Kapela Milana Elmana bavila na plesech i čajích. K hudbě vedl také své žáky

„Kolegové češtináři a matikáři mi záviděli. Oni museli opravovat sešity, diktáty, úkoly, kdežto já jsem hrál, zpíval a poslouchal krásnou muziku a vyprávěl o ní,“ usmívá se oblíbený pedagog Milan Elman, jehož oborem byla hudební výchova. Učil v rodné Slatině, desítky let pak v Libochovicích.

Hrál také v několika kapelách, dvě desítky let měl i vlastní. Elmex bavil v širokém okolí. „Měli jsme docela slušné jméno a docela dost kšeftů, jak se říká. Plesy, čaje. Hráli jsme velmi slušně a myslím, že jsme byli oblíbení,“ vzpomíná na Elmex. „Kapela, to byl můj obrovský koníček,“ promlouvá o své vášni v libochovickém domově důchodců, kde dnes žije. Začne si přitom broukat oblíbené melodie. „Hudbu mám strašně rád,“ přiznává.

V Kopistech prožila válku a mládí. V Mostě pak Libuše Šišková založila rodinu

Narodil se v roce 1937 ve Slatině, tři kilometry od Libochovic. „Celý život jsem žil ve Slatině a do Libochovic jsem dojížděl,“ dokazuje Milan Elman, že byl celý život věrný Litoměřicku. „Byl jsem obyčejný venkovský kluk. Měli jsme takové obyčejné venkovské klukovské zábavy,“ usmívá se.

„A co jsme prováděli? No samozřejmě jsme zlobili. Když jsme sehnali nějaké gumy, tak jsme si vyráběli praky. Dělali jsme luky a šípy. Každý kluk měl kudlu, tak jsme si vyráběli třeba píšťaličky. Na hřišti jsme hrávali na sochy, na zaháněnou. Zlatá brána otevřená byla naše oblíbená hra. Prostě dětské hry, pořád jsme měli co dělat,“ vzpomíná senior.

Práce v zemědělství mě bavila, vzpomíná Josef Novotný. V Řehlovicích žil 49 let

Na Litoměřicku prožil i 2. světovou válku. „Na konci války mi bylo osm let. Byl jsem žáčkem třetího ročníku. Vyrůstali jsme během války, pamatuji si, když Němci ustupovali. Na konci jsme je zlobili, hlavně německé výrostky. Dodnes si pamatuji nějaké německé nadávky. Ale oni už byli tehdy hodní, už věděli, že mají být rádi, že jsou rádi,“ vypráví.

„Uno, due, tre, quattro,…“ vypálí ze sebe Milan Elman. „Jako kluci jsme kamarádili s Italy, kteří tady stavěli vysílačku. Němci je využívali. Naučili mě počítat, jinak nic,“ směje se. Také vzpomíná na to, jak jednou nesl německou zbraň. „Němci byli ubytovaní v hospodě. Jako malí kluci jsme vůbec nevěděli, která bije. Byli jsme rádi, že jsme si mohli flintu potěžkat. Dali nám ji nést, když se stěhovali. Aby nemuseli všechno nosit, využili naší ochoty, naší zvědavosti vidět flintu,“ popisuje.

A jak vzpomíná na mládí ve Slatině? „Bylo tam hodně utečenců ze Sudet. Slatina praskala ve švech. Každý vejminek byl obsazený rodinami ze Sudet, z Ústí, z Lovosic. Škola byla dvojtřídní, bylo plno. Po válce hodně odcházeli, vraceli se,“ přibližuje svou obec.

Hudba hrála prim

Po základní škole šel na pedagogické gymnázium v Teplicích. Vzdělávali se tam budoucí učitelé prvních až pátých ročníků základních škol. „Vystudoval jsem pedagogickou školu. S prospěchem nevalným, přiznávám,“ směje se. „Mě už tenkrát více bavila muzika. Hrál jsem na housličky, na saxofon a klarinet, jako dobrý amatér také na kytaru. Hrál jsem nějaký čas s Turkem v kapele, pak s legendárním Honzákem. Tam jsem si užil glenn-millerovskou muziku. Ještě dnes se mi po tom stýská,“ zasní se.

Pak už si založil vlastní kapelu v Libochovicích, hráli po širokém okolí. Dvacet let Elmex bavil. „Hráli jsme velmi slušně, měli jsme úspěch,“ vzpomíná na léta strávená s vlastní kapelou.

Krásné Krásné Březno, vzpomíná s láskou na své rodiště Jiřina Tuschlová

Nějaký čas hned po škole učil v rodné Slatině, v tamní jednotřídce. „Paní učitelka šla tehdy do důchodu, já tam přišel za ní. Rád na to vzpomínám, bylo tam deset až třináct dětí, ve čtyřech ročnících. Učil jsem tam rád,“ přibližuje. To už k houslím, kytaře, saxofonu a klarinetu přidal také klavír. „Přešel jsem pak na školu v Libochovicích, zavolala mi tehdy paní ředitelka. Pojď k nám, říkala. Tak jsem šel. Učil jsem tam hudební výchovu, to mě bavilo moc,“ vrací se k desítkám let na libochovické základní škole.

Zrovna před chvilkou odešla z pokoje jedna z pracovnic domova, Milan Elman ji učil. Přiznala, že byl jejím oblíbeným učitelem. A rozhodně není sama, byl oblíbeným pedagogem.

„Na závěr, před důchodem, jsem ještě učil na zvláštní škole v Libochovicích,“ dodává v Domově důchodců v Libochovicích, kde dnes spokojeně žije.

V chemičce 40 let, téměř celý život v Osadě. Nenudila jsem se, říká Eva Jašová

Z Litoměřicka „zmizel“ pouze na vojnu. Sloužil u civilní obrany na Moravě. Přivezl si odtamtud také nevěstu, na konci služby se oženil. Rodina pro něj celý život byla a je také velmi důležitá. S manželkou vychovali dva syny, radost mu dělají také vnoučata.