Román zachycuje očima hlavního hrdiny, českého armádního poručíka, který pracuje u obranného zpravodajství, osudy lidí od května do konce července 1945 v Ústí nad Labem a blízkém okolí.

Román faktu popisující stovky dosud nezveřejněných detailů z prvních týdnů života po osvobození Ústecka Rudou armádou, byl během několika týdnů vyprodán. Na přelomu dubna a května se objeví v knihkupectví druhé, rozšířené vydání románu.

Je nezvyklé, aby román byl rozšířen v dalším vydání o nové kapitoly. Proč jste k tomu přistoupil?
Rozhodli o tom čtenáři. Jak jsem uvedl již v rozhovoru o prvním vydání, kniha vypráví příběhy několika set skutečných lidí, kteří žili a umírali od května do července 1945. V čase, kdy válka pomalu přecházela v něco, čemu říkáme mír. Kniha je o naději, ale také o pocitech připomínajících štvanici, kterou někteří zažívali od roku 1938 a jiní od května 1945. První vydání Štvanice končí odjezdem hlavního hrdiny 30. července 1945 do Prahy. Nebyl tedy v Ústí nad Labem, když došlo k velkému výbuchu v Krásném Březně a následně k pogromu na Němce. Čtenáři psali, mailovali a telefonovali mě i vydavateli různé připomínky, nejčastěji, proč tyto události nejsou v knize zmíněny.

Pokud vím, vynechal jste tuto epizodu úmyslně, nebo ne?
Ano, protože výbuchu z 31. července 1945 je věnováno několik knih. Vše, co se dalo zjistit, je o této tragédii napsáno. Faktem je, že nikdo již nezjistí, proč tehdy k výbuchu došlo. Protože bych nic nového v románu nepřinesl, nechal jsem hlavního hrdinu románu, mladého poručíka, odjet těsně před výbuchem na poradu do Prahy a udělal tak tečku. Tím kniha skončila.

Ale v rozšířeném vydání se k výbuchu vracíte?
Čtenáři si to přáli. Ale neopakoval jsem detaily známých faktů.

Knihu jste rozšířil o čtyři kapitoly. Všechny se vztahují ke krásnobřezenskému výbuchu?
Spíše jenom dvě, částečně i třetí. Našel jsem kompromis mezi známými fakty a úhlem pohledu, který byl dosud málo prezentován. Popis událostí tohoto dne jsem pojal z nadhledu technologie moci, z pohledu lidí, pro které krásnobřezenský výbuch a následný pogrom nepředstavoval žádný velký problém. Výbuch byl tragédií jenom pro místní lidi. Pro lidi daleko, například v Praze, to byla jenom zajímavost, popřípadě bezpečnostní problém, pokud byli zaměstnáni v bezpečnostním aparátu. Stejné to je dnes, když někde vybuchne bomba, nebo někdo začne ve škole nebo na ulici kolem sebe střílet ze samopalu.

Román Ústecká štvanice je o osudu stovek lidí.Hlavní hrdina románu je v době výbuchu v Praze?
Ano, na poradě. Čili vidí tragický výbuch ze vzdálenosti stovky kilometrů. Počínaje touto kapitolou, čili kapitolou 59., odpovídám především na otázky čtenářů. Hlavní hrdina provede čtenáře dějem nejen s lhostejným nadhledem, ale také s pomocí několika informací, které dosud ještě nebyly o souvislostech výbuchu publikovány. I o tom, že podobný výbuch, ale menší intenzity, mohl srovnat několik dnů před tím krásnobřezenským se zemí jedno malé nádraží a okolní domy na okraji Ústí. Hasiči se ale postarali o to, že k výbuchu nedošlo. Podobných informací je v nových kapitolách více. Dokresluje to situaci v Ústí. Docházelo k záhadným požárům, některé byly přímo identifikovány jako žhářské útoky.

Znamená to, že se přikláníte k hypotéze, že mohlo jít o záškodnickou akci?
Nepreferuji žádnou hypotézu, proč došlo k výbuchu. Jenom ukazuji, co se tehdy dělo. Nic více. Upozorňuji pouze, že se nikdo nemohl divit tomu, že se ihned mezi lidmi rozneslo, že to byla sabotáž. Co jiného by v těch dnech lidé čekali?

Výbuch muničního skladu z 31. července 1945 v ústeckém Krásném Březnu je znám kvůli krvavému pogromu. Některé zdroje tvrdily, že to stálo mnoho set obětí, dokonce se objevila i informace o tisících mrtvých. Jak se s tím vyrovnáváte?
Faktem je, že počet mrtvých mohl dosáhnout zhruba sto osob. Taková jsou historická fakta. Došlo tedy jenom k menšímu násilí.

