„Díky naší fakultě se tu věda dostala na vysokou úroveň,“ říká Zdeňka Kolská, která v Ústí žije už 50 let. Jak relaxuje náruživá vědkyně, jak hodnotí současné studenty a jaké další výzvy má před sebou?

Vaše vědecká činnost je poslední roky spojena především s vývojem nanomateriálů pro využití v elektronice a v oblasti tkáňového inženýrství. Na čem nyní pracujete?
Co se týká nano-, ještě stále mě baví vymýšlet nové možnosti přípravy nanostrukturovaných materiálů zejména pro možné využití například v medicíně, ale právě nyní jsme získali velmi zajímavý projekt na výrobu, skladování a využití „zeleného“ vodíku. Je to nádherná výzva, ale co je pro mě nejdůležitější, je tým, který tvoří chytří a úspěšní lidé a ještě k tomu pohodáři.

K jakým záměrům jsou nanomateriály dobré a využitelné?
Tak toto je široké téma, na které mohu jednoduše odpovědět: „Přátelé milí, všude!“ Díky vývoji nanomateriálů se nám zmenšuje a vylepšuje vše, co denně využíváme. Pro běžného člověka jsou to především všechna elektronická zařízení, mobily, počítače, flashky, které i přesto, že se stále zmenšují, mají daleko větší kapacity a možnosti. Dále v oblastech optiky, odstraňování škodlivin ze životního prostředí či katalýzy některých dějů v chemickém, automobilovém či stavebním průmyslu. Ale jako „nanař“, nenapravitelný optimista a naivní vědec, věřím nejvíce v přínos nanomateriálů v medicíně. Například v oblasti vývoje nových léků a nosičů léků, tedy jakýchsi přepravních médií, která dopraví léčivou látku přesně tam, kam potřebujeme.

Jste laureátkou Ceny hejtmana. Současně jste také autorkou či spoluautorkou 130 vědeckých prací, 15 kapitol v knihách, dvou patentů, přes 50 konferenčních příspěvků. Jak se to dá stihnout?
Moc děkuji panu hejtmanovi a Zastupitelstvu Ústeckého kraje za ocenění, ale stále doufám, že jsem hlavně mamkou dvou úžasných holek, které nám dělají velkou radost a vzorně studují. Co jsou stovky článků proti zachráněným lidským životům, proti tomu, když někdo pomáhá v dětských domovech či se stará o památky? To jsou věci, které nejdou nijak vyčíslit a přesto jsou daleko důležitější a hodnotnější. Tím narážím na další laureáty ceny v tomto roce i minulých letech. Ti si tuto cenu zaslouží o mnoho víc než já. Vše člověk opravdu nezvládne. Jde to jen tehdy, když vám spousta lidí pomáhá. Když máte úžasnou rodinu, která vás podporuje. Když máte skvělé, pracovité kolegy a studenty, s nimiž vás spolupráce baví. Zejména oblast nanotechnologií je velmi široká a nikdo z nás nemůže být vynikajícím chemikem, fyzikem a biologem v jedné osobě.

Jak a kde si od práce odpočinete nejlépe?
Každý vědec je tak trochu, možná i dost, trhlý. U mě se to projevuje silnou závislostí na kolečkových bruslích. Když to jen trochu jde, tak se na nich proháním, a to celoročně. Nejčastěji velmi brzy ráno od Svádovského hřiště po Valtířov, několikrát tam a zpět, potkávám tam už roky moc milé místní lidi. Pokud je to už k večeru, tak se projedu až do Děčína a zpět, což je krásných asi 40 kilometrů. Mí kolegové často říkají, že i na konference už jezdím jen tam, kde se dá bruslit. Celý život jsem sportovala a když se tři dny nedostanu na brusle, jsem šíleně protivná. Mám také moc ráda posezení s rodinou u pivka a tataráku v „naší“ milé restauraci Kocanda ve Všebořicích.

Simona Lupínková u jednoho z přístrojů nutných k její práci v laboratoři na ústecké univerzitě.
Studentka ústecké univerzity uspěla s nanotechnologiemi

Už téměř 50 let žijete v Ústí nad Labem. Proč?
Je tu krásně. Miluji České středohoří. Ale je pravda, že před asi 25 lety jsem měla zaječí úmysly. Ovšem ne kvůli vědě, ale kvůli životnímu prostředí, které tu nebylo nejlepší a já jsem nechtěla přivést děti do inverzí a smogů, ve kterých jsme sami vyrůstali. Naštěstí mi to můj skvělý muž, který je u nás doma tím rozvážnějším, rozmluvil a dnes jsem za to moc ráda. Naše holčičky tady měly vždy mnohem více možností než by měly v malé, i když nádherné moravské vesničce. A životní prostředí se tady zlepšilo.

A co vaši studenti? Jsou lepší než například ti před 20 lety?
To je přece neustálé „generační“ téma. Ano, jistě, současní studenti jsou jiní. Musí být. Je to dáno dobou, ve které žijí a která se výrazně liší od té, ve které jsme studovali my. Mám asi štěstí, že vzdělávám studenty ve velmi těžkém oboru. Fyzikální chemie a zejména nanotechnologie je silně multidisciplinární obor, studenti musí zvládnout chemii, fyziku, biologii, mnohdy i další obory, musí být připraveni teoreticky i zruční v laboratořích. Studovat nanotechnologie jdou tedy jen nadšenci, kteří opravdu chtějí. A jsou dopředu smíření s tím, že si vše musí tvrdě odpracovat a odstudovat.