TepliceDo 18. listopadu můžete v Regionálním muzeu v Teplicích navštívit výstavu obrazů, kreseb a sochařských děl Pavla Kartáka, pořádanou u příležitosti jeho letošních kulatých narozenin. Pavel Karták navazuje na výstavu z roku 2004, kde se poprvé představil nejen jako sochař, ale také jako malíř.
Retrospektivní přehlídka více než šedesáti obrazů, plastik a kreseb prezentuje práce z let 1969 2012. Všechny, až na jednu, jsou zapůjčeny z osobního majetku Pavla Kartáka. Nejde o díla určená pro veřejný prostor, ale o díla, kterými nás pouští do svého takřka intimního prostředí. Do kruhu svých nejbližších. Na jeho počátku stojí pískovcová Hlava Filosofa z roku 1969, kterou P. Karták vystavil na tehdejším teplickém Salonu. Ve stejném prostoru i místě jako nyní. Další „hlavy portréty" jsou zaměřeny na nejbližší členy rodiny, přátele, ale také na obdivované známé osobnosti a na hlavy-obličeje, které Pavla Kartáka „jen tak" zaujaly a také hlavy s „vnitřním i vnějším výrazem" šašků a herců.
Portréty jsou doplněny figurami řešícími základní sochařské otázky pohybu, stability, světla nebo prostoru. Jsou-li portréty v rozličných materiálech tvořeny až se starosvětskou ukázněností, figury jsou ovládány barokní dynamikou a neklidem.
Na konci neuzavřeného kruhu sochařských děl stojí „hlava" Emilie Marty, hlavní postavy hry Karla Čapka Věc Makropulos, inspirovaná portrétem Soni Červené. V symbolickém souznění otázky uzavírání kruhu a otázky tíhy nesmrtelnosti v kruhu nekonečně otevřeném.
S plastikami korespondují studijní kresby převážně z 80.- let 20. století, kdy sochařská erudice převažovala a myšlenky na malířskou tvorbu byly velmi vzdálené, ačkoliv studovat malířství byl Pavel Karták odhodlán již od mládí. Studia sice zaměřil na sochařinu, ale díky skryté rebelské podstatě své povahy je zakončil revoltujícím, předčasným odchodem z pražské Akademie. Sochařství se naštěstí věnoval i po té, ale malbou se začal intenzivně zabývat až v posledním desetiletí.
Monumentální díla inspirovaná zejména severočeskou a jihočeskou krajinou nezapřou sochařské cítění prostoru, světla i barvy.
Dominujícím prvkem je neuchopitelná dynamika oblaků, jejich tvary, barvy a plasticita prohlubují hloubku malby, která nás vtahuje a láká zažívat stejné pocity obdivu, touhy i pokory jako autora samotného. K zobrazení svých dojmů z přírody používá netradiční složení barevné pasty a malbu doplňuje masivními dřevěnými rámy, které zaručují autorovi osobitost a nezaměnitelnost.
Pavel Karták se drží, jak sám říká, konzervativního, tradičního způsobu vyjadřování, který se vlastní invencí a přístupem snaží rozvíjet. Způsobu pro diváka svou současností však nepochybně velmi přitažlivého a dynamickým nábojem i překvapivého. Nepředkládá sice tvoření osvobozené od reálného tvaru, ale ani tím neupírá svobodu divákova vnímání.
Nakolik se je Pavel Karták schopen od reality ještě odpoutat a nebo ji pokorně po svém zpracovat můžete posoudit sami ve velkém výstavním sále teplického muzea.
Bohuslava Chleborádová
