Logo Ústeckého kraje.Zdroj: Ústecký krajV seriálu Příběhy pamětníků z Ústeckého kraje přinášíme osobní zážitky a příběhy lidí, kteří žijí kolem nás. Vyprávění našich babiček, dědečků, rodičů, známých i těch, kteří jsou už docela sami. Přesto mají vzpomínky, které by neměly zapadnout. Tento díl seriálu i všechny předchozí naleznete na webových stránkách vašeho Deníku. Projekt vznikl za podpory Ústeckého kraje.

Nejraději má Krušné hory, má je prochozené. Oblíbil si i výstupy na Milešovku. Řeč je o vášnivém turistovi Jiřím Holečkovi. Narodil se v Duchcově, žil v Mostě, teď vzpomíná v Domově sociálních služeb v Meziboří na svůj bohatý život. Ten byl pevně spjat s chemickými závody v Litvínově. „Zažil jsem v chemičce několik větších výbuchů,“ svěřuje se třiasedmdesátiletý muž.

Do chemických závodů Holeček nastoupil v roce 1964, vyučil se tam chemikem. Tamní prostředí „ocelového města“ ho tehdy nadchlo. Ale už brzy po jeho nástupu prožil drama. „Byl jsem teprve měsíc v učení. Byli jsme v laboratořích ve 4. patře a najednou rána jak z děla. Byla to šlupka. Jen jsem viděl, jak v dálce létá potrubí. Bouchlo to tenkrát na vypírce, nešťastnou náhodou při střídání směn,“ líčí. „Byl to nějaký únik vodíku. Tehdy to tam zabilo tři lidi. Drsný zážitek takhle na začátek. Bouchlo to nedaleko koupelen, lidé se tam zrovna po směně sprchovali a i nazí pořezaní od skla vybíhali ven. Nebyl to příjemný zážitek při začátku školy. Uvažoval jsem tehdy, že to tam zabalím,“ vypráví.

Milada Rodinová
Otevřením cukrárny si Milada Rodinová splnila sen. Na dobroty se stály fronty

Nakonec ale zůstal. A dlouho. „V chemičce jsem pracoval čtyřicet let. Bavilo mě to. Bavila mě chemie i práce v chemičce,“ usmívá se rodák z Duchcova. „V Duchcově jsem ale byl jen čtyři roky. Pak jsme se přestěhovali do Mostu, táta tam dostal práci jako důlní záchranář,“ říká Holeček.

Během svého života byl také blízko vývoje slavného pevného podpalovače PePo. V litvínovské chemičce prožil ale i další dramatické chvíle. „Těch výbuchů bylo bohužel více. Třeba kdysi, když se na destilaci ropy ucpala čerpadla, zahřálo se to a bouchlo. Bohužel, jedna studentka tehdy nestačila utéct. Byl jsem i u toho velkého výbuchu,“ vzpomíná.

Trénink na túry

Ve volném čase se rád věnoval turistice, často i s manželkou a dcerou, která vášeň pro turistiku zdědila. „Chodíval jsem dálkové pochody. Nejhorší byl Jáchymovský tolar. Ježiš, ten byl,“ usmívá se. „Bylo to padesát kilometrů, ale ty byly pořádné. Z Jáchymova na hřebeny, Abertamy a dál. Nahoru a dolů, to bylo hodně náročné. Ale rád na to vzpomínám,“ říká vášnivý turista. „Nejraději jsem měl pochod 166 000 stop krajem Lučanů,“ zmiňuje tradiční turistickou akci v Poohří.

Božena Chmelařová
Božena Chmelařová prožila život plný stěhování, od nuly musela začít několikrát

„Také jsem s rodinou hodně jezdil po hradech a zámcích po celé republice. Tyto výlety jsme měli hodně rádi,“ zavzpomínal Holeček. Aktuálně žije v Domově sociálních služeb v Meziboří. A je tam spokojený.

„Mám hodně prochozené Krušné hory, tam to mám nejraději. Tam jsem to prošmejdil. Chodili jsme tam i trénovat, po práci, třeba patnáct kilometrů. Nebo třeba tréninkově na Komáří vížku a zpět, patnáct kilometrů, to jsme často chodívali,“ prozrazuje. „Teď už pro mě pochody nejsou, ale rád na to vzpomínám,“ dodává Jiří Holeček.

Domov sociálních služeb Meziboří
Domov se nachází v centru Meziboří, v klidové části obklopené zelení. Sídlí ve dvou budovách, a to v ulici Okružní čp. 104, kde je kapacita 77 lůžek a v nedaleké budově v ulici Javorová čp. 102. V této druhé budově je kapacita 45 lůžek. Pokoje jsou jedno a dvoulůžkové.
Počátkem 90. let prošly obě budovy celkovou rekonstrukcí, jsou bezbarierové a mají tři nadzemní podlaží. Ke každé budově patří příjemná zahrada, která je osázená okrasnými keři, je v ní možné venkovní posezení, stromy a květinami a má vybavení pro odpočinek a venkovní aktivity.
Domov má lůžka také pro osoby se sníženou soběstačností a pro lidi se zdravotním postižením.