V sousedním obchodě (vedle knihkupectví) měli zase ve výloze plyšové Šmouly, ale oni to byli spíš Moulové. Nosy jak otvíráky na konzervy, to byste museli vidět!
Tedy původně jsem měl v titulku této glosy Šmoulové, ale takto na Mouly mi to opravil šikovný textový dokument. I to má něco do sebe, nemyslíte? A je to fakt.
S plyšáky ale úzce souvisí švédský film Dílna na hračky, popisující, jak v Číně dnes světové velmoci obchodu a průmyslu! dodržují práva dětí. Nechají je „makat“ od nevidím do nevidím u pásu ve fabrice na plyšáky, syčáci!
A tak jsem se rozhodl, že svého synka v pubertě vezmu do kina, aby dokument viděl. A třeba si pak víc vážil toho, co má. Ale nevím, jak to vyjde, musíli být dopoledne ve škole.
Jenže dnes je martyrium i donutit našeho kluka, aby jedl maso. Tedy mimo hamburgerů a párků, ale co je to za flákotu, že? Takže mám trochu obavu, že by po zhlédnutí filmu „Dílna na hračky“ vyházel z okna všechny plyšáky.
„Žádná škoda,“ soudím. „Jeho brácha má radši auta!“
Ona by si stejně Čína našla pro své dětičky jinou práci. Takže mám spíš strach, že synátor ve svém pubertálním vzdoru začne po filmu odmítat vše čínské. A co by pak dělal ve škole polonahý, bosý, bez sešitů a bez pomůcek?!
