Spolupracovat s nimi chtěli také Japonci, ty však Doušovi museli, ač neradi odmítnout. Množství, které by si Japonci představovali, by totiž nestihli vyrobit. Další šikovné ruce by se jim hodily.

Loni například pracovali na zakázce pro barrandovské ateliery. „K historickému britskému seriálu Britannia o Keltech, který vznikal v České republice, jsme vyráběli skleněné číše, museli jsme je na přání produkce udělat až ošklivé a nepravidelné, aby měly tu správnou historickou patinu,“ vypráví Robert Douša a připomíná, že samotní Keltové však sklo sami nikdy nevyráběli. „Mohli ho mít například od Římanů, ale produkce si to nenechala vymluvit,“ vzpomíná s úsměvem.

Právě výroba historického, takzvaného lesního skla, je devízou úštěcké sklárny. Od běžného skla se liší nazelenalou barvou a bublinkami ve sklovině. Zelená barva dříve vznikala přirozeně a způsobovalo jí minimální čištění surovin.

Ve Štětí vyrůstá nová loděnice v rámci Labe arény.
FOTO: Nová loděnice ve Štětí odolá i stoleté povodni

„Dnes do skla přidáváme oxid olova, který ho obarví. Je zvláštní, že například v Holandsku vznikalo sklo modré, ovlivňuje to skladba hornin. Když se do suroviny přidá nikl, je sklo zase zbarvené do hněda,“ vysvětluje Robert Douša, s tím, že pro historické zelené sklo jsou typické i stopy na dně nádob, které se vytvoří oddělením od sklářské píšťaly.

„Znalci vždy nejprve sáhnou na vnější spodek sklenice, kde je na omak tato stopa citelná. Tak poznají, že se jedná o ruční práci,“ doplňuje sklář, který inspiraci pro nové tvary svých děl, čerpá nejčastěji z historických knih nebo obrazů.

V době největšího používání lesního skla se stolovalo hlavně rukama a zdobný členitý povrch sklenic zaručoval, že sklo v nich neklouzalo. Lesní sklo se i přes svoji zdánlivou křehkost vyznačuje odolností a pevností a při ťuknutí o sebe vydává krásný zvonivý tón.

Sklář Robert Douša s manželkou Alenou již třetím rokem ve své malé sklárně v Úštěku vyrábějí krásné skleněné výrobky. Jedná se hlavně o napodobeniny historických skleniček a dalšího sortimentu včetně různých tvarů karaf.Zdroj: Deník / Pech Karel

Zhotovení replik skla není snadnou záležitostí. Vyžaduje dokonalé zvládnutí sklářské techniky se schopností napodobit staré výrobky a přizpůsobení současné technologie podmínkám starých hutí.

V úštěcké sklárně se totiž ve velké peci netopí po staru dřevem, ale plynem a pec nikdy nepřestává hořet. „Výroba Výroba jednoho kusu trvá čtyři až dvacet minut, záleží na velikosti a náročnosti zdobení. Pak následuje čtyřiadvacetihodinové chladnutí,“ dodává Alena Doušová, která má na starosti především finální broušení skla, avšak svému muži pomáhá zručně i u pece.

Zájemci mohou sklárnu manželů Doušových i navštívit. Dveře tam má otevřené každý. „Lidé mohou jen tak přijít, podívat se, vyzkoušet si fouknout do píšťaly a dívat se jak celé výroba probíhá,“ láká Robert Douša. To si ostatně při návštěvě sklárny vyzkoušeli i redaktoři Deníku.

V Libochovanech pořádají například masopust.
Krajskou Vesnicí roku jsou Libochovany, na vyhlášení přijede i hejtman

I když se fouknutí do píšťaly s kusem rozžhaveného skla na druhém konci, jeví jako jednoduchá věc, nic jednoduchého na tom opravdu není, chce to velký cit i silné plíce. Zážitek je to ale krásný.

Robert Douša však ze sklárny nemá jen pěkné zážitky. „Jednou tu bouchla chladící pec, stál jsem jen kousek od ní. Strávil jsem deset dní ve vinohradské nemocnici a další dva měsíce, jsem pak nemohl pracovat,“ zmiňuje se o nepříjemné nehodě.

Doušovi v úštěcké sklárně pracují čtvrtým rokem. Bohužel letošní rok je nejspíš posledním, který tam stráví. Mluvit se jim o tom příliš nechtělo.

„Nechceme v tomto objektu už dále pokračovat, hledáme nové prostory. Ideálně někde na kraji obce, aby pec nerušila ostatní obyvatele,“ uzavírají manželé, kteří spolu strávili již 27 let.