Návrhářka Lucie Kutálková: Věci z mých kolekcí jsou hodně variabilní, nadčasové

Vy jste s tím seknout nechtěla?
Říká se, že po deseti letech hrozí vyhoření, a i u mě to tak vyšlo. Potřebovala jsem se utvrdit v tom, že tohle je správná cesta.

Co vás nakoplo? Dala jste si pauzu?
Dát si pauzu v tomto oboru moc nemůžete. Takže to bylo těžké období, kdy jsem zvažovala, jestli se na módu vykašlat a začít dělat něco jiného. Ale rodina mě nenechala – dopřáli mi prostor a čas, abych si to rozmyslela, zpracovala… A to mě vrátilo zpátky, práce mě znovu začala bavit.

Stylista Filip Vaněk: V módě potřebujete talent a impulz

Evidentně vás hned tak něco nezastaví. Vždyť návrhářkou jste se stala, i když jste na UMPRUM skončila po prvním ročníku. Musím říct, že mě to překvapilo, většina absolventů tu školu chválí. Obecně mi přijde, že UMPRUM má „dobré jméno“.
To není o UMPRUM. Ta škola je skvělá! Mám ji moc ráda. Doteď spolupracuji s jejími studenty, zažila jsem tam spoustu věcí, potkala skvělé lidi a se spolužáky se dodnes vídám. Tam byl problém ve vedení ateliéru docentkou Krbcovou, která tehdy navíc vedla dva ateliéry – obuv i oděv. Takže, když si nerozumíte s profesorem, můžete přestoupit, ale tady nebylo možné ani to.

To jste byla takový rebel?
Nejsem jediná, kdo s ní měl obrovský problém a koho vyloučila. Nebylo to o tom, že bych výjimečně zlobila, jen jsem si nenechala nějaké věci líbit. Prostě se to nesetkalo. Spíš mě překvapuje, že paní docentka pořád učí, i když jinde. Přesto jí přeju všechno dobré, protože ve finále pro mě udělala to nejlepší, co mohla.

Chybí vám v něčem vysoká škola?
Ne. Já se pak vrátila na vyšší odbornou školu, kterou jsem kvůli UMPRUM přerušila, a tu jsem dodělala. Jediné, co mi asi chybělo, byly zahraniční stáže. Na druhou stranu jsem zase rychleji naskočila do praxe, i když jaksi střemhlav. Rozhodně po mně nikdo nechtěl vidět papír, co mám za školu – nikdy.

Jasně, ale na škole je člověk součástí nějaké komunity, získá kontakty…
Ano, ale já tam byla – sice jen rok, ale ten byl velmi intenzivní. Takže jsem si kontakty udělala. Je opravdu důležité být v té komunitě, protože jako návrhář potřebujete fotografa, architekta, grafika atd. A když se znáte ze školy, můžete si vzájemně pomoci, aniž byste například měli v začátcích ohromný budget.

To je asi důvod, proč krátké filmy prezentující modely Leedy, které jste dělali na začátku, vypadají i dnes velmi profesionálně.
Rozhodně. Režisér Tomáš Luňák, Michal Nanoru, Tobiáš Jirous, Jan P. Muchow… To jsou velcí profesionálové, se kterými jsme tehdy začínali. Je ohromná výhoda, když takové lidi máte kolem sebe a nemusíte je složitě vyhledávat. Třeba jsme vymysleli, že pojedeme natočit video s novou kolekcí do Berlína – úplně na pankáče. S ubytováním nám pomohlo České centrum, vzali jsme tři modelky, jednu vizážistku a vyrazili jsme. Pak jsme bloudili po stopách andělů z Wendersova filmu Nebe nad Berlínem a točili. Tenkrát se netočilo na telefon s tím, že to hned nahrajete do storíček. Prostě jsme jeli do Berlína a natočili krátký film.

OBRAZEM: Škoda se nepodívat. Finalistky Miss ČR svůdněji vyfotit nešlo

Pravda, sociální sítě nebyly… Mimochodem, na Facebooku jsem viděla vaši fotku s Liv Tyler, když před lety natáčela v Praze a vy jste jí dělala styling. K tomu jste se dostala jak?
Na začátek Leedy jsme se finančně složili, výsledkem byla částka, za kterou byste dnes nekoupila ani značkovou kabelku. Ovšem díky naší energii a nasazení jsme to rozjeli – pomaleji, ale tak jak jsme si představovali. A k tomu jsme pracovali vedle, potřebovali jsme si vydělat na svoji kreativní činnost. Já dělala naštěstí v oboru – styling a návrhy na natáčení i pro časopisy. A to byl i tento případ.

