Za těch pár hezkých let jsme nahromadili pěknou řadu všelijakých nálezů, stovky nachozených kilometrů a vykopaných děr, s nimiž stoupaly i naše zkušenosti.

Kde hledat? Tipy dají pamětníci

Ze všech historických období nás nejvíce zaujalo období druhé světové války, proto jsme společnými silami pátrali po historii, střádali informace a vytipovali si tak několik lokalit, které jsou svou historií pro nás přitažlivé a rádi se do nich vracíme.

Nejlepší způsob, jak se dozvědět o zajímavých místech, je kontakt s pamětníky, kteří období druhé světové války zažili. Ne každý se o tomto strašlivém období rád baví, ale přesto se nám podařilo popovídat si s lidmi, kteří nám dobře poradili. Jistě nejsme prvními hledači, kteří těmito místy procházeli, ale jak je známo, žádná lokalita není nikdy prohledána na sto procent a stále se tam dají nalézt předměty z válečného období, a to v různě zachovalém stavu.

Kde „lágrovali" sovětští vojáci…

V této souvislosti si Martin popovídal i se svým strýcem, který mu doporučil jednu zajímavou lokalitu. Vyprávěl mi o místě, kde do června roku 1945 „lágrovali" ruští vojáci, se kterými tam strýc se svými kamarády trávil svůj volný čas. Tuto skutečnost mu doložil i fotografiemi z té doby, na kterých jsou tito ruští vojáci zvěčněni.

Do lužního lesa na podzim a v zimě

Místo, které Martinův strýc zmiňoval, je z velké části lužní les, který je v létě pokryt hustou vegetací a je prakticky nemožné v této oblasti hledat. Právě proto tuto lokalitu navštěvujeme pravidelně již od roku 2006 převážně v podzimních a zimních dnech. Vzhledem k rozměrům lesa se zde dají stále nalézt nějaké předměty, které zde vojáci ztratili, zahodili nebo zakopali.

Začátek roku 2014 nás překvapil poměrně vysokými teplotami a nabídl nám tak les beze sněhu, bez husté vegetace a hlavně bez otravného hmyzu. Dlouho jsme neváhali a domluvili další hledačskou výpravu. Vyrazili jsme v neděli po obědě a dohodli jsme se, že les opustíme až při setmění. Kromě bláta, které se nám lepilo na boty a lopatky, se nám les odhalil právě v těch správných podmínkách pro naše hledání.

Objevil se signál, který trhal uši

Ten den nám les poskytl jen pár signálů, které však většinou oznamovaly přítomnost zničených světlic a spodků od mysliveckých nábojnic. Po několika hodinách hledání jsme se rozhodli, že se pomalu vrátíme. A abychom se nevraceli stejnou cestou, zvolili jsme si jinou trasu a jakýmsi větším obloukem jsme putovali směrem k autu.

Procházeli jsme lesem kolem oplocenky a pokračovali dál lesní cestou. Domlouvali jsme se na tom, která místa ještě zkusíme „vyluxovat". Nakonec jsme se shodli, že zkusíme prozkoumat levou stranu cesty, která nám otevírala pohled do velmi starého lesa, soudě podle urostlých dubů. Martin vkročil do lesa a prodíral se křovím samozřejmě s cívkou stále u země. My s Karlem jsme pokračovali ještě kousek po cestě a poté jsme si to také namířili za Martinem. Za okamžik, jen asi pět metrů od cesty, hlásil Karel první signál, který byl velice výrazný. Dané místo jsem zkontroloval detektorem i já. Šlo o větší předmět, ale domníval jsem se, že to bude nejspíš železo. Na místo se přišel podívat a přesvědčit se pomocí svého detektoru o kvalitě signálu také Martin. Ten signál mu prý skoro utrhl uši. A jak už to tak bývá, zvědavost nás přemohla a začali jsme kopat.

Bylo nám jasné, že granát není jeden

Kopali jsme velice opatrně a pomalu vyrývali zeminu rýčem. Zvědavost nás donutila postupovat asi až do padesáticentimetrové hloubky. Teprve až v této jámě jsme narazili na známky něčeho kovového. Za pomocí starého bajonetu a rukama jsem začal předmět pomalu odkrývat. Při prvních pohledech na nález jsme začali rozeznávat křidélka na jedné straně toho předmětu, druhá strana byla zašpičatělá s bakelitovým zapalovačem s značením.

V tu chvíli nám bylo jasné, že před námi leží ruský minometný granát a že se zde nejspíš nenalézá pouze jeden.

V okamžik našeho zjištění jsme ukončili kopání a vzdálili jsme se od místa nálezu na kraj lesa. Zavolali jsme na linku 158 a operačnímu důstojníkovi jsme vysvětlili, co jsme našli a kde se nacházíme. Poté nám bylo sděleno, že máme počkat na místě, že zanedlouho dorazí hlídka Policie ČR. Po asi dvaceti minutách přijeli policisté a potvrdili, že náš nález představuje nebezpečnou munici. Proto zavolali na místo pyrotechnika, který dorazil asi za hodinu.

Prohlédl si náš nález a potvrdil, že se skutečně jde o ruské minometné granáty ráže 82 mm z období druhé světové války. Pyrotechnik vykopal větší jámu, ve které našel celkem 30 kusů těchto granátů. Podle jeho slov šlo o velmi nebezpečnou munici, která je i po 70 letech od druhé světové války stále funkční i přesto, že byla uložená v zemi a tudíž je na povrchu silně zkorodovaná.

V onu chvíli nás zamrazilo v zádech při pomyšlení na to, co vše se mohlo stát, byť jen při výstavbě oplocenky, kdy zde museli lesní dělníci vrtat do země.

Jsme rádi, že jsme lesu odlehčili

Policisté nám poděkovali a pyrotechnik nás pochválil za příkladný přístup k takovému objevu a všechny granáty byly odvezeny ke zneškodnění. Protože už byla tma, další hledání jsme již nezapočínali a vyrazili jsme zpět k autu. O našem nevšedním nálezu jsme stále diskutovali a rozhodně jsme si nepředstavovali takovéto zakončení neděle. Jsme však velice rádi, že jsme lesu odlehčili od takového nebezpečného „bordelu" a že jsme tak možná zabránili případné katastrofě.

Tímto bychom chtěli vzkázat dalším slušným hledačům, že když něco takového najdou, ať se v žádném případě nepokoušejí vyndávat to ze země a nebojí se zavolat Policii České republiky, která jim rozhodně hlavu neutrhne. My jsme si s policisty i s pyrotechnikem poměrně slušně popovídali a získali jsme další zkušenosti, které obohatily naši hledačskou vášeň.

Zpracoval Jiří Krpeš