Stovka mrtvých je menší násilí?
Samozřejmě. Denně umíraly ve válce tisíce lidí na frontě, v nemocnicích, v zázemí při bombardování. V kontextu doby nešlo o nic šíleného, o nic absolutně šokujícího, ale jenom o velmi nepříjemný místní problém. O hysterickou reakci na ohromný výbuch, který určitě způsobili Němci…

Zmínil jste se, že máte něco málo informací, které dosud nebyly v souvislosti s výbuchem publikovány. Jde o něco konkrétního?
Jeden z hrdinů románu seznámí čtenáře s málo zdůrazňovaným pohledem na události z 31. července 1945. Byl to den, kdy se významně projevila solidarita lidí „tam dole“, prostých, tedy chudých lidí bez moci, kteří doplácejí na válku bez ohledu na to, jaké jsou národnosti. V tomto případě šlo o solidaritu prostých Čechů a Němců. Mimořádně důležitá není informace o pogromu na Němce z toho dne. Mimořádně důležité jsou informace drobné, nenápadné, o kterých hovoří svědci jen tak mimochodem, že například Němci byli varováni před nebezpečím pogromu lidmi z okolí, čili že byli vlastně ochraňováni Čechy, kteří byli tehdy v Ústí; varování slyšeli Němci i od sovětských vojáků. Podle mne není důležitou informací, že byly zmasakrovány desítky Němců, což nebylo mnoho s ohledem na desítky tisíc Němců, kteří tehdy v Ústí žili. Velmi důležitou informací je opak pogromu solidarita, o které jsem před chvilkou hovořil. Válka skončila a Češi, ačkoliv měli Němcům obecně za zlé, že způsobili velkou válku, je viděli jako lidské bytosti. Proto je varovali, proto jim pomohli.

Takže v nových kapitolách tvrdíte, že to, co se stalo 31. července 1945 v Ústí, vlastně dokazuje, že se Češi chovali vůči Němcům slušně?
Přesně tak.

Ale hození dítěte s kočárkem do řeky tomu moc neodpovídá, nebo to je jinak?
Hození kočárku do vody je sice dramatičtějším obrazem než všední zastřelení člověka, ale důsledek je stejný. Jde o akt nejhrubšího násilí jednotlivce či malé skupinky. Když hovoříme o kočárku, až nedávno jsem zveřejnil informaci o tom, že dítě hozené do řeky přežilo i s matkou, a kromě toho další dítě v kočárku včetně jeho matky zachránil český mladík. Takže dva kočárky a dva různé osudy: Jedno dítě bylo v nebezpečí smrti z rukou Čechů, druhé bylo zachráněno rukou Čecha. Není to také pozoruhodně symbolické v pozitivním smyslu slova?

Proto se v románu nově objevila kapitola 59. nazvaná „Lynč nepředstavuje velký masakr, je to něco jako fotbal“? Čili že se vlastně o nic nejednalo?
Ne. Neznamená to nic jiného, než že lynč nepředstavuje velký masakr, je to něco jako fotbal. Tečka. Nic víc.

Ale co to znamená? Na první pohled název kapitoly zní jako výsměch obětem…
Ne, pouze jsem vycházel z reality. V tomto případě v románu nějaký major v Praze říká: „…U lynče je dobré, že jednoho nebo více lidí na jednom místě ubíjí několik útočníků, ale další desítky jenom čumí. A tím, jak čumí na zabíjení, nemají čas sami zabíjet. Proto lynč nepředstavuje velký masakr, ale je to něco jako fotbal. Týmová práce mnoha nahrávačů, hodně povyku, fandění…“ Konec citátu. Cílem knihy není šokovat, něčemu se vysmívat, ale ukazovat co nejvíce z reality tehdejších dní a ozřejmit alespoň některé souvislosti.

Vraťme se ke čtenářům. Říkal jste, že čtyři nové kapitoly vznikly z popudu čtenářů. Zajímal je především výbuch z 31. července 1945?
Ano, ale také problémy v ústeckém divadle, zajímali se o hasiče a o internační tábory. V minimálním rozsahu jsem na řadu otázek v několika kapitolách odpověděl. Bylo příjemné zjistit, že s pomocí románu lze vést dialog s lidmi. Velmi častá byla otázka čtenářů, zda poručík, tedy hlavní hrdina, se bude procházet v Ústí i v dalších měsících…

Bude?
V předmluvě k druhému rozšířenému vydání jsem napsal, že Ústecká štvanice je pohledem člověka, který přišel do Ústí náhodou, stal se nahodilým svědkem mnoha utrpení a nadějí, aby koncem července 1945 odjížděl do Prahy v naději, že bude odvolán z města na Labi. Tedy z města plného Němců, kde téměř nikoho nezná podobně jako většina Čechů, kteří přijížděli po válce do Ústí z českého vnitrozemí. Nestalo se tak.
Čtenáři donutili poručíka, aby se do Ústí vrátil. Když už se románový poručík Josef Novák vrátil do příhraničního českého královského města Ústí nad Labem, snad do roka přijde mezi čtenáře znovu, v dalším dílu románu o životě a smrti v příhraničním městě od poloviny srpna do posledního dne roku 1945. Čili na základě dotazů čtenářů mám v úmyslu napsat další knihu, další pokračování příběhu románového poručíka Josefa Nováka v Ústí nad Labem.

V knize popisujete jenom události v Ústí a v jeho blízkém okolí. Přesto o knihu byl zájem i mimo sever Čech. Znáte na to odpověď?
Co se událo v Ústí, událo se v té době kdekoliv jinde v Čechách a na Moravě. Ústecký příběh vypovídá o stavu kolektivní české duše unavené a neurotické z toho, co se stalo v letech 1938 až 1945. Je to vlastně kniha o lidském neštěstí. Protože ačkoliv skončila válka, lidé trpěli dál. Museli si pomaloučku poskládat mírový život z toho mála, co zůstalo po válce kolem nich, a také v jejich duši.
Víte, že v poslední kapitole vystupuje také moje babička? Stříleli po ní kulometem z obrněného vlaku. Je to prostě kniha o životě.