V rozhovorech s vámi padají ale i další slavná jména, třeba Susan Sarandon, Kim Cattrall, Tilda Swinton… Kdy se o Leedě dozvěděl svět?
Trvalo asi šest sedm let, než se to ustálilo. Myslím si, že když člověk pracuje souvisle, svědomitě a kvalitně, že se k němu lidi vracejí. V Leedě to tak alespoň funguje. Také nám zákazníci „vyrostli“ – začínali jsme jako studenti, takže naši kamarádi neměli tolik peněz, aby si kupovali značkové oblečení. Pak začali pracovat, už si něco koupit mohli a základna zákazníků se rozrostla.

A Susan Sarandon a spol. Ti se o vás dozvěděli jak?
Susan Sarandon byla na festivalu ve Varech. Asi se zajímala o český design, tak ji poslali k nám. Nebyla ani ohlášená, žádné velké haló. Ale samozřejmě nás to potěšilo a motivovalo. Jindy zas sousedka z domu říkala, že před obchodem stála v deset hodin nějaká blonďatá dáma a ťukala na dveře. Tak té dámě řekla, že otevíráme až v jedenáct. A ona to byla Kim Cattrall – Samantha ze Sexu ve městě. Vrátila se fakt v těch jedenáct.

Oblékáte i známé Češky. Jak se vám zamlouvá nálepka „návrhářka hereček na červený koberec“?
Mně to nevadí, mě to baví.

Spíš jsem si říkala, jestli si pak některé potenciální zákaznice neřeknou, že tvoříte jen pro celebrity.
Vůbec! Prezentace na červeném koberci je skvělá reklama, ale i zábava. Jenovéfa Boková, Erika Stárková, Barbora Poláková… To jsou holky, které mám ráda, velmi dobře se s nimi spolupracuje a opravdu vám tu reklamu udělají – je to oboustranná spolupráce. Na druhou stranu jsem letos ve Varech oblékala i řadu žen, které tolik vidět nebyly. Například režisérku a jednu z protagonistek snímku Jednotka intenzivního života – filmu o paliativní péči, který získal zvláštní uznání. Z toho jsem měla obrovskou radost. Takové filmy je důležité točit i vidět, jen nejsou až tak mediálně sledované.

Lucie Šlégrová: Společné miminko jsme hodně zvažovali, rozhodlo srdce

Že návrhářky půjčují oblečení známým tvářím není výjimečné. Vy ovšem provozujete i Leeda Rental, půjčovnu, kde si vaše modely může půjčit každý.
Pokud šaty půjčuji slavným, proč by mé zákaznice neměly dostat stejnou šanci? Z mého pohledu je zbytečné si pořizovat nové šaty pro jeden večer. Půjčovna je udržitelný projekt, i módní trendy jdou tímto směrem. Nehledě na to, že věci z mých kolekcí jsou hodně variabilní, nadčasové. Když se s nimi dobře pracuje, tak se neokoukají.

I političky se potřebují oblékat… Byla byste schopna některou odmítnout?
Určitě. Jsou lidé, se kterými nechci mít nic společného, a jsou i tací, kterým fandím. Samozřejmě nemohu ovlivnit, kdo přijde do Leedy a něco si koupí, u šatů na zakázku to ale korigovat mohu… Chci se obklopovat lidmi, kteří mi jsou příjemní. A s jinými naopak spojována být nechci. To naštěstí mohu zařídit, to je luxus svobodného povolání i rozhodování.

Když půjčujete šaty, děláte celý styling?
Ano. Vždycky to chci mít pod kontrolou. Je pro mě důležitý celkový výsledek. Pokud to jde, snažím se propojovat lokální designéry doplňků, šperkaře… A ti, s kterými spolupracuji, častokrát mají stejný názor – proč si brát kabelku od zahraničního návrháře, když můžu podpořit stejně dobrý, lokální design.

Hlídáte i make-up a vlasy?
Určitě. Nevhodnými doplňky, špatným make-upem a celkovým stylingem se dají zbořit nádherné šaty. A naopak – když styling funguje, šaty se dají výborně podpořit, třeba i hodit do úplně jiného stylu a tím dát najevo určitý nadhled, názor. Pokud na sebe vezmete růžové šaty typu dort, k tomu si uděláte lokny, do uší náušnice s obrovským kamenem a třpytivou kabelku, můžete vypadat jako princezna z Horní Dolní. Ale pokud je to váš záměr a líbí se vám to, nic proti nemám, je to každého věc a móda vás má v první řadě těšit.

Na karlovarském festivalu jste oblékala také Lenku Neužil Stárkovou, manželku Václava Neužila, který byl díky Zátopkovi jednou z hlavních tuzemských hvězd. Ladila jste je spolu?
Partnera jsem neladila. (smích) Ale věděla jsem, co bude mít Václav na sobě. Oni jsou hrozně hezký pár. Lenku navíc velmi obdivuji, protože vystoupení na červeném koberci zvládla na výbornou, i když na to není zvyklá – není herečka.

