Jaká tajemství ukrývá podzemní továrna Richard u Litoměřic? Proč se kolem ní vytvořilo tolik záhad a pověstí? Po tom všem pátrá amatérský historik Tomáš Rotbauer. „Na začátku byla touha po poznání, teď chci splatit dluh minulosti,“ říká terezínský strážník a autor několika publikací o historii regionu.

Kdy se zrodil váš zájem o továrnu Richard?
Jde o jednu z největších podzemních továren, které byly za druhé světové války postaveny. Z těch 450 fabrik, jež Němci vybudovali v roce 1943, je Richard jeden z největších, nejhlubších a nejrozsáhlejších komplexů. Připomínka tohoto díla je však dodnes nedostatečná. Počty obětí koncentračního tábora i samotného Richardu, kdy ještě v květu 1945 nastoupili vězni na nucené práce, nejsou zanedbatelné, ale jejich osudy a ostatně ani zdejší koncentrační tábor nic nepřipomíná.

O Richardu se traduje mnoho pověstí. Kde mají kořeny?
V roce 1950 proběhly oficiální pátrací akce po německých nebo Němci odcizených obrazech, technologiích, zlatě a hlavně spisech. Byly vytipovány desítky objektů a právě k Richardu se váže mnoho zajímavých příhod, ať už fakticky podložených, nebo z oblasti fikce. Je ale jisté, že některé části podzemí v Richardu odstřelili na konci války samotní Němci. Poslední dva roky jsem se snažil dokumentovat právě tyto lokality a shromažďoval jsem mapy. Hodně mi v tomto pomohly archivy, ale co je zajímavější, tak i osobní sbírky. Podařilo se mi lokalizovat šest míst, které bezpochyby odpálili s určitým záměrem samotní Němci v květnu 1945.

Proč by to dělali?
Když se podíváme, jak se uzavírala kapsa kolem německých vojsk, bylo to právě Litoměřicko a potažmo Richard, kde bylo ještě možné něco uschovat. Němci navíc, ač prohráli válku, stále věřili, že jim oblast Sudet zůstane. Ernst Kaltenbrunner (velitel RSHA, Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, pozn. red.) přikázal, že zde budou ukryty nejtajnější spisy Třetí říše, což byly archivy RSHA a archivy Hradce Králové, Prahy, Jihlavy a Klatov, které se dodnes nenašly.

Jsou nějaké objektivní indicie, které nasvědčují, že by archivy mohly být opravdu u Litoměřic?
Já bych si v tomhle případě nedovolil veřejně dávat nějaká prohlášení. Mám však k dispozici výpověď bývalého příslušníka StB, který vedl výpověď pana Platila. Ten uvedl, že ještě 28. dubna 1945 byli vězňové nahnáni do štol, kde museli vyrovnávat bedny. Šlo o šest štol za sebou a je to jedna z oněch lokalit v levé části Richardu. A podobných výpovědí je spousta. Víme také, že na vykládání beden do levé části Richardu dohlížela zvláštní jednotka SS. Když se ještě podíváme na běžnou bezpečností nacistickou strukturu, tak se musíme ptát, proč měl Richard coby běžná podzemní továrna tři ploty ostnatých drátů?

Podzemní továrna Richard u Litoměřic.

Proč byl koncentrační tábor dělený na 53 bloků? Zajímavé také je, že podle výpovědí zde Němci na konci války zastřelili několik desítek vězňů. A nejen vězňů. Ze zpráv z brněnského archivu vím, že v roce 1945 ohledávala litoměřická policie několik mrtvol zastřelených z bezprostřední blízkosti a jednalo se o příslušníky jednotek SS. To koresponduje s tím, že každý, kdo se dostal do kontaktu s věcmi okolo Richardu, musel zemřít. Domnívám se tedy, že se ony archivní materiály v Richardu nachází.

Nebylo ale pro nacisty jednodušší odvézt tajný materiál do Německa?
Ale ono se vozilo, i o tom důkazy jsou. Ale materiál, který Němci nestihli odvézt řekněme do konce března 1945, už nebylo možné uschovat jinde než v severních Čechách. Spojenci na Němce tlačili ze všech stran, ze severu se blížila Rudá a Polská armáda a jakákoli větší kolona, která by se po silnicích pohybovala, by byla zničena spojeneckými letadly. Například polovinu uměleckých děl nashromážděných na našem území na konci války se nikdy nepodařilo najít. Netvrdím, že neskončily třeba v soukromých sbírkách, ale nemůžeme vyloučit ani to, že ty kolony nemohly skončit třeba také v Richardu.

Richard byl ale především podzemí továrnou. Co se v něm vlastně vyrábělo?
Prokazatelně se zde vyráběly součástky motorů, a to hřídele. Daleko více mě ale překvapuje výroba v části Richard II, kde sídlila firma Osram, která se měla zabývat výrobou radiového vybavení a wolframových drátů. Otázkou však je, zda je to pravda.

Co se s továrnou dělo po osvobození v květnu 1945?
Rudá armáda neměla o Richardu ponětí. Když pak 33. gardová armáda přijela do Richardu, tak byla úplně šokovaná jejím technickým vybavením. Rudoarmějci si zavolali profesionální fotografy, kteří jim museli při rozebírání vybavení vše zdokumentovat, aby si to pak mohli znovu sestavit v Rusku. Tyto fotografie se dnes nachází ve třech archivech v Rusku. Je velká šance, že se tyto snímky podaří získat. Rád bych z nich pak uspořádal výstavu.

Tajemství Richardu stále láká mnoho badatelů i zlatokopů. Pokoušela se do něj proniknout i tehdejší Československá televize, že?
Štáb se kdysi pokoušel do zasypané levé části provrtat, ale jejich pátrání nebyla nakloněna ani Báňská služba, ani Státní bezpečnost. Na výzkum Richardu nebyly nikdy uvolněny peníze a objekt patří k několika málo německým stavbám na našem území, které nebyly od roku 1945 nikdy prozkoumány. A to bych chtěl napravit.

Jak toho chcete docílit?
Neexistuje pořádná možnost, jak odkrýt zavalené části odspoda. Rozhodli jsme se proto pro využití vrtů. Chodby jsme už lokalizovali pomocí georadaru, zajistili jsme i vrtnou soupravu. Právě probíhá jednání ohledně financování výzkumu, který jsme předběžně konzultovali se Státní báňskou správou. Doufáme, že vše bude probíhat zdárně a že některá z tajemství podzemní továrny Richard se nám podaří odkrýt.