„Je to největší mineralogická výstava v dějinách Muzea města Ústí,“ tvrdí geoložka.
Jaký cíl jste si v případě výstavy dali?
Naším cílem bylo představit to nejkrásnější a nejcennější z oblasti Českého středohoří, například Národní muzeum nám pro tento účel zapůjčilo asi 50 exponátů. Minerály zde nejsou vystavené na poličkách vedle sebe v klasických dřevěných vitrínách. Výstava je pojata výtvarně netradičním způsobem s množstvím vestaveb, které představují krajinu sopečných vrchů nebo obří dutinu s krystaly minerálů. Mineralogické exponáty doplňují velkoplošné makrofotografie Petra Fuchse.
Které vystavené nerosty jsou podle vás nejcennější?
K nejcennějším kouskům na výstavě patří určitě zeofylity z Radejčína, drůzy jehličkovitého natrolitu z Dolních Zálezel, extrémně křehké vzorky z lokality Puchavec nebo nejkvalitnější ukázky natrolitu z Těchlovic. Unikátem je i největší srostlice aragonitu z Číčova, největší melanoflogity na světě nebo krásné obří kalcity, dále bohatství dutinových minerálů z Mariánské skály v Ústí nad Labem (včetně nálezů unikátního opálu či hibschitu) anebo velká zrna českého granátu (včetně šperků z nich vyrobených).
Geolog Josef Emanuel Hibsch byl ve svém oboru osobnost. Jak by vypadala výstava bez něj?
Hibsch je nejvýznamnější osobností spjatou s geologií Českého středohoří. Jeho geologické mapy v měřítku 1:25 000 nebyly precizností zpracování překonány, dodnes tvoří základ znalostí o neživé přírodě tohoto sopečného pohoří. Minerály sbíral na známých lokalitách, jádro jeho práce však spočívalo hlavně v geologickém průzkumu a podrobné dokumentaci zdejší oblasti. V depozitáři ústeckého muzea je uložená unikátní kolekce 6 313 kusů dokladových vzorků z geologického mapování Českého středohoří s více než 7 tisíci kusy petrografických výbrusů.
Jak jste výstavu koncipovala?
Jeden ze sálů je věnovaný badatelům a sběratelům působícím v Českém středohoří. J. E. Hibsch tu samozřejmě nesmí chybět, má zde dokonce zvláštní koutek se vzorky, které vlastnoručně v terénu nasbíral, s mnoha publikacemi i polarizačním mikroskopem, ve kterém zkoumal výbrusy sopečných hornin. K vidění jsou také historické obrázky včetně fotografie ze slavnostního odhalení památníku J. E. Hibschovi v obci Homole (1977) poblíž Ústí. Jedna stěna je „vyzdobená“ všemi 21 listy Hibschových geologických map.
Čím byl Hibsch důležitý?
Nebylo mu lhostejné bezohledné drancování zdejší krajiny. Osobně se zasloužil o zachování významných krajinných dominant před odtěžením zachránil Panskou skálu u Kamenického Šenova nebo Vrkoč u Ústí nad Labem.
Našel tu následovníky?
S trochou nadsázky se dá říci, že skoro každý geolog působící v Českém středohoří je pokračovatelem odkazu J. E. Hibsche. On sám spolupracoval s týmem odborníků; nejvýznamnějším žákem, jdoucím v jeho šlépějích, byl Fritz Seemann. Svou sbírku shromažďoval Hibsch původně ve svém působišti v zemědělské akademii v Děčíně-Libverdě. V roce 1902 pak soubor vzorků věnoval městskému muzeu v Ústí nad Labem, kde se dále rozšiřovala v době působení profesora Brudera a Seemana. V období válečném i meziválečném Hibschova sbírka ležela ladem, častokrát byla nesystematicky přemísťována, hrozila jí dokonce i skartace. Až v 70. letech minulého století se sbírky ujala geoložka Vavřínová, odborně ji uspořádala a dokumentaci všech vzorků přeložila do češtiny. Zmíněné osobnosti i řada dalších mají na výstavě medailonky.
Čeho si na výstavě ceníte nejvíc?
Vystavený je soubor exponátů, který nebyl doposud tak pohromadě k vidění a asi nejspíš už nikdy nebude. Jsou zde ukázky vzácných minerálů z lokalit, které dnes již neexistují, a naopak nejčerstvější nálezy včetně nových objevů. Ve čtyřech sálech muzea je více než 1 450 vzorků minerálů.