Urbex. Za tímto tajemným slovem se skrývá prozkoumávání starých opuštěných budov a průmyslových komplexů. Pohltil i Ústečanku Jaroslavu Jurutkovou. „Fotím místa, do kterých by mnoho lidí ani nevstoupilo. Láká mě mít zachycené domy, kterým hrozí zničení,“ říká Jurutková, která na sociální síti zveřejňuje své fotografie na stránce Lost in Time – Urbex.

Jak jste se dostala k urbexu?
Když jsem byla malá, tak mi mamka vyprávěla, že v dětství objevovala opuštěné domy a bylo v nich plno věcí. Fotografie, dopisy, nádobí, knihy nebo ve sklepech zavařeniny. Její příběhy se dobře poslouchaly a fascinovaly mě. Zhruba ve dvanácti letech jsem začala opuštěné domy prozkoumávat, ale tehdy jsem vůbec nevěděla, že něco jako urbex existuje.

Vybavíte si první průzkum?
Mým prvním urbexem byla stará škola v Klatovech. Ta už je dnes předělaná na byty. Tehdy jsem vstoupila dveřmi a nakoukla do první třídy. Měla jsem velký strach, že někoho potkám, a tak jsem rychle utekla pryč. Přesto si ji dokáži vybavit a rada na ni vzpomínám.

Vracíte se na některá místa, abyste je mohla zdokumentovat znovu, lépe?
Na některá se vracím. A ráda. Vždy je to místo horší, než jak si ho pamatuji z předchozí návštěvy, budovy jsou více rozbořené a zničené. Není to vlivem počasí, ale způsobují to vandalové. Vzpomínám si na jednu vilu zde v Čechách. Byl v ní velký klavír, kanape a další vybavení. Po třech měsících jsem se vrátila a byla jsem zděšená. Nic nebylo na svém místě, kanape odstěhované, knihy i oblečení rozházené po podlaze. Vypadalo to, že někdo chtěl ukrást i klavír, ale nepodařilo se mu to. Jakmile se tato místa dostanou do povědomí lidí, tak hodně trpí.

A proto neříkáte přesnou polohu vámi zachycených míst, že?
Přesně tak. Obvykle uvedu jen stát, ze kterého fotka pochází. Pokud sdělím i město, tak se jedná o už neexistující místo nebo o ruinu, která má jen obvodové zdi. Tam už není co zničit. Zejména u nás v Česku jsou tato místa častým cílem vandalů. V Německu je to jiné.

Urbexeři objevují svět odsouzený k zániku.

Jak to chodí v Německu?
Němci tolik neničí. Rozkradou cennosti, ale zbytek zůstává. Například nábytek, osobní věci, knihy, vybavení kuchyně a spousta dalšího. Před několika lety jsem tam třeba navštívila vilu, ve které dříve pracoval urolog. V přízemí byla jeho ordinace, ve které zůstalo velké množství vybavení. Vzpomínám si, že na poličkách byly ve formaldehydu naložené orgány. V prvním patře bydlel, takže tam zůstaly skříně s jeho oblečením, na stole jsem viděla staré spisy a fotografie, sklep byl plný plesnivých šanonů s lékařskými záznamy. Bylo to zajímavé místo, mám radost, že ho mám nafocené.

Jak jste se v bývalé ordinaci cítila?
Byla jsem fascinovaná tím, že tam vše zůstalo i přes to, že je ordinace mnoho let opuštěná. To místo ve mně vyvolalo silný, těžko popsatelný pocit.

Máte informace o nynějším stavu této vily?
Vzhledem k tomu, že se jedná o známé místo, tak ho navštěvuje poměrně hodně lidí a bohužel už nevypadá tak jako tehdy. Podle mých informací se vinou vlhkosti propadají podlahy. Předměty uvnitř zatím, podle mých informací, nikdo neukradl. Právě tato vila byla pověstná tím, že si předměty uvnitř urbexeři hodně aranžovali, aby měli co nejlepší fotky.

