Jeruzalém

Rytíři templáři se cvičí v boji každý den i v Davidově citadele ve Svatém městě a Jaroslav Diviš, který se na koni a v boji se zbraní cítí jako ryba ve vodě, tady všechny velmi udivil. I maršál, jenž přihlížel cvičení rytířů z galérie nad sálem, nad Jarynou pokyvoval uznale hlavou.

*

Jaryna po cvičení chvíli bloudí ve stáji zaklenuté jako vysoký kostel, než najde koně, jehož mu přidělili v Acre. Templářský podkoní se mu o něj dobře postaral a tmavě hnědý neklidný hřebec by teď nejraději s větrem závodil.

„Mon Dius, Jaryna, proč s sebou bereš toho koně?“ divil se rytíř Trencavel.

„Zajisté bych pane, neměl, ale on potřebuje svobodu stejně jako já,“ pravil Jaryna a přetáhl si přes hlavu kroužkovou kápi.

Rytíř nechal Jarynu, ať se tedy vede s koněm.

*

Doprovázeni templáři směřovali všichni k jednomu z nejsvatějších míst země, k chrámu Božího hrobu.

Sešli do labyrintu uliček s domy ze světlého kamene. Procházeli trhy s ovocem, kuřaty, zlatem, látkami, kořením, trhovci jim dokonce snídani nabízeli. Libé i nelibé vůně je tahaly za nos a všechno všecičko bylo pěkně pestré.

„Co je tohle za zástup?“ divili se, když stanuli na konci dlouhého hada čekajících. Lidé před nimi byli zamlklí, někteří se modlili, jiní postupovali vkleče.

„Řeknu vám popravdě, že tohle je fronta poutníků k Božímu hrobu,“ pravil Jaryna. „Kdo touží se u Ježíšova hrobu pomodlit, musí si frontu trpělivě vystát. Táhne se takhle rovně do kopce a ještě za roh,“ ukazoval.

Postupovali blíže k bazilice s Božím hrobem a začalo jim být úzko. Vždyť tady u Božího hrobu nebyl ani farář z vlčnovského kostela…

Poutníci kolem se modlili hlasitěji, někteří plakali, někteří poklekali a zase si stoupali. Chlapci na ně hleděli překvapeně.

„Jsou tady blíže Bohu,“ napadlo Juru zdůvodnění chování poutníků.

Trencavel zakroutil hlavou: „Bůh je všude stejně. Tady si jej však poutníci více uvědomují.“

Jaryna zatím vysvětlil jednomu z pěti templářů, kteří je doprovázeli, že je Mojmírův osobní strážce a musí s ním dovnitř. Templář od něj převzal uzdu a Jaryna vstoupil za Mojmírem do jednoho z nejposvátnějších míst.

*

V nastalém šeru se chlapci úzkostlivě drželi za rytířem Trencavelem.

Šepot modliteb a zoufalých proseb stovek lidí se nesl chrámem k Boží hrobce. Ta je chrámem v chrámu, malá dřevěná stavba nad prázdným Božím hrobem, edikula. A nad ní se klene kamenná bazilika. Jak do edikuly vstoupili, spatřili věčné světlo lampičky Božího hrobu. V tom světle poklekli k modlitbě.

Mojmír prošel až sem jako omámený. Modlitby lidí mu splynuly a on zaslechl zpěv slyšitelný pouze srdcem. Smutný zpěv. Zpěv o dlouhé cestě člověka za vírou, nadějí a láskou. Mojmír sepjal ruce a prosil: „Pane, prosím tě, dej, ať se vrátíme domů.“

*

Boží hrob opustili ještě zamlklejší, než do něj vcházeli. Sluneční světlo se jim náhle zdálo příliš prudké a ulice příliš hlučné.

Vraceli se zpátky přes ovocný trh.

Vypadá to jako hruška, ale určitě to není hruška, napadlo Mojmíra, když spatřil načervenalé plody u jednoho stánku.

Černooká dívenka, která u ošatek s plody stála, se na něho usmívala Prodavač, zřejmě dívenčin otec, právě nabízel na opačné straně pultu kulaté ovoce podobající se slunci v červáncích.

„Tomuto červenému se, drahý příteli, říká granátové jablko,“ řekl Jaryna, který hlídal Mojmíra jako oko v hlavě.

Mojmír znal granátová jablka z iluminací v klášterních knihách. Dívenku pobavilo, jak granátová jablka zkoumá, zachichotala se a plod mu podala.

Když si od ní jablko bral, všiml si, že jej zvláštně drží, že má prsty na ruce podivně zkroucené. Vzal ji za ruku a dotkl se jejích prstů.

Dívenka se užasle na svou ruku zahleděla. Sílu do ní dala a prsty začala pomalu a křečovitě rozpínat. Šťastně se na Mojmíra usmála a hned ukazovala ruku otci. Zkameněl úžasem.

„To ten kluk mě vyléčil,“ vysvětlovala dívenka, „vzal mě za ruku a já s ní můžu hýbat.“

„Zá… zá… zrak,“ zašeptal v pláči otec dívenky. „Zázrak,“ vykřikl. „Moje dcera už není mrzák. Hleďte všichni, hleďte! Ten chlapec ji vyléčil.“

„Opravdu, zázrak, ten chlapec ji vyléčil dotekem ruky,“ šeptali si lidé v davu kolem. Náhle kdosi vykřikl: „Ruce krále uzdravují. Jen ruce pravého krále dokáží uzdravit.“

A z druhé strany se ozvalo: „Moje žena je těžce nemocná, kde je ten chlapec?“

„Ne, se mnou půjde, mně umírá otec. “

Tržnice byla rázem plná křiku, lidé se sbíhali a tlačili se a Jaryna, který místním příliš nerozuměl, začínal tušit těžkosti.

