Když byla v roce 1998 vyhlášena pro diváky České televize anketa o nejpopulárnější filmovou veselohru století, mezi tituly čtyřicátých let vybojoval první místo právě Přednosta stanice (1941) před Hotelem Modrá hvězda (1941).

Vlasta Burian miloval uniformy nejen jako herec, ale doplňoval jimi i svůj civilní šatník. K dlouhému plášti vojenského střihu nosil na opasku upevněnou šavli. A tak i jeho černý pasažér Ťopka, živící se jako nosič reklam, se s radostí oblékne do volné uniformy, ve které zrovna chybí přednosta stanice.

Výsměch jako zbraň

Burian se ve svých rolích často vysmíval představitelům všemocných úřadů, jejichž blbost, zastřenou důstojností a důležitostí, dokázal úspěšně demaskovat. Vzpomeňme, jak vnikají jeho odvážní bojovníci do dveří úřadů, neboť odmítají pokorně čekat, až budou milostivě vpuštěni.

Jak by se neměl prostý divák smát a zároveň aplaudovat mazanému a kurážnému hrdinovi, který se po dobytí pevnosti kanceláře roztomile, byť lstivě zeptá překvapeného úředníka: „Pan doktor sám?“ V tomto souboji, ať v divadelních hrách či na stříbrném plátně, byl Burianovi po osmnáct roků neocenitelným partnerem Jaroslav Marvan, ideální představitel úřední tuhosti a životní obezřetnosti.

Byl to on, kdo držel jako bájný Atlas klenbu představení, protože – jak známo – šéf odmítal chodit na zkoušky, a o čem se hraje, začal chápat až při reprízách. Proto si také mohl dovolit, díky Marvanově herecké preciznosti a kázni, nezřízeně improvizovat – k radosti diváků. „Vždycky jsem sloužil Burianovi za terč jeho ostrovtipu. Připravoval jsem mu situace, aby mohl uplatnit dokonale své komediantství.“

Jaroslav Marvan si musel herecký sen vyvzdorovat. Otec, který doručoval lidem peníze, z něj chtěl mít také státního zaměstnance, člověka „pod penzí“. Syn proto nastoupil po maturitě do Kartografického ústavu. Nenudil se, protože se spolupodílel na úkolu zmapovat novorozenou republiku. Když se mu zhoršil nad mapami zrak, získal místo v účtárně na ředitelství pošt. A protože ho nadřízení hodnotili jako „šikovného a čiperného mladíka“, vyslali ho služebně až do Užhorodu.

Když sloužil mladý Jaroslav Marvan na Podkarpatské Rusi, kde ochotničil, dostal jednou v noci rozkaz převzít poštmistrovský úřad ve Vylóku. Najednou začal lézt z telegrafu had papíru s tečkami a čárkami. Zoufalý příjemce si nevěděl rady… Že vám to připomíná slavnou scénu? Správně. Do filmu Přednosta stanice se dostala právě díky Marvanovu vyprávění.

Ještě na výsluní

V roce 1940 byl devětačtyřicetiletý Vlasta Burian ještě v plné formě – herecké i sportovní. Natočil dva filmy: kromě slavných Katakomb, které patří k divácky nejoblíbenějším, potěšil své příznivce i adaptací divadelní komedie ze svého repertoáru Děti v notesu, která dostala nový název Baron Prášil (když později stvořil Karel Zeman film stejného názvu, Burianova komedie byla přejmenována na Když Burian prášil).

O rok později Burian ještě v plné parádě exceloval ve veselohře Přednosta stanice. O natáčení byli natěšení diváci průběžně v novinách a časopisech informováni, do ateliéru v Radlicích se přišel podívat i státní prezident Hácha.

Na radlickém nádraží byly natočeny exteriérové záběry železniční stanice. Filmová stanice se ovšem vtipně jmenuje Mokrá nad Soupravou (ve filmu lze zahlédnout v úředních lejstrech i název Mokré).

Film režíroval Jan Sviták, vytížený v několika protektorátních funkcích, proto často při natáčení absentoval. A tak mohl štábu velet jeho mladý asistent Ivo Novák, budoucí režisér filmů Poklad byzantského kupce, Léto s kovbojem či Fešák Hubert.

Do role dámské partnerky krále komiků byla tentokrát obsazena Zita Kabátová. V krátké době již opakovaně. A třebaže měla s Vlastou Burianem intimní scénu ve filmu Provdám svou ženu (1941), vzpomínala, že v civilu si partner „nedovoloval“.

A usmála se: „To víte, paní Ninča si manžela hlídala. A tak pouze špitl, aby to přítomná manželka neslyšela: Ale za hřích by stála.“

Herečka prozradila, že Vlastu Buriana až před kamerou napadlo vyťukávat telegrafní zprávu v hudebním rytmu a rovněž jeho byl nápad rozříznout pecen chleba a mezi jeho půlky položit celé pečené kuře a tím stvořit objemný sendvič.

Postavu Burianova pronásledovatele, generálního inspektora drah Jiřího Kokrhela, představoval samozřejmě Jaroslav Marvan, jehož popularita stále rostla. Vždyť v roce 1937 hrál v šestnácti filmech, o dva roky později vytvořil za necelých dvanáct měsíců dokonce devatenáct postav! Pochopitelně že hodně rolí bylo malých. Ovšem nepřehlédnutelných, neboť jejich interpret je dokázal ozvláštnit.

A tak není divu, že Burianův „nahrávač“ už nechtěl být tím druhým. Jednoho dne oznámil, že odchází. Šéf ho chtěl udržet za každou cenu, proto mu připravil k podpisu novou smlouvu. Záleželo na něm, jakou výši gáže si sám napíše. Nenapsal nic, nepodepsal. A odešel. Ve znárodněné kinematografii vystřídal Vlastu Buriana na uvolněném trůnu krále komiků.

„Přednosta stanice, ten nekouká jen na šíny, přednosta stanice, ten umí prohnat mašiny. Přednosta stanice, to prazvláštní je tvor, před ním se klaní semafor. Šarže je hrozná, každý ho pozná, červený nos a čepice, to je přednosta stanice.