Kliknutím zvětšíteStačila jedna cesta na černý kontinent a Afrika ho „dostala“. Kadaňský cestovatel Martin Šíl za patnáct let procestoval JAR, Namibii, Zambii, Zimbabwe, Svazijsko, Mozambik a Botswanu, o nichž také píše, točí snímky a vypráví na přednáškách. Přispívá do časopisů 100 + 1 a Příroda, přeložil do češtiny sbírku křováckých legend, kterou chce navíc díky spolupráci s kadaňským kreslířem nabídnout nakladatelství i jako komiks. Před rokem vedl expedici k vodopádu Tugela Falls v Jihoafrické republice, aby ověřil, zda nejde o nejvyšší vodopád světa. Podle měření jeho odborných společníků - geodetů to tak je, proto se snaží o přepsání žebříčku u internetové světové databáze vodopádů.
Do Afriky jezdíte patnáct let. Jak to začalo?
Náhodou. Protože všechno důležité v životě začíná náhodou. Tehdy jsem krátce pracoval v chomutovském zooparku a Přemysl Rabas, bývalý ředitel, se mě zeptal, jestli nechci do Afriky. Řekl jsem, že bych chtěl, ale nemám na to peníze. Pak jsem si to ale spočítal a zjistil, že je vlastně mám, tak bylo jasno. Myslel jsem ale, že umřu, jakou jsem měl cestovní horečku. Noc před odletem jsem strávil na záchodě.
Kam vedla vaše první cesta?
Byla to tour de JAR, deset tisíc kilometrů. Trvala měsíc.
A Afrika si vás navždy získala. Čím?
Ono se to špatně vysvětluje. Třeba já nenávidím ranní vstávání, ale tam to funguje tak, že v půl páté ráno vstanu a hrozně se těším, co uvidím. Když je člověk ve stanu, všechno cítí. Rozednívá se, on to vnímá. To ráno si na něj sáhne, probudí ho. Navíc se těším, co za zvířata potkám a co se stane nového… Zamiloval jsem se tam. Do Afriky jsem se zamiloval.
Co vás tam potkalo mimořádného? Ať už šlo o setkání se zvířaty či s lidmi…
Samozřejmě jsem začínal jako všichni ostatní: jel na safari do parku a byl zavřený v autě, protože do národního parku vás nikdo bez auta nepustí, je to příliš nebezpečné. Ale máte možnost si to zkusit, když si pronajmete průvodce a pak jdete třeba čtyři dny parkem jako opravdu divočinou. Nespíte v žádném kempu, musíte tedy mít s sebou jídlo a vodu si nabíráte z jam po slonech, které si vyhrabou a vydupou.
Žádný filtr na vodu?
Filtr s sebou nemám, mám tablety na úpravu vody, protože ne vždy se podaří po slonech najít čistou jámu vody. Přijde hyena, napije se tam a pak už není úplně dobré z toho pít. Jindy ale průvodce řekne: „Tahle voda je bez problému, na tabletu se vykašli, neházej to tam a nekaž to tím“. Slon není hloupý, nic špatného by nepil.
Když zažijete tohle, tak nechci říkat, že se mi klasické safari v autě nelíbí, je to ale úplně jiný zážitek. Když sedíte v autě, vidíte spoustu zvířat. Aut se nebojí, mají vyzkoušené, že jim neškodí. Když jdu bušem pěšky, vnímám prostor jinak. Proto třeba rád jezdím do Kalahari v Botswaně, která je jedna z mála rezervací, kde můžu vystoupit na vlastní nebezpečí z auta a nikdo to neřeší. Jakmile člověk opustí to bezpečí auta – tu ulitu, začne teprve intenzivně vnímat krajinu. Jak je tam teplo, vlhko, jak krajina voní a zní, co je slyšet. A to je to, co mě tam baví asi úplně nejvíc.
Jak jste na pohyb v divočině připravený? Víte jak se chovat? Máte čím se bránit?
Jsou s vámi dva průvodci, kteří říkají, co dělat. Nejdřív dají instruktáž jak chodit, jak mluvit nebo spíš nemluvit. Říká se, že lidská řeč je něco, co naprosto do přírody nepatří a tady si vyzkoušíte, že je to pravda. Když se ozve hlas, nese se neobyčejně daleko a překvapí, jak nahlas je i šeptání. Když něco potřebujete, zavázat si tkaničku, napít se, najíst se, nebo upozornit: „Hele, tamhle něco je“, zapískáte, zalouskáte.
Ve čtyři hodiny ráno se na nás přišli podívat lvi. Když jsme na ně posvítili, stáhli se do křoví, odkud až do východu slunce výhružně mručeli. Za svítání se přišli napít. Central Kalahari, 2015, Botswana Foto: Martin Šíl
Předpokládám, že průvodci jsou ozbrojení kvůli případnému nebezpečnému setkání se zvířaty či lidmi?
Každý z nich je ozbrojený, shodou okolností českou CZ Magnum 550. Jsou trénovaní, cvičení a instruovaní, aby vás chránili. Nemají vůbec problém čapnout za batoh a švihnout s vámi do křoví, když děláte nějakou hloupost nebo nevnímáte. Není čas vysvětlovat „rozdupe tě slon“.
To se vám stalo?
Stalo se, že jsem se nějak zdržel, fotil, a pak na mě mávali honem, honem, honem, a ukazovali, abych utíkal. Tak jsem k nim doběhl. Pak mi řekli, že byl za mnou slon. Já ho vůbec neslyšel. Jsou situace, kdy spíš než mluvit, se vyplatí pohnout.
