Svezl se na velbloudu až na kraj Sahary a zadíval se do nekonečna písku a písečných a skalních útvarů. Jen jsem tam nikde nepotkal žádného černocha „Afričana“, neviděl onu divokou buš s trnovníky a deštníkovými stromy, nezahlédl žádné africké zvíře, které znám z Wildlife filmů a ze zoo. A tak jsem tam stál na okraji pouště, přivřenýma očima pozoroval horkem se tetelící vzduch a maloval si obrázky Afriky známé z filmů a knih. Tam na jihu, ještě pár set kilometrů, tam někde je ta africká Afrika.
Po návratu z návštěvy Afriky arabské jsem hned začal kout plány, přemlouvat přátele a organizovat přípravy na cestu do Afriky africké. Tady vznikl ten první impulz, který mi po několika dalších letech, a je to mu tak dodnes, zaplnil srdce a otevřel touhu po poznání, který se později postupně přeměňoval na hluboký vztah k tomu černému kontinentu a původním lidem Afriku obývajícím. Však víte, že se říká: Afriku člověk buď zavrhne, nebo si ji navždy zamiluje. V tu chvíli jsem to ještě netušil, ale po pár měsících jsem Africe propadl natolik, že po první, celkem běžné turistické expedici, následovaly další, zajímavější a pro mne objevitelské. A mnohé určitě ještě přibudou.
První přípravy
Po počátečních úvahách zvítězila volba samostatné přípravy několikatýdenní expedice nad organizací cestovních kanceláří. Zkoumal jsem informace na cestovatelských serverech, pročítal známé průvodce, z dobrého zdroje sehnal kontakt na Jareda člověka z Keni, který se nabídl, že mi pomůže expedici připravit a také nám bude průvodcem. Z informací, které jsem získal při prvním screeningu, jsem byl nadšený. Nádherná divoká příroda, stovky druhů neuvěřitelných zvířat, přímo ráj zážitků a fotografování.
Během několika týdnů jsem sehnal tři dobrodružství otevřené přátele a po internetu s Jaredem začal chystat expedici. Chvíli sice trvalo, než si všiml, že nemáme chuť navštívit prezidenta, parlament, honosné nairobské hotely a trhy organizované pro turisty, ale po několika týdnech jsme měli hrubý nárys cesty.
Zpracoval Petr Peniška
Během té doby se začaly objevovat také informace méně optimistické:
Na hranici Keni a Ugandy je Mt. Elgon tam jsou jeskyně, kam chodí umírat sloni. To ano, ale také je tam Ebola, jejíž napadení bývá smrtelné. Na západě Keni je Viktoriino jezero druhé největší jezero na světě, kde je asi 200 druhů ryb, mnoho druhů ptáků a vytéká odsud Nil. Ano, a také jsou v něm červi, které se vám dostanou pod kůži a neexistuje proti nim očkování ani léky. Na mnoha územích se vyskytuje malárie (ostatně jako na většině území Afriky), proti které neexistují vakcíny, pouze antimalarické prášky, které mají významné vedlejší účinky (zvracení, bolesti, deprese, nespavost…) a nezaručují účinnost proti všem druhům malárie.
Ve střední části Keni, kam máme namířeno, právě upálili v jedné vesnici několik žen za čarodějnictví!!! Cože?! Ano, vím, Afrika a magie jsou spojeny, černá magie a její léčitelství je zde důležité a běžné, ale upalování mám spojeno s drastickými filmy o středověké inkvizici. A dnes je jedenadvacáté století!
V jednu chvíli Jared přestal na pár dní komunikovat. Dostal jsem pouze zprávu, že mají velkou národní oslavu. To bylo pár týdnů po tamních volbách 2007. Až přišel téměř slavnostní e-mail: Prezident a prime ministr si před mnohatisícovým shromážděním na balkoně podali ruce to je konec vypalování domů a vesnic, můžete přijet.
Uf, kam se to vlastně chystáme?
Keňa a také pohádka o rybáři
Na Nairobském letišti nás vítá, pusu od ucha k uchu, mladík Jared ve výrazném žlutém tričku: „I´ll show you how beautiful Kenya is!“ s druhým menším nenápadným mladíkem v safari uniformě: „Já jsem řidič, jmenuji se Kioko“.
První večer, ještě v Nairobi, plánujeme detaily cesty, důležité zastávky na nákup vody a výběr peněz z bankomatu. Jared počítá rozpočet zajímavým způsobem. Sečte náklady na ubytování, jídlo, pohonné hmoty, vstupy do rezervací, odměnu za jeho služby a připočte i součet. Vychází mu tedy suma dvakrát vyšší něž mě. Upozorním ho na to a jeho reakce je odzbrojující: „I am flexible. Když myslíš, že je to jen půl, já se rád přizpůsobím.“
Vyrážíme na sever k městu Nanyuki a hoře Mt. Kenya nejvyšší hoře Keni a druhé nejvyšší hoře Afriky (po Kilimandžáru), ležící přímo na rovníku. Shlédneme, samozřejmě za obvyklý poplatek (tady se platí jste-li běloši- za vše), jak se voda točí na každé straně rovníku na opačnou stranu a ubytujeme se v příjemných bungalovech.
