Po návštěvě Norska na motocyklu jsem se rozhodl navštívit i Island. Chtěl jsem zamířit do přírody nespoutané lidským konáním, projet se po cestách, kde člověk potká jen občas někoho místního a kde je odkázán jen a jen na sebe. Takových míst je již v Evropě málo, ale Island tyto představy splňuje více než bohatě. Však mi cestou na trajekt do Dánska neustále zněl v hlavě refrén trampské písně „Až někdo ti hochu o Islandu řekne, svým koltem ho přikrej a buď na něj zlej…"

Po prapodivných místních cestách

Dvoudenní cesta na lodi ubíhala pomalu, jediným rozptýlením byla zastávka na Faerských ostrovech a pak jsme po čtrnácti hodinách v husté mlze následující den ráno přistáli v městečku Seydisfjordur. Nepřivyklý ještě na islandské poměry jsem si představoval velký přístav a rušné město, ale skutečnost byla úplně jiná. Malá vesnička s benzinkou, bankou a obchodem byly nicméně vše, co jsem potřeboval.

Po dotankování a výměně peněz vyrážím do vnitrozemí. Okolo celého Islandu vede okružní cesta číslo 1, a to je asfaltová silnice (většinou), po které jezdí zájezdy a autobusy. Ostatní cesty jsou asfaltové jen zčásti, ty sjízdné jsou označené dvojciferně a pak jsou tu ještě trojciferné cesty, kde je vjezd povolen jen autům s pohonem všech čtyřech kol. Také jsem je vyzkoušel, ale dával jsem si dobrý pozor, aby mě na nich nečekal nějaký brod, což by byla pro samotného cestovatele na nabaleném motocyklu asi příliš riskantní záležitost.

V Héfaistově dílně

Po malé zajížďce k oceánu využívám Road 1 a jedu k jezeru Mývatn. Během asi 150 kilometrů se vystřídalo několik barev okolních kopců, ale ani jedno lidské obydlí. Teprve u jezera mě čekalo trochu civilizace a kemp. Ráno si projíždím okolí a připadám si jako v Héfaistově dílně, všude to syčí, bublá a sopečných kráterů tu mají víc než u nás krtinců. Nádhera! Takhle nějak si sice Island člověk představuje, ale skutečnost mnohonásobně předčí všechna očekávání.

Při pohledu na hromadu kamenů, ze které se valí pára jak z prasklého parovodu, mi připadá nelogické, že parní stroj vynalezli v Anglii a ne tady. Nebo ho tu možná už měli, jen neměli potřebu vytrubovat to dál do světa… Však se tu už dávno snaží využívat tyto dary země k vlastnímu prospěchu. Okolo vodopádu Dettifoss pak pokračuji k severnímu pobřeží Islandu a pohybuji se po trasách, kam zabloudí málokterý turista.

Pohodová země, kde se nekrade

Užívám opravdové volnosti a pohledu na divokou přírodu. Mým cílem je nejzápadnější poloostrov, který na islandské mapě vypadá jako rozeklané račí klepeto. Dle průvodce nejdrsnější a nejnehostinnější část Islandu. Dojíždím do této oblasti za vytrvalého deště a silného větru. Neodradí mě to a dostávám se až k „Ptačím útesům", nejzápadnějšímu okraji evropské pevniny. Těsně před ním je upravený plácek na tábořiště, kde budu bivakovat.

Už mě ani nepřekvapují bezvadně čisté sociálky se splachovacím záchodem a z druhé strany umývárka s novými nerez pákovými bateriemi. Tady se opravdu nekrade, už jsem si na to zvykl, a tak když se jdu někam podívat, nechávám veškeré věci na motorce a po návratu je tam najdu.

Zlatý trojúhelník

Ráno se vydávám na útesy, které se zde rozprostírají v délce 14 kilometrů a dosahují výšky až 700 metrů. Po příchodu na kraj útesů přestávám vnímat počasí, neboť jsem se ocitl v ptačím ráji. Jinde plašší papuchalci tu posedávají po stěnách kousek u okraje, a tak neváhám, zalehávám na zem a fotím je místy až ze vzdálenosti několika decimetrů. Večerním trajektem se pak přesouvám do jižnější části.

Přejíždím podél rozeklaného pobřeží až do oblasti Reykjavíku, kde provoz docela zhoustl a já jen smutně vzpomínám na liduprázdnou krajinu na severu Islandu. Překvapuje mě, že okolí města je ale jedno velké lávové pole bezútěšné, černé a nehostinné. Bohužel mi počasí moc nepřeje, a tak v dešti jedu prozkoumat oblast „Zlatého trojúhelníka", všemi průvodci vychvalované oblasti s legendárním jezerem Pingvalir, vesnicí Geysir a vodopádem Gullfoss.

Je to krásné, ale bohužel množství lidí a neustálý déšť mi trochu kazí nadšení z těchto míst. Naštěstí je druhý den lépe a já si mohu proslulé gejzíry, kterým dala vesnice Geysir jméno, a vodopád Gullfoss přece jen vychutnat.

Okolo sopky k největšímu ledovci

Projíždím okolo údajně nejnebezpečnější islandské sopky Hekla (vůbec tak nevypadá) a dostávám se opět na hlavní okružní silnici č. 1, ze které už není úniku. Jsem sevřen z jedné strany Vatnajokullem, největším pevninským ledovcem na světě, a z druhé strany oceánem. V této oblasti nejsou skoro žádná trvalá lidská obydlí, neboť vždy na jaře bývá zaplavena vodou z tajících ledovců. Vrcholky kopců jsou jako vždy v mracích, ale pohled na ledovcové splazy, které občas sahají skoro až k silnici, jsou úchvatné.

Kempuji poblíž ledovce a jeho přítomnost je opravdu znát. Jsem rád, že jsem se vybavil opravdu teplým oblečením. Je téměř povinností zastavit se u jezera, po kterém plují odlomené kusy ledovce často velmi bizarních tvarů. Pomalu odtud odjíždím a jsem zase v kraji kopců hrajících barvami od tmavě černé, přes okrovou až po svěže zelenou.

Při občasném protržení oblohy a zalití krajiny sluncem, člověk musí zastavit a vychutnávat tu ryzí krásu syrové krajiny, téměř nepoznamenanou lidským konáním. Můj pobyt se tu krátí a o to víc tu krásu vnímám. Snad abych se ještě někdy vrátil, mám poslední den úplně jasnou bezmračnou oblohu. Opravdu se mi nechce odjet…

To si ale říkám na konci každé cesty a přitom vím, že je na světě ještě tolik míst, které bych chtěl prozkoumat.

Milan Kopečný.Toulavé boty

„Nevím, po kom jsem zdědil toulavé boty, ale asi je opravdu často a rád nazouvám. Za socialismu člověk musel vyžívat v trampování po vlastech českých i slovenských a jako letní velké dobrodružství absolvovat přechod rumunských hor. Dnes se na to koukám s nostalgickým pousmáním, ale na druhou stranu mě nocování pod širákem, probdělé noci na nádražní lavičce i celodenní putování se suchou patkou chleba natolik zocelilo, že mě žádná nepřízeň osudu nerozhodí. Jsem svým přesvědčením fatalista a tak věřím, že co se má stát, stane se. Tudíž nemá cenu se dopředu něčím znepokojovat a když problém přijde, vždy nějaké řešení existuje. Jen je potřeba zachovat chladnou hlavu.

I když v současné době již dávno necestuji stopem a v zásobě mám kreditní kartu, stále rád pokouším osud alespoň tím, že nejraději cestuji sám a ještě raději na motorce…"

Milan Kopečný