Kliknutím zvětšíteDiváci ho znali z filmů, v nichž se také mstil. Vznikl z nich skoro až jakýsi subžánr a pro Bronsona se takové snímky staly téměř obchodní značkou: nevinnému občanovi někdo násilným činem zasáhne tragicky do života – zabije mu či zneuctí blízké – a on se chopí zbraně a namísto liknavé justice si to vyřídí s pachateli sám.
Natočil takových snímků řadu, ale nejtypičtější z nich je pětidílná volná série Přání smrti, v níž figuroval průběžně od hvězdných 70. let až do úpadkové poloviny 90. let, kdy už překročil sedmdesátku.
O Bronsonových filmech o pomstě se nedá říct, že by nikoho nebolely. Cákala z nich krev, a i když za sebou zanechával mrtvé jen ty, kteří si to zasloužili, kritici v poměrně idylických 70. letech poukazovali na to, že herec hraje v nejnásilnějších snímcích, které v té době byly v kinech k vidění.
Životní příběh Charlese Bronsona přiblížil přední tuzemský časopis Květy.
Měli jim za zlé, že na složité společenské otázky dávají zjednodušené, povrchní a fanatické odpovědi. Vincent Canby napsal roku 1974 o prvním Přání smrti v New York Times, že je to snímek hodný opovržení.
A jiní dodávali, že „herec“ vlastně ani nehraje, ba naopak, když se někdy o herectví snaží, dopadá to spíš tristně. A na to navázali druzí domněnkou, že je to dané tím, že na rozdíl od jiných drsných chlapíků filmového plátna, což jsou v civilním životě vpravdě dobráci, ať jde o Marvina, Mitchuma nebo Eastwooda, v Bronsonovi jako by bylo násilí imanentní.
Nadaná kostka mýdla
Známému americkému filmovému publicistovi Rogeru Ebertovi se Bronson jevil právě tak, když s ním na vrcholu jeho slávy v polovině 70. let dělal rozhovor. Vycítil to z pohledu jeho šikmých, kočičích očí, jež byly neustále ve střehu, jako by jejich majitel čekal odněkud útok a byl připravený na něj fyzicky reagovat.
Vyznělo to i z drobné výměny názorů na recenzi kteréhosi Ebertova kolegy, jenž se pohrdavě zmínil o jednom z Bronsonových tehdejších filmů. „Já ho dostanu,“ procedil herec mezi řečí. „Ne fyzicky,“ pospíšil si s upřesněním. „Jinak. Ale dostanu ho.“
A Ebert v té chvíli poukazuje na krušné Bronsonovo mládí v hornickém pensylvánském městě Ehrenfeld, kde dospívajícím mladíkům nedělalo problém dostat se na šikmou plochu. Bronson skončil dvakrát za mřížemi – poprvé za napadení a ublížení na zdraví, podruhé za loupežné přepadení obchodu. Školu dobrých mravů neabsolvoval ani v hazardním ráji v Atlantic City, kde chvíli pracoval pro gangstery ovládající tamní kasina.
Ebert si mohl gratulovat, že se Bronson uvolil s ním mluvit. Herec měl pověst extrémně uzavřeného, nemluvného člověka. Jeho kolegové od filmu se shodovali, že se při natáčení s nikým nebaví nad rámec pracovních povinností. O pauzách sedává sám, neúčastní se tlachání štábu, nevtipkuje. Neměl ani blízké přátele, což sám potvrzoval: „Nemám přátele a nechci je mít. Moji přátelé jsou moje děti.“
Pustit se s prchlivým svalovcem do diskuse o kvalitách jeho herectví bylo zdánlivě riskantní, ale s Ebertem to proběhlo bez inzultace. Bronson o svých hereckých kvalitách, respektive o úrovni svých filmů a typizovaných rolí, neměl valné mínění. Musel to však poznat sám od sebe, od druhých to nebral.
Právě Ebertovi přiznal, že herectví si nezvolil proto, aby divákům nabízel pamětihodné filmy, ale protože cítil, že se v té profesi dá snadno vydělat hodně peněz. A také ano: když spolu mluvili, patřil k nejlépe placeným filmovým hvězdám světa.
