„Zvířata se mají dobře, takže žijí dlouho a úspěšně se rozmnožují. V posledních letech tak nastává u řady druhů potíž, co dělat s mláďaty,“ připomíná mluvčí ústecké zoo Věra Vrabcová s tím, že největším problémem jsou žirafy.

„Zatímco v 70. a 80. letech bylo odchované žirafí mládě raritou, v nynějších kvalitnějších podmínkách se jedná o zcela běžnou záležitost.“

Několik mláďat přivedly žirafy na svět i v ústecké zoo. Brzy však nastaly starosti. Problém, co dělat s mladými žirafami, trápí zoologické zahrady po celé Evropě, nikde o další žirafy nestojí.

Situace se dá někdy řešit oddělením samce od samic, na to však v ústecké zoo není dostatek prostor. Ošetřovatelé se tedy rozhodli podat žirafímu samci antikoncepci. Používá se stejná jako pro hospodářská zvířata, u divoké zvěře ale může mít vedlejší efekty jako změny nálady, vznik nádorů nebo agresivní chování.

To byl případ i žirafího samce v ústecké zoo. Po podání antikoncepce se stal nebezpečným a začal napadat ostatní zvířata. Chovatelé ho proto museli utratit.

Po neúspěchu s antikoncepcí čekala na dvě žirafí mláďata mužského pohlaví kastrace. „U žirafy jde o obzvláště složitý zákrok, hlavně kvůli narkotizaci. Pozvali jsme si kvůli ní i zkušeného veterináře z Prahy. Celý proces proběhl bez problémů, od jara jsou oba samci vykastrovaní. Prozatím ale nevíme, kam je přesunout,“ vyjádřila se Vrabcová.

Ústecká zoo ale není jediná, která musí omezovat svůj chov. „V děčínské zoo pečlivě sledujeme především chov kočkovitých šelem, mezi nimi například rysa ostrovida,“ řekl zoolog Roman Řehák.

Chovatelé zavádějí zvířatům pod kůži speciální implantáty, které ovlivní hormony a způsobí neplodnost. Tato chemická kastrace po čase vyprchá. Je sice daleko nákladnější než běžná kastrace, výhodou je ale její dočasnost.

Největší problémy však všechny zoo mají se stádovými zvířaty, jako jsou antilopy nebo jeleni. Stejně jako ve volné přírodě se ve stádě páří jeden samec s několika samicemi. Když se tedy narodí mláďata, nastává problém, co s dalšími potomky mužského pohlaví.

Naopak jedním z druhů, s jehož množením má například i ústecká zoo potíž, jsou papoušci ara. U nich je nejdůležitější, aby si partneři vzájemně sedli, a i poté trvá i několik let, než se rozhodnou pářit. Často tedy chovatelé marně vynakládají úsilí, aby nakonec zjistili, že si papoušci nesedli.

Anna Himmelová