Při něm umělec postupně nahrává na zařízení looper přímo před publikem jednotlivé stopy, čímž vznikají originální improvizace. A to vše pouze hlasem a pusou. „Beatbox a zpěv jsou pro mě nástroje k tomu, jak tvořit muziku na pusu. Takovou, která mě baví, nebo spíš takovou, která zrovna skrze mou pusu protéká,“ řekl Deníku úspěšný Ústečan, narozený před 35 lety.

V čem byla soutěž zajímavá a výjimečná?
V tom, že mí soupeři byli velmi zdatní v práci s looperem a produkci live elektronické hudby. Fascinovali mě svými schopnostmi využívat potenciálu looperu, vedle hlasu je to náš druhý nástroj.

Mouth music - en.dru | TEDxBrno  Zdroj: YouTube.com/TEDx Talks

Je pro vás důležité, že jste vyhrál?
To víte, že mě to potěšilo. Měl jsem z toho upřímnou radost a také mě to patřičně překvapilo. Jsem zvědavý na záznam. Máte jasnou představu, jak by to mělo hrát, ale v té změti všemožných úkonů živého vystoupení se spousta věcí prostě děje jinak, než jaká je vaše představa. A tak je ta pozdější videokonfrontace se sebou samotným mnohdy dost zajímavá. Ale užil jsem si to, navzdory tomu, že jsem byl už dost unavený.

Jak se odehrávala příprava?
Pro mě je vlastně jednodušší improvizovat než mít hudební set takto dopředu připravený a nazkoušený. A ani na to nebyl dostatek času. Měsíc jsme na výsledku dělali a stejně jsem měl pocit, že by bylo třeba víc času, aby si to sedlo… Pracoval se mnou špičkový producent a skladatel Oskar Rózsa ze Slovenska, spolupracovník například J. A. R. Skvělý člověk. Pomohla i velmi talentovaná zpěvačka a producentka Vlaďka Krčková z Londýna. Jsem jejich dlužníkem za velkorysý support. Dokončovali jsme například patnáctiminutovou skladbu pro 1. kolo, měli před sebou poslední den a já ještě neměl naučené rapy. A tak jsem makal do poslední chvíle, na místo dorazil až o půlnoci a v půl jedné šel na řadu.

Kdo se spolu s vámi probojoval do finále?
Například Francouz Eklipse - v podstatě taková beatboxová superstar. Má velký talent na přesnost zvukové imitace a na YouTube i 60 milionů zhlédnutí. Pak Španěl Pulmon, Belgičan Voxel a Beatur z Islandu.

A všechny jste porazil…
Z hlediska proma je to super, ale beru to s rezervou. Je to jen hudba - jak máte určit tu lepší a méně dobrou? Já jsem to nejel vyhrát, jel jsem se tam inspirovat. Být v té komunitě světových profíků. A když takovou věc „vyhrajete“, vnímám to jako jedno z odrazových míst v životním překážkovém běhu. Pevný bod, od kterého se můžete odpíchnout výš. Ale to hlavní je, že mě to dost naučilo. Člověk musí pořád makat, aby nebyl amatér. Když se začnete považovat za totálního profíka, který se nemá kam posunout, je konec. Život beru jako neustálý proces vývoje ke svému nejvyššímu možném potenciálu. Přičemž ten je podle mého naštěstí nedosažitelný. A tak je pořád na čem pracovat - zaplaťpámbu. Mám pocit, že jsem v hudbě pořád na začátku, vše je přede mnou. To je z určitého úhlu nesmysl, vždyť dělám hudbu patnáct let. Ale přesně taková soutěž je způsob, jak se do práce nakopnete o to víc.

Ústečan Ondra Havlík alias EnDru

Ústečan Ondra Havlík alias EnDru  Foto: Chuck Diesal Photography

Jde vývoj looperů vpřed?
Jednou za pět let vyvinou nový, můj Boss RC505 je sedm let stará uživatelská špička. I díky němu jsem vyhrál. Když byl nový, japonský inženýr looperu rc 505 mi ho věnoval, ať napíšu, co si o něm myslím. Tak jsem psal, dnes už by recenze byla obsáhlejší. Tato kooperace při vývoji mašinek mezi vývojáři a umělci/uživateli je dost zásadní. Sami konstruktéři ani nemohou vychytat všechny detaily, když s looperem nepracují každý den live on stage. Jsem zvědav, s čím přijdou příště.

S kým teď hrajete nejvíc?
S Jenem Hovorkou, hráčem na klávesy, rapperem a beatboxerem. Hrajeme hlavně s ním, někdy s Danem Bártou nebo Vojtou Dykem. Jen je skvělý muzikant a pokorný kluk, neustále se posouvá a nikdy jsme se nepohádali. Předloni jsme tu v Ústí hráli na lodi Cargo Gallery, užili jsme si to my i publikum. A ti ostatní hoši, však víte - naprostá krása. Je to radost s chlapci spolupracovat.

A co další aktivity EnDrua?
Dál hraju s Losers Cirque Company, někdy i herecké impro s Komediomatem, jednou za měsíc Na stojáka. Nedávno jsme s Jenem dodělali hudbu k filmu Úsměvy smutných mužů. A pak moderuji zajímavé akce. A sem tam točím do televize magazín o extrémních sportech Vertikal. Jsem otevřený i dalším projektům, ale musí to být pořádná řacha, aby to mělo nějaký smysl. Teď dokončujeme takový houseový singl, právě s Jenem. Měl by být hotový řádově v týdnech.

Vypadá to, že máte práce více než dost.
Ano, k tomu hodně často vystupuji nebo hudebně improvizuji. A když je volno, cvičím zpěv. Ale trošku cítím, že bych měl být daleko víc činný ve vydávání hudby a videí. Takže si na sebe šiji mikrobiče, že to v rozhovorech říkám, aby mě to trochu nakoplo. Vše má svůj čas, ono to přijde. Ale zatím se mi pořád daří produkovat a tvořit méně, než bych si představoval.

Nakonec jste v alko komedii Úsměvy smutných mužů, na rozdíl od Jirky Maryška, nehrál. Proč?
Potkali jsme se s režisérem až po natáčení.

Co s vámi ten film udělal?
Pro mě to naštěstí není téma, které by se mě či mého blízkého okolí nějak dotýkalo. Nemám k alkoholu moc blízko. Ani k jiným závislostem. Ale některé scény na mě působily silně a jen mě utvrdily v tom, že k alkoholu je třeba přistupovat vědomě.

Co děláte, když právě nehostujete či nezpíváte?
Nejvíc asi sportuji. Mám třeba i deset tréninků týdně, hodně mě to baví. Běhám, bruslím, plavu, posiluji, jezdím na kole, lezu, lyžuji, běžkuji, surfuji, cestuji, tancuji, povídám si, čtu, jím, otužuji se, spím a hodně se směji.

Kdy uvidíme vítěze v loopingu v Ústí opět živě? Kdy se nám pochlubí?
Beru vás za slovo. Naplánujeme na podzim v Ústí nad Labem s Jenem nějaký Hraničář. A možná i s Danem Bártou.