Záchranářem chtěl být Prokop Voleník od chvíle, kdy zažil povodně na Moravě roku 1997. Cesta to nebyla jednoduchá, nejprve vystudoval zdravotnickou školu, pak musel pracovat jako zdravotní bratr v nemocnici. Nakonec se povedlo. Během své práce zažil chvíle neveselé a psychicky náročné, přesto to nikdy nevzdal a vzdát se nechytá.

Jste tiskový mluvčí záchranné služby a zároveň aktivní záchranář, který má výjezdy k nehodám. Jak těžké je tyto dvě funkce spojit?

Pracuji stále jako aktivní záchranář ve výjezdu a na zdravotnickém operačním středisku. V pozici tiskového mluvčího tak hovořím o činnosti a práci, kterou znám. Vždy se snažím médiím sdělit požadované informace co nejrychleji. V případech, kdy jsem ve výjezdu, má vždy můj pacient prioritu. Musím říci, že jsou v těchto ohledech novináři velmi vstřícní a trpělivý. Velké díky patří všem mým kolegům a kolegyním záchranářům za spolupráci a za podporu v této pracovní pozici především vedení naší organizace.

Jak dlouho vlastně na záchranné službě pracujete, co vás sem přivedlo a jak dlouhá to byla cesta?

V létě v roce 1997 jsem se společně s bratrem (dvojče Marek) podíleli přes organizaci Člověk v tísni na likvidaci následků povodní na Moravě. Dokonce jsme tak nastupovali do čtvrtého ročníku střední školy se čtrnáctidenním zpožděním. Tehdy mne napadla myšlenka, že bych chtěl studovat záchranářství. Hledal jsem tedy školu a našel. V Ústí nad Labem, na Vyšší odborné škole zdravotnické. V následující školní rok obor zdravotnického záchranáře neotvírali. Úspěšně jsem tedy odmaturoval a zvolil jsem jinou variantu. Přihlásil jsem se na tuto školu na jiný obor, s myšlenkou, že pak eventuálně přestoupím na záchranáře.

Jak to dopadlo?

Dopadlo to tak, že jsem úspěšně ukončil obor všeobecná sestra absolutoriem a v létě 2001 nastoupil do ústecké nemocnice na I. interní kliniku. Vzhledem k restrukturalizaci interních oddělení při stěhování do nově postaveného areálu jsem začal pracovat na lůžkové gastroenterologii. To byl můj odrazový můstek k budoucí urgentní medicíně. Přestoupil jsem následně na endoskopické centrum. Začal jsem se podílet jako endoskopická sestra na urgentních výkonech. Při jednom z těchto akutních vyšetření jsem se potkal s kolegyní z emergency v záchranářské uniformě.Tehdy sloužila tzv. externě na ústecké záchrance. V únoru 2005 jsem nastoupil na částečný úvazek k ústecké záchrance také. Od srpna 2007 pak na plný úvazek. Následně jsem dostudoval obor zdravotnického záchranáře. V lednu 2016 jsem se stal tiskovým mluvčím naší krajské záchranné služby.

Ilustrační foto.
Nemocného Járu podpoří vinný jarmark v Ústí. Výtěžek půjde na léčbu

Kdybyste měl srovnat, jaký byl první výjezd a jak k tomu přistupujete dnes, jaký největší rozdíl tu je?

Rozdíl je z mého pohledu veliký. Tehdy jsem jako zdravotní sestra v lůžkovém zařízení měl své určité kompetence, ošetřoval nemocné, ale především plnil tzv. ordinace lékaře. Na záchrance, zejména ve výjezdu, jsem se musel naučit rychle reagovat a rozhodovat. Samozřejmě jsem nejdříve získával tyto zkušenosti v posádce RLP, tedy s lékařem v sanitce. Po roce jsem začal již samostatně v posádce RZP. V současnosti vnímám práci záchranáře nejen ve výjezdu, ale také na zdravotnickém operačním středisku jako velmi zodpovědnou. Urgentní medicína a nejen tento obor, ale lékařství všeobecně, se velmi rychle vyvíjejí. Nové postupy, přístroje a další vybavení. Vzrůstají nám záchranářům také určité kompetence. S tím právě spojené určité medicínské znalosti, dovednosti a také získané zkušenosti. Rozsah znalostí zdravotnického záchranáře je tak velmi široký. Zahrnuje celé spektrum lékařských oborů. Problematiku různých akutních stavů, které musí znát a řešit.

