Že se konflikt chýlí ke konci, bylo jasné po porážkách Německa na všech frontách už na přelomu roku 1944 a 1945. Poslední naděje skončily v úterý 1. května zprávou z rozhlasu. „Němečtí muži a ženy, vojáci německého wehrmachtu. Náš vůdce Adolf Hitler padl,“ oznámil říši velkoadmirál a Hitlerův nástupce Karl Dönitz.

Přestože vybízel k dalším bojům proti spojencům, lidé v pohraničí se začali připravovat na důsledky porážky. A nebyli to jen sudetští Němci. V tu dobu tu už byly i tisíce uprchlíků z Východního Pruska a Horního Slezska, prchající před Rudou armádou, nebo běženci z vnitrozemí. Také se sem stahovali dezertéři.

„Při ústupu německé armády zastavilo asi sto německých aut s nákladem textilu, potravin a zbraní na silnici od tunelu v Jakubech až po Přerov. Posádky těchto aut utekly na druhý břeh Labe, protože se domnívaly, že tuto stranu osvobodí americká armáda a oni se tak vyhnou zajetí u Rusů,“ píše se v kronice obce Těchlovice nad Labem na Děčínsku. „Občané do těchto aut chodili a brali si, co potřebovali,“ doplnil zápis kronikář. O koloně se dozvěděla spojenecká vojska, která ji z letadel rozstřílela. Zásah si vyžádal život osmi civilistů.

Na mnoha místech ale neváhali pro nacistickou ideologii lidé stále vraždit. Na konci dubna se dávaly do pohybu poslední transporty a pochody smrti. U Krupky na Teplicku jim za oběť čtrnáct dní před koncem války padlo 313 lidí. V Březně u Chomutova nalezlo na konci dubna smrt v uzavřených železničních vagonech 286 vězňů z koncentračního tábora.

První sovětské tanky dorazily do Ústí nad Labem 8. května odpoledne. Ve stejný den dorazili Sověti i do Teplic, Mostu a Chomutova. Průběh byl všude podobný. Poslední zoufalé výstřely proti vítězné armádě, útěky vlivných nacistů a všudepřítomné rabování. „Po městě se začali volně pohybovat váleční zajatci a lidé nasazení na nucené práce. Došlo k vydrancování nádražního skladiště a obchodů,“ zaznamenal kronikář Chomutova.

Ve městech rabovali především ti, kteří měli zjednat po porážce Němců pořádek. „Z vnitrozemí přišly revoluční gardy, které se vydávaly za představitele Československa. My jsme je, vzhledem k tomu jak se chovaly, překřtili na rabovací gardy,“ vzpomínal pamětník Vladimír Nechyba z Teplic pro Paměť národa.

V polovině května už za pomoci revolučních gard začalo docházet k prvním divokým odsunům. Vyhnání německého obyvatelstva nevyvolalo jen spirálu násilí, v pohraničí se začínal krátce po konci války pomaličku hroutit i průmysl. „Odchodem statisíců bývalých pracovních sil, válečných zajatců, totálně nasazených, znásobeným ještě odsunem Němců z pohraničí, vznikl po válce na Mostecku okamžitý nedostatek pracovních sil,“ vysvětlila historička Marie Hladká.

Injekcí se staly dekrety na domy a polnosti po odsunutém obyvatelstvu, díky kterým sem začali proudit lidé ze všech koutů Československa. Češi, Slováci i národnostní menšiny. Někteří si k půdě bez rodinných kořenů našli vztah, pro jiné to byl rychlý způsob jak si polepšit, než půjdou o dům dál. Většina nově obsazovaných vesnic už ale nikdy nedosáhla původního počtu obyvatel. Mnoho z nich také padla za oběť těžbě uhlí.

Vzpomínkové akce jsou mnohde zrušené

I půlkulaté výročí je obvykle příležitostí pro větší a nákladnější vzpomínkové akce. Letos se ale až na malé pietní akty konat nemohou. Kromě Slavností svobody v Plzni, leteckého dne v Roudnici nad Labem či v Pardubicích, které patří k těm republikově největším, se nekonají ani ty regionální.

O měsíce práce přišel David Mareš ze Strupčic na Chomutovsku. Na mohutné slavnosti se sem měly sjet 4. dubna stovky účastníků v dobových uniformách i těžká technika. „Měl přiletět letoun JAK 3, stíhač tanků Hetzer a také legendární tank T-34, který letos rovněž slaví kulaté výročí. V lednu 1940 vyjela první série. Bojovala až do konce 20. století,“ říká Mareš. Akce, která měla být vůbec tou největší v rámci celého kraje, přesto není zrušená definitivně, hledá se náhradní termín.

Malé pietní akty a kladení věnců letos v řadě měst proběhnou netradičním způsobem. V Chomutově to bude bez veřejnosti. „Pietní akt jsme nezrušili ani pro městský park, ani park T. G. Masaryka. Pouze na něj nezveme veřejnost,“ vysvětluje mluvčí města Denisa Špeilová. Věnce na místa chodí klást skauti, političtí vězni, členové svazu bojovníků za svobodu a kluby vojenské historie. „Tentokrát nepřijdou všichni najednou, ale budou chodit po skupinách, podle harmonogramu. Je to způsob, jak dodržet bezpečnostní opatření,“ dodává Špeilová.

Individuální kladení věnců je variantou, kterou zvolil i Děčín. „Klasický hromadný pietní akt jsme zrušili,“ potvrzuje mluvčí města Luděk Stínil. „Zástupci města přijdou věnce položit, další pravidelní účastníci přijdou v čase podle svého uvážení,“ doplňuje.

Výročí konce bojů si připomíná i vietnamská komunita, která u nás žije. Týká se ale jiného válečného konfliktu než druhé světové války. Před 45 lety skončila válka ve Vietnamu, a to kapitulací vlády Jihovietnamské republiky. „Datum 30. dubna je jedním z našich vůbec nejvýznamnějších svátků,“ potvrzuje Thien Thanh Hoová z Litvínova. „Výročí konce II. světové války ale naše komunita neslaví, pro naše dějiny to nebyl příliš významný milník,“ doplňuje Hoová.