V komunitní zahradě je to hlavně o setkávání, říká výzkumník o novém fenoménu

Kde se v Česku vzaly komunitní zahrady? A kdy dorazily sem na sever?
První u nás byla v Brně v roce 2004, další začaly vznikat v Praze a Brně někdy kolem roku 2010, fenomén komunitních zahrad se pak postupně dostával z větších měst do menších. V Ústí vznikly v Krásném Březně a na Severní Terase kolem let 2017, 2018. Pak následovala Sokolí zahrada v Teplicích a zatím poslední, o které vím z okolí Ústí, je Koza v Litoměřicích.  

S jakou motivací lidé něco takového zakládají?
Ti z jedné z těch prvních zahrad v Praze se původně chtěli věnovat jen komunitnímu kompostování. Ale na daném pozemku jim tohle zakázali. Tak tam udělali komunitní zahradu, to šlo. Někdo do toho jde proto, že chce zvelebit „plonkový“ pozemek v okolí, jiní proto, že bydlí v paneláku, chtějí něco pěstovat a trávit čas venku, ale nechtějí zahrádku v osadě. Vytipují si pozemek a začnou kolem sebe shromažďovat podobně smýšlející lidi. Jsou tam různé motivace.

Komunitní zahrady rostou jak houby po dešti

Je boom komunitních zahrad v Česku pochopitelný z nějaké zdejší mentality, nebo to má spíš zahraniční vzory?
Je to něco nového, ale obecně zahradničení má v Česku velkou tradici. Půlka populace někde pěstuje, nebo má aspoň přístup k nějakému ovoci nebo zelenině od někoho z rodiny. To nikde v zahraničí není. Většina lidí ale pořád spíš hospodaří na zahrádkách v osadách, dříve označovaných jako kolonie. Nebo pěstuje na své zahradě u domu či na chalupě.

Kdy vlastně v Česku začaly vznikat zahrádkářské osady?
Většinou za první republiky. Některé jsou ale ještě starší, z doby, když se lidé houfně stěhovali z vesnic za prací. Byli zvyklí si kolem chalupy něco vypěstovat, a to si přenesli do měst. Tam se obvykle na okrajích rozparcelovaly nějaké velké pozemky. Motivace byla jasná, něco si vypěstovat, přilepšit si. Osady „letěly“ ještě za socialismu, to k tomu ale přibyly ještě jiné důvody: že lidé chtěli mít někde své soukromí. Krátce po sametové revoluci zájem o zahradničení v osadách velmi opadl.

Proč?
Všechno bylo relativně levné, všichni chtěli všechno kupovat, mít potraviny bez práce. Lidé jezdili do zahraničí, využívali jiné možnosti trávení volného času, nechtěli se zabývat hrabáním v hlíně. V poslední době ale sledujeme opětovný nárůst zájmu o zahradničení. Lidé se možná ciziny nabažili, dorostla nová generace, která má jiné hodnoty. A je třeba říct, že s dobou „bio“ je i znovu větší zájem o produktivní funkci zahrádek…

… Které ovšem skoro nejsou. Nebo jsou pro lidi drahé. Proč?
Jeden příklad za všechny. V Brně jsou na zahrádky v osadách dokonce dlouhé pořadníky. Je potřeba říct, že osad po revoluci ubylo. S postupným rozrůstáním měst během 20. století už prakticky přestaly být na jejich okrajích a pozemky v centrech jsou pochopitelně lukrativní – na novou výstavbu, na parkoviště.  

Konečně normální sezona. Po covidovém útlumu ožívá komunitní zahrada na Severce

Je malý počet dostupných parcel také jednou z motivací lidí, kteří se zapojují do komunitních zahrad?To bych neřekl. Je to něco hodně jiného. V osadě jste sám pro sebe, vy si rozhodujete, kdy si posekáte trávu nebo opečete buřty. V komunitní zahradě je to hlavně o setkávání, o společné práci, o workshopech, o tom být venku, hrabat se s požitkem v hlíně. Je ale pravda, že někteří lidé to mají v komunitní zahradě jakoby na zkoušku. Učí si tu pěstovat, protože třeba uvažují, že si v budoucnu koupí rodinný domek.  

Pandemie dala komunitním zahradám velkou ránu

Jak jste se ke zkoumání komunitních zahrad dostal?
Původně jsem se zabýval tím, jak se města adaptují na změnu klimatu. Řešil jsem ekonomickou efektivnost různých opatření a jedno z nich byly komunitní zahrady. Na ty jsem se pak postupně začal zaměřovat hned z několika pohledů. A to už i s dalšími kolegy z univerzity i mimo ni. Momentálně jsme v druhém roce tříletého projektu, který se věnuje řekněme sociálnímu rozměru tohoto fenoménu a jeho potenciálu, co se týče samozásobitelství. Jedním z výstupů má být i manuál pro města, jak podpořit jeho rozvoj.  

Jak se komunitní zahradničení změnilo s pandemií covidu?
Úplně jiná dynamika byla v Praze a mimo ni. V metropoli to lidé vnímali jako ostrov, kam můžou utéct z bytů a začali na komunitní zahradě trávit víc času. Ale třeba v Ústeckém kraji se hlavně starší členové komunity báli, že by se mohli nakazit, a přestali tam úplně chodit. Spoustu záhonků zůstalo nevyužívaných, rok 2020 byl pro komunitní zahrady v menších městech úplně útlumový. Zahrady kvůli okolnostem přestaly fungovat komunitně. Pravda, třeba na Žížale aspoň šili roušky a v jiných komunitách pomáhali seniorům, které ze zahrady znali.

Pozvěte sousedy! Proměňte komunitní zahradu v místo, kde lidé rádi tráví čas

Skončily nějaké zahrady kvůli pandemii?
Dost je to poznamenalo. Myslím, že někteří koordinátoři „vyhořeli“. Bývají to nadšení lidé s vizemi, které chtějí s někým sdílet. A když komunita stála, ztráceli chuť to dělat. Ale to není jen o covidu, koordinátoři prostě přicházejí a odcházejí. Často to jsou maminky na mateřské, které to přestávají zvládat, když se vrací zpět do práce a k tomu pečují o rodinu, vodí děti do škol, do kroužků a podobně. Je těžké něco takového dělat dobrovolně několik let. Často se koordinátoři považují za nedoceněné komunitou, cítí se v tom být sami. Proto zanikla třeba liberecká zahrada, kterou tam založila jedna mladá architektka.

V uplynulých dnech pozvali lidi do Žížaly na Severní Terase na „den otevřených branek“. Váš tým zkoumal i to, jak na tuto zahradu pohlížejí místní zpoza plotu. Co jste zjistili?
Spoustu lidí, kteří bydlí i v její bezprostřední blízkosti, ten koncept komunitní zahrady vůbec nechápou. Mají třeba pocit, že to patří ke škole. Není to nic výjimečného. Přestože se komunitní zahrady snaží získávat členy, mají akce typu, který zmiňujete, prezentují se navenek letáčky nebo v místním tisku, tak o nich většina lidí v místě prakticky neví. Když jsme jim ale aktivity představili při rozhovorech, tak byli rádi, že tu zahrada je. Prostě jsou jen někdy příliš skryté. Ale zase pak třeba nešeří krádeže úrody.