Popsal byste svůj nejrozsáhlejší výjezd a nejhorší zranění, jaká jste ošetřoval?

Pro mne byl jeden z nejnáročnějších výjezdů v květnu 2017 pro zraněného horolezce na Výřích skalách u Ústí nad Labem. Společně s lékařkou jsme museli pěšky, s vybavením ze sanitky, zdolat několik kilometrů strmého stoupání. Tehdy to byl pro mě jeden z fyzicky velmi náročných zásahů. Zraněného muže se nám podařilo ve spolupráci s posádkou vrtulníku najít. Po zajištění a stabilizaci životních funkcí, ošetření všech zranění, ve spolupráci s lezeckou skupinou hasičů, jsme zraněného muže následně předali letecké posádce. Tehdy jsem si opravdu „sáhnul na dno“ svých fyzických sil. Vzpomínám si na svého prvního sraženého a přejetého vlakem. Devastující a smrtelná poranění. Vzpomínám si na těžké dopravní nehody, kdy zraněné osoby nebylo pro tato poranění možné ani vyprostit z vraků aut. Lidské tělo je velmi dokonalý stroj, zároveň je však velmi křehké.

Jak se dokážete oprostit od toho, co kolikrát musíte vidět, třeba na silnicích. Mnoho lidí by pronásledovaly noční můry, jak to zvládáte?

Jsem povahou extrovert, a ještě velmi komunikativní. Nejčastěji si o takových výjezdech povídáme s kolegy navzájem, rozebereme situaci a sdílíme tak své nabyté zkušenosti. Velkou oporou je rodina, zejména moje partnerka a samozřejmě kolegové, kteří se mnou slouží.

Existuje na to nějaký psychologický program, příprava a poté relaxace, nebo se s tím musíte vypořádat sám?

Máme v naší organizaci pro záchranáře takzvanou intervenční psychosociální službu a psychologa. Každý z nás má mezi kolegy záchranáři blízké kamarády, kteří ho vyslechnou, poradí mu a proberou to s ním. K dispozici je také náš psycholog.

Den záchranářů se konal v Zámecké zahradě.
VIDEO: Zámecká zahrada hostila Den záchranářů, hasiči „rozpárali“ starý vůz

Jak reagují řidiči na sanitku?

Někteří řidiči nám uhýbají ihned, další zmatkují nebo neví, jak správně uhnout. Od loňského podzimu platí záchranářská ulička. Je však definovaná na tvořící se kolony. Zejména ve městech a na křižovatkách je zapotřebí zastavit co nejvíce do stran, abychom měli možný co nejplynulejší průjezd křižovatkou. Řidiči nesledují dostatečně silniční provoz ve zpětném zrcátku a při odbočovacím manévru riskují kolizi s projíždějící sanitkou.

Co opilci a narkomani?

Pokud se opilec, který je zraněný, chová slušně, nenadává mi, není agresivní, tak mi takový výjezd nevadí. Každý se někdy přece opil. Bohužel je mnohdy alkohol spouštěčem agresivity. V takových případech nejsem ve výjezdu sám, je se mnou kolega, případně další policisté nebo strážníci.Vadí mi narkomani, kteří jsou při našem zásahu bezohlední a informace o závažných infekčních chorobách popírají, nebo je sdělují, jako když se o nic závažného nejedná.

Smutných příběhů jistě bylo dost, ale co nějaké úsměvné, zažil jste?

