Neprožili jsme dlouhodobé psychické strádání a bezmoc našich občanů za války.

Zapomínáme, že myšlení lidí bylo ještě i v mírových dnech dlouho zatíženo dozvuky války. Stávalo se, že v noční bouři se někteří lidé budili se strachem, že jde o dělostřelbu a Němci se vracejí…

Někteří na vše německé reagovali s odporem, jiní se smířili se vzpomínkami na válku jako s hořkým snem.

Fotbalová duše politiky

V souvislosti s otázkou českých Němců nelze přehlédnout, že obyčejný český Němec (podobně jako každý jiný člověk) má v sobě „fotbalového" fanouška: Touhu po nalezení favorita, určité skupiny slibující lepší budoucnost.

Nekritická masová podpora momentálních politických siláků je mezi námi dodnes bez ohledu na to, zda jde o demokratické či konfrontačně orientované strany či hnutí.

Není nic divného na tom, že nemalá část českých Němců se nadchla koncem třicátých let 20. století pro ideu velké německé Říše jako pro neporazitelný jedinečný fotbalový klub.

V posledních předválečných komunálních volbách v oblastech s německou většinou vyhrála přesvědčivě nacisticky orientovaná SdP.

Po obsazení Rakouska a československého pohraničí v rámci Mnichovské dohody bylo nadšení Němců v ČSR z pseudofotbalového nacistického týmu pochopitelné.

Nacismus očima úředníků

Po nuceném odstoupení části československého pohraničí Německu došlo na úřadech státní správy v nově vytvořené Říšské župě Sudety k přebírání moci. V úřadech nešlo o to, jak hezky uměl úředník hajlovat, ale o jeho odbornost a schopnosti. Politická příslušnost úředníka byla až na druhém místě.

S příchodem nacistů na území Československa došlo v úřadech k zavedení vůdcovského principu: Nejvyšší funkcionáři byli jmenováni z prověřených členů nacistické strany NSDAP.

Nejvyšším představitelem státní správy v župě byl říšský místodržitel Konrad Henlein.

Podléhaly mu všechny správní orgány a instituce státní správy. Ve vedoucích funkcích úřadů museli být funkcionáři NSDAP, ale ostatní zaměstnance úřadů nebylo možné paušálně považovat za nacisty.

Na podzim 1938 odešli českoslovenští úředníci, kteří nebyli německé národnosti, což znamenalo ztrátu odborníků. Úřady potřebovaly schopné úředníky bez ohledu na jejich stranickou příslušnost, národnost a rasu.

Hledali odborníky

Na výpomoc byli povoláni říšskoněmečtí úředníci: Výpomoc se protáhla mnohdy až do konce války.

Využili i penzionovaných úředníků. Mnozí úředníci byli spojení s nacistickými organizacemi. Proto byli československou administrativou před podzimem 1938 často penzionováni již v relativně mladším věku.

Časem mladší úředníci museli na frontu. Proto v řadě případů staří úředníci jako penzisté vydrželi v úřadech až do hořkého konce Tisícileté říše.

V úřadech a důležitých organizacích potichu zůstávali i ti, kteří nebyli pro nacisty politicky, národnostně či rasovými „čistí".

Mnozí byli ze smíšených česko německých manželství: Úředníci, ale i lékaři, učitelé a erudovaní technici. Někteří Němci zůstali ve státních službách dokonce i po dobrovolném vystoupení nebo vyloučení z NSDAP.

Na frontu během války odcházelo stále více úředníků. Proto postupně nastupovali nejen ještě starší penzisté, ale i ženy a dívky s určitým vzděláním.

Vzpomínka gymnazisty

Válečný gymnazista Břetislav Brabec z Ústí nad Labem vzpomíná na profesory německého gymnázia. Zcela neutrálně se projevovala asi třetina profesorů.

Zhruba 10 až 15 procent profesorů při vyučování dávalo najevo nacistické názory. Ostatní byli vyloženě slušní profesoři, kteří zásadně politiku do učiva nemíchali.

Někteří byli členy NSDAP, a přesto patřili do nejslušnější skupiny.

Zúčtování

V květnu 1945 československé revoluční národní výbory ponechaly v práci německé úředníky v oslabených úřadech. Někdo musel správu oblasti provizorně vést. Většina německých úředníků, byť i členů NSDAP, patřila mezi tzv. malé ryby.

Jiná situace byla v samosprávě. V příhraničních většinových německých obcích a městech zvítězila nacionalistická SdP a provedla mezi úředníky a zástupci na radnicích obcí čistky.

Na úřadech v obcích a městech se zbavili díky tomu zastánců Československa ještě před okupací severu Čech nacisty po mnichovské dohodě. Došlo k čistkám též v městských komunálních podnicích, u obecných škol či obecní policie.

Volitelná samospráva byla nahrazena v roce 1939 direktivním jmenováním starostů i členů obecní rady. Jejich jmenování navrhoval pověřenec NSDAP a dohlížel na jejich činnost.

Jmenováni do funkcí v obci museli být členové NSDAP. Přitom byla zřejmá snaha jmenovat do funkcí oblíbené místní osobnosti.

Mezi členy privilegované nacistické strany byli mezi starosty obcí proto i lidé, kteří členství v NSDAP měli jenom jako politickou nutnost. Jejich chování bylo spíše zdrženlivé (slušné). Proto všechny členy NSDAP nebylo možné házet do jednoho nacistického pytle.

Po válce mezi obyvateli Československa nejhlubší nenávist panovala vůči mašinérii SS, gestapa a obecně proti NSDAP. Člen NSDAP byl spoluviníkem války již jenom tím, že byl členem Hitlerovy strany.

Pokud bylo před Mnichovem 1 300 000 českých Němců členy SdP, nebyli všichni automaticky přijati do NSDAP.

Přijímání členů sudetské SdP do velké mocné strany bylo individuální, aby neprošli ti z „fotbalového klubu" SdP, kteří neodpovídali oficiálním požadavkům na členství v NSDAP.

„Do dubna roku 1943 stoupl počet členů NSDAP (věk pro přijetí byl snížen z 21 na 18 let) na 526 760, tj. na 16% veškerého obyvatelstva župy, což ji stavělo na první místo v říši v počtu členů strany na počet obyvatel," je k tomu uvedeno v publikaci „Kdo byl kdo v říšské župě Sudety (Litoměřice, 2008). Po osvobození měli českoslovenští vítězové co dělat s 1 842 místními organizacemi NSDAP.

Skutečně „tvrdých" nacistů z NSDAP bylo v tzv. Sudetech zhruba kolem půl milionu. Zbytek tzv. českých Němců představovali sympatizanty spíše „fotbalového typu". U nich s léty 1944 a 1945 přišla tvrdá deziluze. Měla dokonce dopad i na pokles pracovní morálky německého obyvatelstva v sudetské župě.