Vy do této skupiny patříte také?
Osobně s předměty hýbu minimálně. Obvykle zachycuji věci tak, jak je vidím, když do objektu přijdu. Jedinou výjimkou jsou předměty, které tam nemají co dělat, například plechovky od nápojů nebo jiné odpadky. Ty dám pryč, jinak se snažím zachovat místo v nezměněném stavu. Tak bychom měli urbex dělat.

To znamená, že má prozkoumávání nějaká nepsaná pravidla?
Má dvě: Neodnášej nic než fotky, nezanechávej nic než stopy. Můžeme projít odemčenou nebo otevřenou brankou, dveřmi nebo vlézt otevřeným oknem, ale nikdy se tam nesmíme dostat násilím. Nesmíme vykrádat ta místa. Přijdeme tam, uděláme si fotky a jdeme pryč. I kdybych tam našla cenné předměty, tak je tam musím nechat.

Dostala jste se do situace, kdy vám šlo o život?
Naštěstí ne a jsem za to ráda.

Urbexeři objevují svět odsouzený k zániku.

To znamená, že urbex je bezpečný?
Úplně bezpečný není. U některých budov je riziko, že se člověk může propadnout podlahou. Zatím jsem se nikam nepropadla ani jsem nepřišla do kontaktu s nějakým nebezpečným bezdomovcem, který by v objektu byl. Člověk musí dávat pozor a chovat se odpovídajícím způsobem k prostředí, ve kterém se nachází. Nikdy nejezdím na urbex sama. Pokud by se mi něco nedej bože stalo, tak by mi ostatní pomohli.

Procestovala jste toho hodně. Jsou severní Čechy něčím výjimečné?
Je tu velké množství industriálních budov, které z mého pohledu nejsou až tak atraktivní. Docela dobře mám zmapované Ústí nad Labem a okolí, ostatní části severu Čech až tolik ne.

Na co zajímavého jste v Ústí narazila?
Našla jsem zde vilu, která se mi líbila na první pohled. Uvnitř na zdech bylo hodně zajímavé zdobení. Vypadalo jako zdobný rám obrazu, ale obraz to nebyl. Dokonce zde zůstal i kulečníkový stůl. Zhruba po půl roce jsem se tam vrátila s kamarádem, ale ozdoby byly pryč. Všude se válelo oblečení, odpadky a v jedné místnosti měli bezdomovci udělané posezení a spaní. Za velmi krátkou dobu prošla budova úplnou destrukcí.

Narazila jste na nějaké budovy, které vypadaly natolik nebezpečně, že jste do nich nešla?
Určitě jsem narazila na nebezpečně vypadající budovy, ale já jsem do nich vstoupila. Pokud se vrátím k Ústí, tak vzhledem ke statice a stavu jsem se nehrnula do vyšších pater budov v ulici Na Nivách. Přízemí jsem měla prochozené, ale do vyšších pater jsem nešla.

Zajímáte se o historii prozkoumaných budov?
Snažím se o to. Snadno získatelné jsou informace o zámcích a fabrikách. Při průzkumech opuštěných domů v zahraničí to mám horší, jazyk neumím. Pokud najdu staré dopisy, tak si je nepřeložím. Občas se dá historie odvodit podle vybavení, které zůstalo uvnitř.

Procházejí fotky nějakou postprodukcí?
Ano. Někdy stačí třeba upravit decentně barvy, jindy jsou úpravy delší. Obvykle ladím jen nějaké drobnosti.

Přemýšlíte nad tím, jak na člověka ty fotky působí?
Snažím se o to (úsměv).

Na mě ty fotky působí poněkud smutně.
Bydleli tam lidé, kteří umřeli a pravděpodobně měli rodinu, ale ta o dům nemá zájem. O ta místa se už řadu let nikdo nestará, takže samo o sobě to smutné opravdu je.