálních a emočních důsledků.

Jennifer Shu, pediatrička a autorka knihy Baby and Child Health v této souvislosti tvrdí: „Jak fyzický trest, tak záměrné verbální ponižování můžou měnit architekturu mozku. Nepříznivé události z dětství, zvlášť ty způsobené vlastními rodiči, mohou zapříčinit toxický stres vedoucí ke zdravotním problémům.“

Podobně smýšlí i výzkumník Jorge Cuartas z Harvard Graduate School of Education, který je spolu s Katie McLaughlinovou, profesorkou na katedře psychologie Harvardské univerzity, autorem studie Tělesné tresty a zvýšená neurální reakce na ohrožení u dětí, publikované nedávno v Child Development.

Výzkumníci sledovali pomocí magnetické rezonance změny mozkových reakcí u dětí, které občas dostávaly výprask, i u těch, které žádné fyzické tresty nezažily. „Je to možná překvapivé,“ říká Cuartas, „ale výprask vyvolává v dětských mozcích podobnou reakci jako sexuální zneužívání“.

Psycholog Alan Kazdin, ředitel Centra rodičovství v Yale a bývalý prezident Americké psychologické asociace zase prohlašuje: „Děti, které poznaly fyzické trestání, mají větší pravděpodobnost vzniku úzkostných a depresivních poruch. Výprask je strašná věc, která nefunguje.“

Děti trpí syndromem přechválené generace. Je takové i to vaše?

To ale není vše. Dětem žijících ve strachu před rodičovským trestem předpovídá pozdější zdravotní problémy: „Dospělí, kteří dostávali jako děti výprask, umírají v mladším věku na rakovinu či srdeční a respirační choroby.“

Pro tvé dobro

Podle psychologů bývá prožitá zkušenost silnější než fakta, a tak jednou z mála vzpomínek, kterou si mnoho lidí uchovává od raného dětství, je to, jak dostali výprask. Někdy jde opravdu o zkušenost velmi časnou.

Podle průzkumu Americké pediatrické asociace se 5 % rodičů hlásí k tomu, že naplácalo na zadek dítěti do 8 měsíců věku a dalších 5 % použilo tuto metodu dokonce už ve 3 měsících! Přesto je dle studie Minnesotské univerzity dnes mnohem méně pravděpodobné, že rodiče nařežou svému dítěti, než tomu bylo před 25 lety.

Studie uvádí, že podíl rodičů s dětmi ve věku od 2 do 12 let, kteří přiznávají, že jim někdy dali zadek, se snížil z 50 % v roce 1993 na 35 % v roce 2017. Podíl mužů, kteří používají výprask jako trest, se snížil z 52 % na 36 %, zatímco podíl žen klesl ze 48 % na 35 %.

Jak již bylo řečeno výše, mezi „bijícími“ rodiči převažují ti ze sociálně slabších vrstev, ale i ti, kteří mají sami problémy – např. deprese, ekonomické starosti, či osobně byli (nebo stále ještě jsou) vystaveni násilí.

Stále ale existují lidé, kteří ono plácnutí přes zadeček nebo ruku sahající tam, kam nemá, neodsuzují. Patřila mezi ně i významná klinická a vývojová psycholožka Diana Baumrindová, jež část svého vědeckého života zasvětila právě výzkumu vlivu tělesného trestání dětí na jejich psychiku.

Velmi mírné fyzické tresty podle ní nemusí mít žádný negativní vliv, pokud jsou používané příležitostně, v láskyplném vztahu a s patřičným odůvodněním.

Skutečným problémem není v podobných případech podle odbornice vlastní fyzický trest, ale rodiči nedostatečně vybudovaný důvěryhodný a láskyplný vztah, z něhož by dítě pochopilo, že vše, co dělají, je jen a pouze pro jeho vlastní dobro. Byť to plácnutí bude chvíli bolet.

Jeden z nejhezčích názorů, které jsem pak v této souvislosti slyšela, jsou slova lektorky, mentorky a koučky Jitky Ševčíkové: „Povídávám si se starými lidmi na samotách v Beskydech, kde jejich dětství bylo extrémně náročné. Byli často biti, utíkali z domova oknem, když se táta vracel z Karlovic z hospody, kde hrál karty s paní učitelkou. Věděli, že bude výprask. Přesto o svých rodičích často mluvívají s láskou a úctou. Někteří jim ještě onikali.

S ohledem k jejich věku už jsou sami prarodiči nebo dokonce praprarodiči a vědí, že jejich rodiče tenkrát měli těžký život, fyzicky bojovali skutečně o holé přežití a děti si pořizovali ,na prácu‘ a na poslušnost. Chápou, že taková prostě byla doba. A v tom je ta moudrost: pochopit, že taková byla doba, a teď je už doba jiná. Že největším fyzickým trestem pro dítě může být fyzické odnětí mobilu, a psychickým vypnutí WiFi.“

Tatiana Dyková: Čím si je člověk jistější, tím víc začíná zlobit

„V jednom z rozhlasových rozhovorů jsem odpovídala na otázku, zda může mít dítě trauma z pohlavku nebo nařezání na zadek v extrémní emoční situaci. Odpověděla jsem, že když vám jednou ulítne ruka a plácnete dítě po zadečku, myslím, že se svět nezboří a mnohdy je to účinnější než tisíc slov a domluv.

Ovšem u posluchačů se strhla vlna nevole, byla jsem za svůj názor kárána, zejména z řad rodičů vymodlených jedináčků, kteří se plně položí do bezvadné výchovy a s prvním (a jediným) dítětem jsou ,odborníky na rodičovství‘. Stojím si za svým názorem, že dobrý rodič je rodič autentický. Ve chvílích zoufalství a bezmoci, když si sám nepohlídal dostatek energie ke své seberegulaci, tak plácne – a kdo neplácl, tak aspoň chtěl, a ovládl se.

Emoční inteligence je o tom, nepodléhat pudům, instinktům a umět své emoce regulovat. To chce energii, a tu musíme někde brát. Nepohlídáte-li si energii, není kde brát na regulaci emocí a ,papiňák bouchne‘, ani nevíme jak.“