Šlo o nebezpečnou situaci?
Pravděpodobně, protože jsem musel utíkat, což je krajní řešení. Ale není to tam zase tak nebezpečné. Jen musíte dávat pozor a chovat se tak, aby se zvířata nenaštvala. Stalo se, že jsme odpočívali v poledním vedru. Seděli jsme ve stromovém háji a asi padesát metrů od nás bylo napajedlo, kde byli sloni. Vychutnávali jsme si ten pohled. Mají to hrozně dobře vymyšlené. Přijdou, nejdřív se umyjí, mají tam takový bazének, kde je kalná voda, tou se osprchují a nahážou na sebe bláto. Když mají toaletu vyřízenou, jdou o deset metrů dál, kde mají vykopané napájecí jámy, tam se zase jen pije. Pak zase poodejdou a dají si prachovou lázeň. Nakonec jdou pod strom, sklopí uši, podrbou si zadky a vyspí se. Spaní a drbání zadků probíhalo asi dvacet metrů od nás a pak se jeden probudil a šel se kouknout, co jsme zač. Byl deset metrů od nás, což je vzdálenost, která není úplně dobrá. Bylo zajímavé sledovat průvodce, čím slona plaší. Halekali na něj a vyhazovali do výšky lahve s vodou, aby vypadali velcí. On se otočil a odešel.
S nějakou šelmou jste zkušenost měli? Viděli jste ji zblízka, aniž by to bylo z auta?
Vyrušili jsme tři hyeny, když jsme procházeli kolem křoví, kde spaly. V křoví to zašustilo, vylétl hnědý stín a utíkal od nás pryč. Byla to rychlovka, pár sekund.
Do Afriky jste vzal i ženu a své malé děti…
Už dvakrát. To byla Jihoafrická republika. Vždy se snažíme přizpůsobit cestu jim. Byť jezdíme do kempů, kde je zázemí, štír, pavouk nebo had se tam můžou objevit, takže jsem je instruoval, že mají zavírat stan a svítit si pod nohy, když jdou do umývárny nebo na záchod. Mají příkaz, že jak uvidí štíra, hada, pavouka nebo něco, co neznají, musí se od toho držet na dva kroky, smí jen koukat a také musí zavolat tatínka, aby si to mohl vyfotit (smích). Tatínek jim pak řekne, co to je.
Píšete o svých cestách, fotíte. Také jste přeložil křovácké legendy. Jak jste se k tomu dostal?
Zase náhodou. Chystal jsem se do centrální Kalahari do rezervace a protože to bylo v době, kdy jsem o tom psal, přednášel a vyprávěl, říkal jsem si, že by bylo hezké povídání proložit křováckými legendami. Kalahari mají lidé s Křováky spojenou. Nemohl jsem ale najít žádný sborník, až jsem našel malý e-book britského vydavatelství, který se jmenoval Jihoafrické příběhy, byla to reedice knihy, která vyšla v roce 1910. Koupil jsem ji, ale nefungovala mi. Chvíli jsem si psal s jedním pánem z nakladatelství. Nakonec jsem se ho zeptal, jestli bych si třeba dvě, tři legendy mohl přeložit do češtiny a používat při prezentacích. Napsal „jasně, a když to přeložíš celé, tak já to vydám“. Takže jsem je přeložil do češtiny a on to vydal.
Chcete tímto způsobem pokračovat dál? Zajímají vás i další africké mýty?
Dokončuji sazbu komiksu, který bych chtěl z těchto legend udělat. Přemluvil jsem kamaráda, báječného kreslíře – Filipa Křivdu z Kadaně. Zatím jsme udělali dvě legendy o hyeně a šakalovi jak jedli mrak a o ptáčkovi Tink Tinkje. Chtěl bych je v průběhu ledna nabídnout nějakému nakladatelství. Třeba to vyjde. Udělalo by mi to velkou radost.
Na konci roku 2016 jste vedl expedici k Tugela Falls v Jihoafrické republice, abyste se přesvědčil, zda nejsou nejvyššími vodopády světa (prvenství se zatím připisuje venezuelským vodopádům Salto Ángel). Podle geodetů a jejich odborných měření ano, přepisu světové „hitparády“ vodopádů jste ale zatím nedosáhli…
Nestalo se. Když jsme tam byli poprvé v roce 2014, posílal jsem data do světové databáze vodopádů a oni byli hrozně nadšení. Pak jsme odjížděli na druhé přesnější měření v listopadu 2016, a když jsem se ozval poté, bylo ticho po pěšině.
Nejste zklamaný?
Ne, ani v nejmenším. Pro mě byla největší radost, že jsme tam jeli, udělali to a teď můžu jezdit, vyprávět o tom, přednášet a je z toho dokumentární film. V září 2014 vás napadne totální pitomost – pojedu do Afriky změřit vodopád, nadchnete geodety, aby do toho investovali čas, energii a peníze a uděláte to. Můžete.
Kde je možné vidět filmový dokument, který se zrodil díky expedici a jak se jmenuje?
„V srdci Dračích hor“. Jezdím s ním po kinech a přednáškách a snažím se, aby byl zařazen do programu Expediční kamera 2018, což je festival outdoorových filmů.
Není pro vás teď krajina v Česku nezajímavá?
To vůbec ne. Když jedu do Prahy kolem Loun přes Středohoří, jak se podívám na Ranou a kopce kolem, připomíná mi to jednu část Jihoafrické republiky, která je také kopcovitá a hezká. A Krušné hory jako takové, to je pro mě jedna z nejhezčích krajin na světě.
53
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
