Kliknutím zvětšíteŽe jde o logický krok, vysvětluje Tomáš Klus hned v úvodu našeho povídání. „Ač jsem třináct let součástí českého mainstreamu, popovou desku jsem nikdy cíleně neudělal, až na několik singlů. Teprve až teď. Nesmírně se těším, až ji lidé uslyší,“ uvádí umělec.
Co vás k takovému kroku přivedlo?
S kytaristou a kamarádem Jirkou Kučerovským jsme se shodli na tom, že bychom zase rádi udělali desku spolu – jako když jsme před lety točili u mě v kuchyni Racka. Kluci z kapely s tím nadšeně souhlasili – říkali, jasně, vytvořte si ji postaru. Jirka pak přišel s tím, že by bylo dobré mít k ruce producenta, protože kdybychom ho neměli, tak bychom si mohli ulítnout do výšin a z výsledku našeho snažení by se stal jen chaos. Souhlasil jsem, a protože jsem v té době dělal na zmiňovaném ČauČesku s Jirkou Burianem, s nímž jsem si porozuměl nejen po hudební, ale především po lidské stránce, oslovil jsem ho k další spolupráci. Když jsme se potkali ve složení Jirka-Jirka-Tomáš, sedlo si to takovým způsobem, že jsme to skoro nechápali. Celým naším sezením jsme se prosmáli. Oba kluci jsou navíc chodící hudební encyklopedie, takže si měli o čem povídat. A protože se Jirka Burian velmi orientuje v současné hudební produkci, prohlásil, že stvoříme moderní album, které bude písničkářské, ale v popovém kabátu. Jsem mu za to rozhodnutí vděčný, protože mě tím vlastně vrátil ke kořenům.
Takže vklad nejen jednoho, ale určitě i druhého Jiřího je zásadní…
Naprosto. Oba jsou to géniové, kteří se spojili a ušili jednotlivým písničkám ony kabáty. Já jsem jim dodal vnitřek, tělo. Deska je našim společným dílem. Původně jsem chtěl, aby se to odrazilo i v jejím názvu, ale neprošlo to, protože jsem prostě autor a sluší se, aby to bylo tak, jak je. Každopádně mi kluci s velkorysostí sobě vlastní propůjčili své talenty a z mých písniček stvořili perly. Moc jim za to děkuju.
Už samotný název alba odráží, co se na něm děje – zahrnuje spoustu nálad, zajímavých myšlenek, zabývá se tématy o lásce, rodině, naději, pocitech osamělosti či touze porozumět sobě i okolnímu světu. Jak se písně rodily, v jaké době?
Nejstarší písničkou z desky je singl Tajemství, který vznikl před třemi lety - v období, kdy jsem koketoval s myšlenkou, že už nemám co říct a že patřím do party, co se „nechytá“. Chtěl jsem tehdy začít dělat něco jiného… Paradoxně ta píseň otevírá prostor celému albu a já cítím, že i mé nové životní etapě. Takže ji vnímám jako silný symbol. Další skladby vznikaly průběžně, separoval jsem je ale od vzpomínaných lockdownových alb, na nichž jsem se potřeboval vyzpovídat z toho, co aktuálně prožívám.
ČauČeskem jsem si taky chtěl „zatečkovat“ svoji obsesi a potřebu dohrát boj, který jsem vyhlásil dosluhujícímu premiérovi, protože jsem deset let upozorňoval na to, že mám obavy z toho, jak to s námi myslí. Bohužel je svými činy naplnil. Je pravda, že jsem během té cesty udělal hodně chyb v rámci komunikace s lidmi, s nimiž mě pojila především hudba. Držel jsem v ruce mikrofon a říkal jim věci, se kterými nemuseli souhlasit, ovšem oni v tu danou chvíli mikrofon do ruky nedostali. To ode mě nebylo správné, za to se jim omlouvám. Byla to mladická nerozvážnost plná vášní revolucionáře. Člověk se prostě pořád učí.
Jedna z písní z desky, Manasarovar, zazněla už na koncertu pro Tibet…
Ano, co do data svého vzniku zapadá do procesu tvorby alba, ale zveřejnil jsem ji hned poté, co jsem ji napsal, protože byla věnována Jeho Svatosti dalajlámovi k jeho 86. narozeninám. V ten den jsme ji zahráli na internetu a pak jsme ji společně odpremiérovali i s Ngorem Khangsarem Shabdrungem Rinpochem v pražské Malostranské Besedě při koncertu pro Tibet. Je to pro mě jeden z nejsilnějších momentů na desce, protože se v něm kumuluje moje největší přání a zároveň víra v to, že je možné žít na Zemi v harmonii. V momentě, kdy se v určité míře chytneme za nos a přijmeme zodpovědnost za sebe i za celek.