Honem pryč! Vysadil Mojmíra na koně, vyskočil za něj a sevřel uzdu. Lidé zděšeně uhýbali, pak se za koněm hnali. Jaryna zrychlil, kůň i dav převraceli lavice, poráželi bedny, zboží se kutálelo ulicemi, zblázněný dav řičel: „Dokáže léčit, je to král, dejte nám krále…“

Výkřiky davu se slévaly v mnohaproudé volání a Jaryna štval koně k citadele, jejíž brána se před nimi otevřela, jen aby mohli vjet.

*

Velmistr ihned nechal Jarynu s Mojmírem přivést do věže.

„Messire,“ začal Jaryna a vypověděl velmistrovi a sedmi templářům celou událost. Mojmír se přitom vedle něj hrbil a třásl se strachy.

A tu se zpod vysokých hradeb citadely ozvalo: „Král, dejte nám krále…“ Zvuk se odrážel od zdí a Jarynovi běhal mráz po zádech, ale přesto položil Mojmírovi ochranitelsky paži kolem ramen.

*

Rozvášněný dav zatím obklopil citadelu ze všech stran a Trencavel s vyděšenými chlapci musel do pevnosti proniknout podzemními chodbami.

Když se všichni shledali v citadele, oddychli si a velmistr pravil: „Nemůžete s Mojmírem čekat na karavanu přímo tady. Jeruzalém zažil před dávnými časy mnoho zázraků a dodnes se z nich nevzpamatoval. Ruce krále jsou ruce léčitele, a tak každého s vlastností léčitele za krále považují. A žije zde i mnoho takových, kteří dokáží skrze silné stěny hledět, a my tak Mojmíra neutajíme. Davy beze smyslu zaútočí na citadelu, ve městě začnou nepokoje. Musíte ihned z města odejít.“

Benátky

„Lado, už jsme konečně v Benátkách. A je tady moře.“

„Jaké je?“

„Velké, zleva doprava a říkají tomu laguna. A představ si, že tady mají mezi domy namísto cestiček vodu a nazývají je kanály a jezdí po nich loďkami. Ty loďky jsou gondoly, úzké a dlouhé, nepoužívají se vesla, ale na špici vždy stojí gondoliér a odstrkuje a řídí gondolu bidlem. A protože jsou kanály úzké, tak na sebe gondoliéři pokřikují a-eol,“ utichl Mojmír.

„A-eol?“ podivila se Lada.

„To znamená pozor,“ vysvětlil Mojmír a vzpomínal. „Když jsme sem přijeli, poslal nás komtur z pevnosti do Velkého chrámu. Šli jsme po piazze. To je taková velká náves. Jako sto vlčnovských návsí, kolem stojí dvoupatrové paláce a uprostřed piazzy je vysoká věž, z které hlídky sledují, co se děje v přístavu. Na piazze byl zrovna trh, prodávaly se tam barevné látky, ryby, koření… lidi mluvili mnoha jazyky, překřikovali se, byl tam hrozný rámus. Velký chrám je obrovský kostel s báněmi jako cibulemi a širokými vchody. Určitě by zabral deset… ne padesát vlčnovských návsí. V tom kostele přechovávají ostatky svatého Marka Evangelisty, ochránce námořníků. Proto jsme se tam museli pomodlit, abychom, až poplujeme do Svaté země, neztroskotali… A Lado, představ si, že Jaryna se asi zamiloval,“ uchichtl se Mojmír.

„Do koho?“ divila se dívka.

„No, to my právě nevíme. To bylo tak,“ začal Mojmír, „ve Velkém chrámu během modlení jsem si všiml, že se Jaryna otáčí na nějakou dívku. Dívka se zvedla a odcházela a on se taky zvedl a běžel za ní. A já jsem se zvedl a běžel za ním. Ona se u východu zastavila. Jaryna se taky zastavil a jen se na sebe dívali a mlčeli. Jaryna myslel na to, že by jí chtěl dát nějaký dárek. A tak jsem udělal v dlani růži a Jarynovi jsem ji podstrčil do dlaně. A on ji dal té dívce. Ta řekla děkuji a maličko se usmála.

A potom se objevil rytíř Trencavel a mračil se. A ta dívka se lekla a utekla ven. Tam na ni čekala jakási žena.“

„A jak ta dívka vypadala?“ zeptala se Lada, ale když viděla, že Mojmír krčí rameny, upřesnila: „Jaké měla vlasy a oči a co měla na sobě?“

„Vlasy měla hnědé, oči zelené, měla jemnou košili a zelenou dlouhou tuniku s drahokamy a perlami. A ve vlasech se jí třpytila zlatá šňůrka.“

Lada zasněně posmutněla: takhle krásně oblečená sama nikdy nebudu. A zamilovaná…

„Pročpak se rytíř Trencavel na Jarynu mračil?“ napadlo ji.

„Protože Jaryna je templářský panoš a templáři nejsou jen rytíři, oni jsou mniši a nesmějí se na žádnou ani podívat.“

Ladě bylo náhle Jaryny líto a záře kolem znachověla.

Svítá.

Renata Štulcová