Rodilý Ústečan, 47letý Vít Lukáš, který řídí marketingovou společnost v Manile, v březnu doslova uvázl v Čechách. Jel si sem jako každý rok vyřídit daně, sociální a zdravotní pojištění. Metropoli Filipín tehdy prakticky ze dne na den kvůli rozmáhající se pandemii utěsnili, a i když měl koupenou letenku, už se tam nedostal. Šlo přitom o pár dnů, kdyby ji měl na trochu dřívější datum, nejspíš by ještě „proklouzl“.

Čekání na povolení

Návrat do Česka se Vítovi protáhl, je tu dodnes. „Jsem pořád na střídačku v Ústí a Praze,“ potvrzuje muž, ale s tím, že mu teď konečně dali speciální povolení k návratu, o které žádal měsíc a půl. Do Manily tak má přiletět 18. srpna. „Na tamním letišti mě čeká test na Covid-19 a hned potom uzavření v hotelu, než budou výsledky. I když budu negativní, budu potom muset zůstat 14 dní doma v karanténě,“ popisuje Vít, co ho čeká.

Na Filipíny dosud směli jen manželé či manželky Filipínců, teprve od srpna trvalí rezidenti, což je i Vítův případ. Do Manily teď povolují vstup maximálně třem tisícům takových lidí denně. Čekání na výsledky testu v hotelu si bude Vít muset zaplatit. Filipíncům, kteří se vracejí, to platí stát. „Jenže to musí čekat třeba v nějakém obrovském výstavišti, kde jsou oddělené kóje, ale nezastřešené. Podle mě se tam paradoxně koronavirus může dost dobře šířit,“ míní Ústečan.

Bez příspěvku státu

V Čechách si jako provizorium našel práci na částečný úvazek, zároveň tu působí jako OSVČ. „Proto ale také bohužel nemám nárok na žádnou státní pomoc,“ konstatuje Vít. Podnikání, které dříve rozjel ve Filipínách, naštěstí pokračuje. „Našel jsem cestu, jak tam odsud dostat peníze i jak zařídit podpisy,“ líčí. „Nejsem zdaleka jediný, kdo má stále problém dostat se do Filipín. Vím třeba o jednom Polákovi, který tam pracoval, má tam snoubenku, chtěli se brát, ale prostě tam nemůže,“ doplňuje muž.

Vít Lukáš na Filipínách
Rozjetý byznys na Filipínách ochromila Vítu Lukášovi z Ústí pandemie koronaviru

Ani Filipínci dosud odtamtud nesměli vycestovat jako turisté. Povolení měli jen ti, kdo jezdí ven pracovat. I na to je ale podobný limit jako na příjezdy tam – denně tři tisíce lidí. „Zdá se to jako vysoké číslo, ale Filipínců je jedenáctkrát víc než Čechů. A minimálně deset milionů Filipínců pracuje v zahraničí. A ti byli zvyklí posílat domů peníze. Hodně jich pracuje na Blízkém východě, kde uhodila krize. Většinou přišli o práci, protože první na ráně byli samozřejmě gastarbeiteři. A nemůžou se někdy ani vrátit domů,“ popisuje Ústečan.

Virus navíc neřekl poslední slovo. Minulý měsíc byl v druhém největším městě Filipín, v Cebu, totální „lockdown“ kvůli tamnímu ohnisku nákazy. Vojáci v obrněných transportérech hlídali, aby lidé nevycházeli z domů. „Na druhou stranu se na Filipínách drží čísla relativně nízko, když to přepočteme na celkový počet obyvatel. Mají 1 500–2 000 nových nakažených denně. Nemají tak vyvinuté zdravotnictví a třeba oproti nám ani dostatek krizových lůžek. I proto se to tam snaží držet tak nízko za každou cenu,“ uvažuje Vít.