Poté, co jste uváděl televizní pořad o básnících a využití jejich textů v hudbě, jste si na desku sám vypůjčil text od Jiřího Ortena (První báseň) a Františka Gellnera (Reflexe). Jsou to vaši oblíbení autoři?
Orten je můj největší básnický vzor, byl mojí vstupenkou do světa vysoké poezie. Jsem k němu velmi intenzivně přitahován už od dětství. Zároveň musím přiznat, že ne vždycky jeho veršům rozumím, ale cítím je. Když jsme natáčeli První báseň, při jejím zpěvu jsem se v poslední sloce rozplakal. A tehdy mi také poprvé došlo, o čem vlastně je. Nikdy jsem neprožil tak intenzivní zážitek s autorem. Jako by mnou v tu chvíli prostoupil.
A co rebel Gellner?
Gellner mi imponuje právě proto, že to byl rebel. Taky mám rád nedokončené příběhy a Gellner je člověk, který po sobě zanechal otevřený osud, což na člověka působí jako magnet. V určité části svého života jsem se navíc stejně jako on potřeboval vykřičet do světa, být tím furiantem a geroiem, nejenom slovem, ale i skutkem a „nezřízeným životem“. Tím si prochází asi každý člověk v rámci puberty, ale Gellner si to udržel s určitým glancem. A hlavně mě na něm baví jeho schopnost sebereflexe. Postupem času byl schopný se ne přímo odsoudit, ale uznat, že některé věci, co dělal, přeťápl, a byly na osobní pokárání ve stylu: „No tak, Františku, brzdi…“ A to je mi hodně sympatické. Doufám, že nezůstal ležet někde na frontě, ale prožil krásný život s nějakou družku. Zasloužil by si to, protože buřiče takového typu aby člověk pohledal. Pro společnost jsou to strašně důležití lidé.
Na jaře plánujete k desce turné – už je máte vymyšlené?
Je to tak, podzim a zimu prožijeme v lehké hibernaci. Ne, že bychom nic nedělali – naopak budeme turné pilně připravovat, protože chceme, aby předčilo všechna předešlá a aby na něm písně z alba Cítím zazněly v co nejpompéznějším podání, odpovídajícím jeho popovému stylu a zvuku. Plánujeme se vybavit novou aparaturou, zároveň chceme upravit starší písničky, aby s těmi novými koncepčně seděly. A taky chceme navázat na to, co nás dělá námi, což je komunikace s publikem. Proto jsme si dali čas, aby věc, kterou lidem přineseme, byla opravdu výjimečná a překvapivá.
Do toho všeho ještě chystáte muzikál s Janem Svěrákem. Jak jste daleko?
V únoru bychom měli začít zkoušet, takže jej dopisujeme, vybíráme herce… S Honzou jsme se seznámili při natáčení pohádky Tři bratři a od té doby jsme v pravidelném kontaktu. Zaujalo ho, že jsem na rozdíl od něj – racionálního člověka, který má o svém životě jasnou představu -, takový rozvolněný hipík. Povídali jsme si o svých úhlech pohledů na různé věci a celé to vykrystalizovalo v to, že mě jednoho krásného dne požádal, abych napsal hudbu k jeho libretu. Samozřejmě jsem to s nadšením přijal a moc mě to bavilo. Najednou jsem nemusel čerpat ze sebe, ale ze zadání, které mi paradoxně dalo obrovskou tvůrčí svobodu.
A o čem bude váš příběh?
O muži, který prochází existenciální krizí, odcizením se svou ženou, má strach ze smrti, ačkoli je relativně mlád. K tomu všemu se mu přestává dařit v práci. Aby toho nebylo málo, ze zahrady mu začnou bezdomovci krást věci. Což se rozhodne řešit. Jednoho dne dospěje do bodu, kdy si v konfrontaci s těmi bezdomovci začne pokládat otázku, kdo je teda opravdu šťastný. Jestli ten, kdo má všechno, nebo ten, kdo nemá nic. A dojde u něj k obrovské katarzi. Je to opravdu krásné. Myslím, že diváci odejdou hluboce poznamenáni.
Coby krále Jakuba bychom vás konečně měli vidět i v pohádce Tajemství staré bambitky 2, jejíž premiéra byla pro letošek odložena…
Moc mě to mrzí. Situace není zrovna pohádková, proto je premiéra snímku odložená, aby si jej v příštím roce užili v kinech všichni bez rozdílu. Jinak jsem nabídku vrátit se po deseti letech k Bambitce přijal s naprostým nadšením. Mám tu pohádku strašně rád, představuje pro mě hlavně harmonii, klid a naději. A to nejen tím, jaká je, ale i jak vznikala. Sešla se v ní parta, se kterou chce člověk trávit čas. Natáčení první i druhé Bambitky byla taková pohádka v pohádce. Na place byla sranda a zároveň se vždy udělal kus práce. S režisérem Ivem Macharáčkem se všechny napjaté situace zvládaly s klidem. Tak se těšme na rok 2022!
33
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