„Ve filmech, které točím,“ dovozoval v jednom z řídkých záchvatů sdílnosti, „není moc prostoru pro herectví. Stačí, že tam jsem. Žádné dlouhé dialogy, které by diváka seznámily s mou postavou. Ta už se kompletně představí od začátku a pak už jen jede.“
„Jsem prostě produkt,“ shrnul ty úvahy realisticky, „něco jako kostka mýdla, kterou je potřeba co nejvýhodněji zpeněžit.“
Když roku 1972 přebíral – společně se Seanem Connerym – Henriettu, dnes již zaniklou cenu pro nejpopulárnějšího herce filmového plátna, která byla v letech 1950 až 1979 přiřazená ke Zlatým glóbům, mohl si gratulovat, že nekrvavá a nenásilná pomsta, kterou v mládí vyhlásil světu, mu vyšla.
Nevinnost za lízátko
Jeho vítězné tažení začalo už v dětství. Z rozsáhlé rodiny o patnácti dětech byl první, kdo vystudoval střední školu. Vedle negramotného otce, litevského imigranta, který do Ameriky přišel jako osmnáctiletý v roce 1906, to bylo výrazné polepšení. Až do třicítky, kdy v Americe zavládl McCarthyův hon na rudé čarodějnice, si ani nemusel měnit jméno: až tehdy se z Charlese Buchinskyho stal Charles Bronson, aby tolik neprovokoval americké rusofobní kinofily.
První změnu v tomto ohledu provedl už otec, který se hned zkraje zbavil litevského příjmení Bučinskis. Beztak by mu pobaltský původ málokdo věřil, protože měl v sobě díl tatarské krve a fyziognomie jeho dětí jej nezapřela, zejména rysy jedenáctého v řadě. To přišlo na svět 3. listopadu 1921 a dostalo krásně americké jméno Charles Dennis, i když v matrice katolického kostela byla pro pořádek uvedena i jeho plná rodná verze: Karolis Dionyzas Bučinskis.
Pozdější Bronson si na otce téměř nevzpomínal. Walter (neboli Walteris) zemřel, když Charlesovi bylo deset let, a on nedokázal ani říct, jestli ho měl rád, nebo ne. Vybavoval si jen, že když se otec vracel domů z šachty, děti se před ním schovávaly. Z lásky těžko… Charles rád a pěkně kreslil. Jakmile se dostal k prázdnému papíru, pokreslil ho. Jeho specialitou byla kresba jedním tahem, chlubil se k stáru.
Výtvarné sklony ho přivedly i k divadlu. Kterási pensylvánská amatérská divadelní skupina si od něj nechala namalovat kulisy a s výsledkem byla natolik spokojena, že s ním navázala trvalejší spolupráci a posléze na něj vybyl tu a tam i nějaký ten herecký part.
„Hrál jsem i v Molièrovi,“ vzpomínal po letech, a aby dokázal svůj ambivalentní vztah k herectví a speciálně k divadlu, jež pro něj ani později nic neznamenalo, dodával, že už ani neví, ve kterém kusu.
K méně povznášejícím zážitkům z rodného města z té doby patří éra, kdy jako otec a starší bratři rubal uhlí v dole a z jiného soudku ještě ranější a možná traumatičtější vzpomínka, jak v pěti a půl letech přišel o panictví. Šestileté partnerce za ten prožitek dal lízátko, které mu nechutnalo, protože tehdy už žvýkal tabák, než po třech letech přešel na cigarety.
Žádný div, že když narukoval, považoval to za vysvobození. Až na vojně se naučil pořádně anglicky, a i když nelítal v Tichomoří jako stíhací střelec, jak se chlubil, než mu všeteční novináři dokázali, že jen jezdil se zásobovacím náklaďákem po arizonských silnicích, v uniformě si poprvé připadal dobře zajištěný.
Obchvatem přes Evropu do výšin
Po demobilizaci hodil na váhy obě múzy, které dříve škádlil – malířství a herectví – a přišel na to, že převažuje hraní. Přihlásil se do hereckých kurzů a v Los Angeles, kde se usadil, začal obcházet herecké konkurzy ve filmových studiích.