Letenky zdražily

23letá Radka Feichtingerová je z Teplic. V Anglii studovala žurnalistiku, z Británie se však v druhé polovině března kvůli nejisté situaci vrátila. Do Anglie se plánuje vrátit v půlce srpna, ale jen aby si zařídila svoz krabic zpět do České republiky. Nakoupit letenku bylo prý komplikované. „Cena rapidně stoupla. I nízkonákladové společnosti jako Ryanair se snaží získat zpět peníze, které v krizi ztratily. To, co jsem dříve dala za obousměrnou letenku do Londýna a zpět i s jedním zavazadlem, jsem teď utratila za jednosměrnou letenku bez kufru,“ popisuje Radka.

Radka Feichtingerová
Koronavirus? Britové zaspali, říká studentka Radka Feichtingerová

Školu si naštěstí mohla dodělat on-line z domova. „Včera jsem odevzdala předposlední projekt a už mám před sebou poslední deadline,“ potvrzuje Tepličanka. Zatímco původně plánovala, že si po škole najde práci v Anglii, teď se poohlíží po zaměstnání v tuzemsku. „Mám z toho trochu obavy, protože prý spousta mediálních společností během koronaviru zkrachovala,“ konstatuje Radka.

Teplice, z nichž před časem vylétla do světa, se jí prý během karantény nezprotivily, naopak už se poohlíží po vlastním bytě. Ať už tady, nebo ve směru na metropoli. „Za prací nejspíš budu muset dojíždět do Prahy,“ uvědomuje si mladá žurnalistka.

Zůstal v Anglii

Také 34letý Ústečan Jan Pavelka už dříve odešel za studiem do Anglie, konkrétně na fotografii. Zatímco se řada zahraničních studentů do České republiky včetně Radky vrátila, Honza tam s přítelkyní setrval. „Nakonec jsem zůstal ve Velké Británii pracovat na projektu, který se teď blíží ke konci,“ potvrzuje Honza. Domů byl ale zvyklý často jezdit za zakázkami a blízkými. „Plánoval jsem xkrát přijet, navštívit rodinu, ale současná situace, která se mění ze dne na den, mi to stále neumožňuje,“ konstatuje fotograf.

Jan Pavelka
Fotograf Jan Pavelka zůstal fotit v Anglii: Pár letenek domů už mi propadlo

Ten si podle svých slov nemůže dovolit zůstat uvězněný v Čechách ani zůstat po návratu 14 dní v karanténě v Anglii. „Velká Británie teď znovu nařídila karanténu se Španělskem, která je platná okamžitě. Pokud by se to samé stalo s Českem, nebylo by to pro mě dobré. Tak jsem radši stále tu, vyčkávám a radši v klidu dokončuji projekt a tím i studium,“ uzavírá Honza s tím, že až to všechno úspěšně dokončí, udělá si doma malé prázdniny a všem snad dostatečně vynahradí, že ho dlouho neviděli.

Složitý odlet

26letá učitelka umění z Turecka Nur Mentes přijela loni v prosinci jako dobrovolnice do Severočeské vědecké knihovny v Ústí nad Labem. Sotva se stačila rozkoukat, už si zase začala balit kufry, knihovna se zavřela veřejnosti a bylo pro ni lepší vrátit se domů. To ale po vyhlášení nouzového stavu v Česku nebylo zrovna nejjednodušší, na speciální let si musela počkat. „Nur nakonec odletěla 21. dubna přímou linkou z Prahy do Istanbulu,“ ohlíží se Zuzana Pařízková, která se v ústecké bibliotéce o dobrovolníky stará.

Nur Mentes
Dobrovolnice knihovny Nur Mentes uvízla v Ústí. Čeká na letadlo do Turecka

Přímou linku pro turecké občany, kteří v České republice uvázli, vypravila turecká ambasáda. Ani potom, co Nur odletěla, to ale neměla jednoduché. „V Istanbulu byla 14 dní v karanténě, a když přijela do domovského Edremitu, dali ji opět na dva týdny do karantény,“ popisuje Zuzana. Nedlouho poté, co se vládní protiepidemická opatření u nás začala uvolňovat, se v půlce června uvolnila i v Turecku. Nyní si tam Nur hledá práci, chce učit výtvarné umění.