Peru nás přivítalo stejně jako se s námi Ekvádor rozloučil, nucenou jízdou taxíkem do prvního města za hranicemi, do Tumbes. Povedlo se nám taxi alespoň sdílet s jinou turistkou a tak rozdělit trochu náklady. V Tumbes jsme hned přeskočili do kolektiva (sdílený minibus) směr Bocotán a vystoupili pár kilometrů za městečkem Zorittos, kde jsme našli útočiště u Švýcara, který provozuje ubytování Swiss Wassi a nabízí i možnost campingu hned u pláže. Pár dní jsme si užili divoký oceán, sluníčko, neskutečné vedro a zákeřně kousající písečné mušky.

Vyslunění jsme pokračovali stopem do Mancory, ze které jsme jeli autobusem do Casmy. Po čtrnácti hodinách a noci strávené v autobuse jsme se ocitli v brzkých ranních hodinách v Casmě, odkud nás čekaly ještě další tři hodiny do cílové stanice, do Huarazu. Silnice do Huarazu vede přes horské sedlo (4200 m n. m.), do kterého autobus musí vystoupat od moře po serpentinách a poté opět sklesat, neb Huaraz leží ve výšce 3090 m n. m.

Huaraz se svými 90 000 obyvateli je hlavním centrem peruánských And, poskytující zázemí dobrodruhům všeho druhu. Našli jsme hostel s výhledem na nejvyšší horu Peru Huascarán (6768 m), ubytovali se a vyrazili na prohlídku centra, získat informace a také najít řešení na vyrážku pokrývající celé naše nohy, hýždě i záda. Ne každý noční autobus je asi zcela bezpečný.

Byli jsme mile překvapení informačním centrem „I Peru", které se nachází v každém větším městě v Peru a jehož pracovníci většinou mluví anglicky a jsou nabiti znalostmi. Mají mapy, informace o dopravě a trpělivost odpovědět na každou vaši otázku. Dva dny jsme se aklimatizovali prozkoumáváním města, užíváním si místního trhu i úžasných obědových menu za 5 - 6 solů (zhruba 50 korun), která se skládají z polévky, hlavního chodu a nápoje.

Pohled na Huaraz a v pozadí tyčící se nejvyšší hora Peru, Huascarán (6.768 metrů)

První trek, který jsme se rozhodli zdolat, byl proslulý výšlap k Laguně 69 (4535 m n. m.). Z Huarazu jsme jeli kolektivem do Yungay a z Yungaye poté do národního parku Huascarán na začátek trasy. Na hranicích do NP jsme si zaplatili povolení pro vstup a přespání v NP Huascarán. Park nabízí tři odlišné typy vstupenek: jednodenní za 10 solů, třídenní za 20 a 21denní za 65 solů umožňující i volné táboření v NP.

Když jsme splnili formality, mohli jsme si konečně naplno vychutnat nádhernou krajinu plnou vrcholů, vodopádů, vykukujících ledovců a všudypřítomných krav. Cesta k průzračně modrému jezeru nám trvala zhruba dvě a čtvrt hodiny a stoupání znepříjemněné deštěm je odměněno krásným pohledem, jezero v ledovcovém karu s mohutným ledovcem nad sebou. Zpět se nám podaří svézt s organizovanou skupinou, což nás vyšlo finančně i časově levněji než kolektivo.

Další den jsme zvolili za cíl Lagunu Churup (4450 m n. m.). Stoupat jsme začali z Llupa (3650 m n. m.), kam jsme se dostali kolektivem. První zastávkou byl Pitec, kde je oficiální začátek trasy k jezeru a také kontrolní stanoviště NP. Prokázali jsme se povolením, strážce si nás zaregistroval a my jsme mohli pokračovat po jasně vyznačené cestě až do cíle. Konečný úsek byl zpestřený lehkým lezením za pomoci řetězů, tedy peruánské verze řetězů – gumových hadic. Z Pitecu se vracíme minibusem do Huarazu.

Laguna Churup

Pro náš třetí výlet jsme museli bohužel využít služby jedné z cestovních agentur, protože bychom se tam místní dopravou nedostali a taxi by bylo podstatně dražší. Ledovec Nevado Pastoruri je bohužel ukryt ještě tak hodinu jízdy od hlavní silnice v útrobách NP. Než jsme dorazili k samotnému ledovci, byly zastávky u bublajícího jezírka Agua Gasificadas, kde místní indiánky nabízely možnost focení se s oblečenými alpakami a jehňátkem, dále u laguny sedmi barev a rostlin pují raimondových.

Puja patří mezi broméliovité a je schopná svým květenstvím vyrůst do výšky dvanácti metrů, což jí může trvat i sto let a po odkvetení odumírá. Jde o nejpozději vykvétající rostlinu na planetě. Když jsme konečně vystoupili na parkovišti z autobusu, hned jsme vyrazili po stezce k ledovci, neb moc času nám nebylo dáno, pouhá hodina a půl a ještě se začalo víc a víc kazit počasí. Povedlo se nám nakonec vylézt i na jeden z vrcholků u ledovce a tak poprvé pokořit pětitisícovou hranici (5040 m n. m.).

Po třech dnech chození jsme si dali tři dny volna, kdy jsme nabrali síly, doplnili zásoby a připravili se na třídenní trek Santa Cruz. Po odpočinku jsme se opět vydali do Yungaye a z Yungaye dalším kolektivem do Vaquerie. Cesta byla klikatá až do pasu ve výšce 4710 metrů a poté opět dolů. Po třech hodinách jsme dorazili konečně do Vaquerie, kde jsme nahodili kletry na záda a vydali se na cestu. První den jsme prošli údolím za vydatného deště a nastoupali asi 700 výškových metrů. Noc jsme strávili ve výšce 4135 metrů ve společnosti krav, které nám celou noc olizovaly stan.

Ráno nás přivítalo alespoň na chvíli slušné počasí a odkryté vrcholky hor. Než jsme se nasnídali, zabalili, stihly nám krávy sežrat asi dvě pytlíkové polívky a málem i ručník, ten jsme naštěstí zachránili. Mračna se stáhla a mlha zahalila hory a přišel opět i déšť, který nám značně znepříjemnil výstup do sedla Punta Unión, ale i přes nepřízeň počasí jsme sedlo ve výšce 4750 m n. m. zdolali. Vyfotili se, zatli zuby a po klouzavé stezce rychle klesali do dalšího kempu.

V mracích zahalená hora Tawliqucha s jejími ledovci.

Na chvíli déšť ustal a ukázala se nám překrásná skoro šestitisícová hora Tawliqucha s mohutným ledovcem. Druhou noc jsme strávili v kempu v 4144 m n. m. s další výpravou a toulavými psy, koňmi, oslíky a krávami. Ráno nás matka příroda odměnila za výdrž, odhalila nám v plné kráse vrcholy: Tawliqucha (5800 m), legendární Alpamayo (5947 m), podle Peruánců nejkrásnější hora světa, Artesonraju (6025 m), známou jako symbol Paramount Pictures.

Nasnídali jsme se při této dechberoucí scenérii, zabalili a začali jsme klesat neskutečným údolím kolem jezer až do vesničky Cashapampa (2900m), odkud jsme se svezli sdíleným taxíkem do Carazu a minibusem zpět do Huarazu.

První naše velká zastávka v Peru je za námi. Cordillera Blanca nás nezklamala, ba naopak zcela nadchla a pohltila. A i když je období dešťů, tak nám počasí celkem přálo. Po téměř 14 dnech opouštíme Huaraz a oblast národního parku Huascarán.