Americký film v té době neměl dost přírodních hrubých neotesaných typů, s nimiž se dnes v Evropě setkáváme na každé stavbě, a Bronson role dostával. Sice to byly jen malé úlohy v druhořadých westernech a kriminálkách, jejichž producentům nestál ani za uvedení v titulcích, což jeho ego deprimovalo, ale zahrál si a trochu vydělal.
Po třech tuctech takových beznadějných filmů – jeden z té řady se roku 1960 vymkl (pod)průměru, jmenoval se Sedm statečných – se po vzoru mnoha svých kolegů rozhodl dát Americe vale a pokusit se o štěstí v Evropě, kde roku 1965 přistál ve válečném velkofilmu britského režiséra Annakina Bitva v Ardenách. Sebevědomí si tím moc nenačechral, protože Annakin pro film importoval z Ameriky slovutné obsazení (Fonda, Shaw, Ryan, Andrews), které Bronsona logicky zastínilo.
Evropa se v té žírné době velkorysých nákladných koprodukcí stala útočištěm pro dříve prosperující americké hvězdy, kterým doma přestala kvést pšenka, stejně jako odrazovým můstkem pro neznámé nadějné tváře, jimž se nedařilo prorazit doma a pro evropské tvůrce byly zajímavé třeba jen tím, že představovaly nedostatkové typy.
Bronson si celý ten čas od účelného útěku za oceán kladl otázku, proč doma výrazněji neuspěl, a docházel k závěru, že pro tamní systém vyumělkovaných hvězd byl příliš chlapácký. Zároveň svoje přijetí do světa filmu úplně nechápal, „když vypadám jako právě odstřelená stěna kamenolomu“, jak sebekriticky říkával.
Po válečném Tuctu špinavců (1967) se Bronson přesunul z Anglie do kontinentálních, značně výkonných studií – v Itálii, Španělsku, Německu – kde se uchytil a dosáhl mimořádného úspěchu. Stal se jednou z tváří spaghetti westernů.
To když mu Sergio Leone dal do ruky harmoniku v Tenkrát na Západě (1968) a prohlašoval o něm, že je to jeden z nejlepších herců, s jakým kdy pracoval. Bronson však přesto dvě jiné nabídky od něj odmítl a nechal se coby možný král špagetových kovbojek zastínit Eastwoodem.
Roku 1968 mu z Francie poslal telegram Alain Delon, kterému Bronson utkvěl v paměti v gangsterské střílečce Machine-Gun Kelly, a nabídl mu účast ve snímku o veteránech cizinecké legie Sbohem, příteli. Francouzská studia Bronsonovi svědčila – pod taktovkou bondovského Terence Younga tam vznikl western Rivalové pod rudým sluncem (1971) a velmi povedené krimidrama Reného Clémenta Cestující v dešti (1970).
V Evropě si Bronson udělal takové jméno, že tam patřil k nejoblíbenějším mezinárodním hvězdám. S tímto kapitálem se rozhodl vrátit se domů. Vedle evropské popularity si s sebou přivezl i druhou manželku, britskou herečku Jill Irelandovou, kterou vnucoval do obsazení každému druhému režisérovi svých evropských snímků.
Proměna ve mstitele
Po návratu do Ameriky zahájil Bronson na plátně své pověstné mstivé tažení. Nevyznačovalo se jen zmíněnou sérií Přání smrti, ale i jednotlivými snímky podobného zrna – Mechanik zabiják, Sicilské nešpory, Telefon, Pomsta, Na život a na smrt aj.
Svou životní, civilní odplatu nepříznivému osudu zdárně završil. Byl slavný, úspěšný a majetný, nikdo na něj už nekoukal skrz prsty jako na ruského imigranta, ztratil usvědčující přízvuk, nemusel fárat…
V akčním duchu pokračoval před kamerou dalších dvacet let. Z filmových ateliérů ho vypudila nedlouho před osmdesátkou voperovaná endoprotéza. Z jeho okolí však přicházely zvěsti i o počínající Alzheimerově chorobě.
Stovky, kterou by oslavil v těchto dnech, se nedožil. Zemřel v srpnu 2003 v 81 letech na zápal plic.
53
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