Lidé si myslí, že bereme miliony, říkají slavné české herečky

Vy jste udělala i dětskou kolekci. Jedna vaše kolegyně mi ale tvrdila, že to nedělá, protože se to nevyplatí – výroba nevyjde o moc levněji než u šatů pro dospělé a dítě z toho rychle vyroste…
To je pravda, vůbec se to nevyplatí. Ale je to zábava…

A nevyplatila by se právě dětská půjčovna?
Nikdy nebyla moje ambice navrhovat oblečení pro děti. V případě dětské půjčovny pak jde ve finále o strašně malé částky a přitom ohromný servis. Ta moje dětská kolekce vznikla, protože mám dítě a logicky jsem pro Karličku začala šít. Taky mě baví, že se dětské věci šijí z menších kusů, tudíž se využívají zbytky látek. A to je celé. I když teď udělám další velikost, protože Karlička roste. Možná že až bude teenager, udělám další kolekci – ale to bude mít už nejspíš úplně jiný styl.

Co si myslíte o tom, že když návrhář neudělá dvakrát do roka novou kolekci, upadne v zapomnění?
Do jisté míry ano… Ale tohle platilo před těmi dvaceti lety, kdy jsme začínali. V současnosti se sezony víc prolínají a díky sílícím trendům udržitelnosti a slow fashion to jde správným směrem. Jde spíš o to „nezamrznout“ na místě, hledat nové cesty – a nemusí jít nutně o módní kolekce. Mě například teď strašně baví spolupráce se sklárnou Rückl, ze které vznikne limitovaná edice váz.

Spolupracujete i s projektem Metráž design, v jehož rámci vyrábějí designové výrobky sociálně znevýhodněné ženy, Leeda podpořila i lidi postižené v souvislosti s protesty na Ukrajině… Já to vnímám jako vzkaz, že móda nejsou jen „hadry“, že může mít i přesah.
Cítím to tak, že móda by měla dávat nadstavbu. Myslím si, že to byl taky trochu důvod toho mého vyhoření. Najednou si řeknete: „A má vůbec smysl dělat oblečení? Komu tím pomůžu? K čemu to je – posouvám se dál, nebo neposouvám?“ Nakonec jsem vyhodnotila, že tento obor miluji, že nic jiného dělat nechci, ale že si k tomu chci přibrat věci, které my dávají další smysl. A tak jsme s Kateřinou Jungovou založily nízkoprahový projekt Metráž. V tuto chvíli jsem tam sice už jen konzultant, ale zapojili se další designéři, kteří pomáhají tvořit kolekce – Monika Drápalová, Jana Mikešová, Josefína Bakošová…

Koncept Metráže je přesně jaký?
Sociálně znevýhodněné ženy vyrábějí designové výrobky, samy je prodávají, jsou zapojeny do celého procesu. My jsme chtěly, aby byly placené od toho, co se jim povede, co jim půjde, protože to je daleko víc motivační a výsledky jim dodávají sebedůvěru. To jim často pomůže se znovu postavit na vlastní nohy. Snažily jsme se vymyslet produkty, které se ty ženy budou schopné naučit vyrábět, a zároveň víme, že pokud se udělají kvalitně, prodají se. Ty předměty se potom prodávaly třeba na DesignSupermarketu a klientky byly nadšené – nejen z toho, že něco vyrobily, ale že o to má někdo zájem, že z toho má radost, že to můžou prodat, zabalit, popovídat si u toho. Samozřejmě že peníze jsou pro ně strašně důležité, ale stejně tak i pocit bezpečí v dílně, pocit, že něco umějí, že se o ně někdo zajímá. Z toho mám velkou radost, zvlášť když vím, že některé ty ženy už se odrazily ode dna, že jim to pomohlo.

Je to urážka. Rodina Gucci odsoudila nový film Ridleyho Scotta, pohoršil ji

Ještě se vrátím k fashion videím, o kterých jsme mluvily na začátku a které jsou k vidění na vašem webu. Jestli jsem to správně pochopila, Leeda v nich je vlastně fiktivní postava…
Ano, to jste pochopila správně! Častokrát prožívá různé příběhy, přitom to ale vůbec nemusí být stejný člověk.

A kdybyste měla srovnat Leedu v roce 2003 a o devatenáct let později?
Stejně jako já se vyvíjí, vyrostla, zestárla, má jiné zájmy, jiné priority… Ale žije samozřejmě se mnou, její příběhy se ode mne nedají oddělit – Leeda vychází ze mě. Někdy je pro mě příjemnější ji takhle za sebe nastrčit, stejně jako ráda na červený koberec posílám nádherně upravené herečky v mých šatech a jsem šťastná, že je tam vidím, a nemusím se sama příliš producírovat před kamerami. Miluji spíš to zákulisí, přípravy a výsledek radši sleduji zpovzdáli… Svoje příběhy tak posílám dál – prostřednictvím oblečení na lidech, kteří dávají modelům nový rozměr a život. Proto třeba nechci dělat výstavy, kde se šaty prezentují jen na ramínku. To mi nedává smysl.