Ráno se probudím dříve než ostatní, před snídaní si dám povinný hlt slivovice (dezinfekce trávicího ústrojí, abych mohl přes den konzumovat zajímavá místní jídla) a mám chuť se projít po městě. Jared je ihned po ruce. „Jdu s tebou, abys nezabloudil.“ A tak trávíme hodinku před snídaní prohlídkou městečka Nanyuki a okolí. A Jared se mi bezelstně svěřuje: „Tady je to opravdu nádherné, nikdy jsem netušil, jak krásnou přírodu v Keni vlastně máme.“ Po návratu poslouchám z povzdálí vzrušenou debatu Jareda a Kioka: „Ty jsi s ním šel ráno po městě? Jsi šílený? Tady jsou všude muslimové a také spousta chudáků. A běloch s drahým foťákem přitahuje pozornost všech, kteří si na něm mohou smlsnout. To bylo NEBEZPEČNÉ!“
Jdeme se projít po úpatí Mt. Kenya. Všichni pěkně s malými batůžky, oblečení v přírodních barvách, jen Jared ve svítivě žlutém tričku se šanonem v podpaždí. Projdeme a projedeme takhle pěknou část Keni, fotíme a ejhle. Vždy se do objektivu namane Jared ať má fotku na památku, tady totiž ještě nebyl… A tak krom mnoha jiných fotek přivážím domů například vzácného stařičkého nosorožce černého s Jaredem, Mt. Kenyu s Jaredem, Samburskou vesnici s Jaredem, opraváře člunů s Jaredem, slony s Jaredem, pohled na Rift walley s Jaredem a spoustu jiných s Jaredem…
Procházíme se ostrovem Rusinga Jaredovou domovinou ostrovem rybářského kmene Luo. Večer platím další zálohu na naše příští výdaje. Jared je jako v sedmém nebi: „Víš Petře, tolik peněz pohromadě jsem ještě nikdy neviděl. Musím si je dát do ponožky, aby mě o ně nikdo neobral.“
Druhý den ráno odjíždíme do Masaj Mara, národního parku známého mj. migrací pakoňů hřivnatých. Na zastávce v půli cesty se ke mně nenápadně přitočí Kioko: „Petře, kdy dostanu peníze na benzín, tady je poslední možnost načerpat, potom budeme pár dní v národním parku… A tak musím vzít plnou nádrž.“
Divím se, že nemá peníze na benzín a posílám jej za Jaredem, který má zálohu na dalších pět dní. Dozvídám se, že Jared jej poslal za mnou. A tak startuji na Jareda: „Kde jsou peníze, které jsem ti včera dal?“
„To byly moje peníze, v noci jsme je ve vesnici propili. Kiokovi dej na benzín jiné,“ ohrazuje se Jared.
„Vy jste propili šedesát tisíc šilinků?“ (pozn. aut. asi 14 000 Kč).
„No, také jsem dal rodičům, bratrovi na školu a přátelům. Říkal jsem ti, tolik peněz jsem ještě neviděl, víš co vše si teď mohou pořídit?“
„To přece nebyly tvoje peníze, ale záloha na naše výdaje na dalších pět dní.“
„Ne, dal jsi mi je, tak byly moje. Za služby, které ti poskytuju.“
A tak následovala předlouhá diskuse o penězích, závazcích, přátelství, rodině, možnostech a spravedlnosti. Diskusi jsem uzavřel propuštěním Jareda, sepsáním prohlášení pro ambasádu a rozhodnutím vše nahlásit na policii. Kioko lamentoval, že je slušný podnikatel a teď přišel Jaredovou „spravedlností“ o zisk za několik dní, já a mí přátelé jsme počítali, jak s co nejmenší ztrátou pokračovat v expedici.
Za pár minut se za mnou přišoural Kioko: „Petře, víš… Já vím, že nás Jared okradl, sám jsem přišel o plat za několik dní a ty o hodně peněz. Ale prosím tě, nehlaš to policii. Ty neznáš místní poměry, nevíš, co vše bys tím způsobil. Za chvíli by tu byla policejní helikoptéra a Jared by byl moc dlouho ve vězení. A potom už by si do konce života neškrtnul. Prostě by byl odepsaný. Takhle má šanci alespoň se vrátit na svůj ostrov, rybařit a starat se o rodinu. Víš, já netuším, zda ty peníze vrátí myslím spíš, že asi ne rodina je důležitá a on jí podle místních zvyklostí odevzdal vydělané peníze… Jen nerozeznal, že většina z těch peněz mu nepatří. Ale bude moci dál žít. On není špatný, jen neumí podnikat…“