Před několika lety nás dispečink vyslal k případu zranění seniorského páru. Žena měla zlomenou nohu a muž byl bodnutý do zad. V prvním okamžiku jsem si myslel, že se jedná o domácí násilí. Situace však byla úplně jiná. Muž seděl v kuchyni u stolu a loupal brambory k obědu. Žena stála u dřezu. Muž jí požádal, aby mu podala nůž, že brambory nakrájí. Avšak nevstal ze židle, ale zhoupl se na ní a stihl si ještě převzít ten nůž do ruky. A jak se zhoupl, tak se převrátil i se židlí na záda, žena se ho snažila zachytit. Muž dopadl celou svojí vahou na její nohu a tím nožem v ruce se naštěstí jen povrchně poranil v oblasti lopatky. Při našem příjezdu jsme našli oba v objetí v kuchyni na zemi, jak se smějí, co že se jim to povedlo. Zapomněl jsem dodat, že byli asi týden novomanželé.

Rekonstrukční práce na kostele v areálu kláštera Osek.
Kostelu v Oseku se vrací zašlý lesk. Bude to stát 130 milionů korun

Jak byste popsal fungování ústecké záchranky?

Zdravotnická záchranná služba Ústeckého kraje je v současnosti vysoce profesionální základní složkou Integrovaného záchranného systému České republiky. Naším zřizovatelem je Ústecký kraj. Nejsme součástí žádné nemocnice. Laická veřejnost nás občas spojuje dohromady, což je omyl. Nemocné a raněné převážíme po ošetření a zajištění zdravotního stavu do nemocnice. V současnosti jsou všechny naše výjezdové sanitní vozy vybaveny speciálními přístroji a dalším zdravotnickým vybavením na velmi vysoké technologické úrovni. Dovolím si přirovnat dnešní sanitku s moderním resuscitačním lůžkem jako je třeba na oddělení ARO. Samozřejmě nelze opomenout Leteckou záchrannou službu Ústí nad Labem. Jedná se o vysoce specializovanou výjezdovou skupinu, disponující také možností technické záchrany osob v nepřístupném terénu. Veškerá práce záchranářů ale začíná na tísňové lince 155, tedy na Zdravotnickém operačním středisku. Tento tzv. dispečink je mozek záchranky, který vysílá dle charakteru výzvy na základě tísňového volání sanitky nebo vrtulník ke zraněným a nemocným osobám.

Co je při záchraně člověka klíčové a čeho určitě by se měl laický zachránce vyvarovat?

Prioritou při záchraně člověka je samotná bezpečnost zachránce. Rozhlédnout se, zda nehrozí nějaké nebezpečí. Předměty, které by ho mohly zasáhnout nebo nebezpečí elektrického proudu. Při dopravní nehodě zastavit vozidlo v bezpečné vzdálenosti, zapnout výstražná světla.Vždy se rozhlédnout než vystoupí, obléknout si na sebe reflexní vestu a označit místo nehody trojúhelníkem. Zavolat na tísňovou linku 155. Sdělit dispečerovi adresu, místo a co se stalo, případně počty osob. V případě, že si volající neví rady, nevadí. Záchranáři mu po telefonu poradí, jak správně poskytnout první pomoc a jak správně resuscitovat. Vždy je lepší odpovídat na otázky, na které se záchranář ptá. Nikoliv křičet či nadávat. Tím se vyslání sanitky nezrychlí. Z telefonu, ze kterého bylo voláno na tísňovou linku nevolat nikomu dalšímu, může se stát, že záchranáři budou volat na uvedené číslo zpět.

Jak propagujete záchranářství mimo zaměstnání a jaké máte plány do budoucna?

Ve volném čase působím také jako lektor první pomoci. Snažím se laickou veřejnost, své posluchače, seznámit se systémem záchranné služby, jak vlastně dnes funguje. Naučit je, jak správně volat na tísňovou linku, jak správně poskytnout první pomoc. Myslím si, že je velmi důležité o této problematice mluvit. Vrátit systematickou výuku první pomoci zpět nejen do školních lavic základních škol. Díky projektu pro základní školy „Hasiči pro školy“ se to určitě daří.