Kliknutím zvětšítePo našem devítihodinovém přesunu z Huarazu do Limy jsme rychle našli autobus dále do Pisca. Na místo jsme se dostali až v nočních hodinách, ubytovali se na hostelu a padli do postele. Další den jsme vyrazili na prohlídku města. Pisco zažilo v roce 2007 velké zemětřesení, které ovlivnilo jeho současnou tvář, a i když se toto 54tisícové město snaží obnovit a napravit veškeré škody, pro nás bylo zklamáním. Působilo na nás špinavým a smradlavým dojmem včetně pláže a samotného oceánu.
Zhruba 2 hodiny dále na jih od Pisca se nachází rušná Ica, která je se svými 220 000 obyvateli správním městem stejnojmenné oblasti proslulé vínem. Našli jsme si příjemné ubytování v rodinném hostýlku, kde nám majitelka dokonce uvařila i typické peruánské jídlo lomo saltado (směs z kousků hovězího, papriky, rajčat, cibule a hranolek podávaná s rýží). Rozhodli jsme se navštívit vinařství na kraji města, kam nás mohl odvézt tuk tuk.
Vinařství Bodega Vista Alegre bylo založené roku 1857 v areálu kláštera ze 17. století, jak nám pověděl náš průvodce Jesus. Nám budovy více připomněly JZD. Po prohlídce následovala malá ochutnávka vín a pisca (pálenky z hroznového vína). Ica kromě vinařství nabízí i výlet k pět kilometrů vzdálené laguně Huacachina, která je obklopená písečnými dunami. Můžete se nechat svézt džípem v dunách, či si nějakou sjet na surfu. My jsme zvolili výšlap na jednu z nich, odkud byl při západu slunce dokonalý pohled na město, lagunu i celou písečnou pláň.
Při pokusu pokračovat v naší cestě se nám postavila sama příroda, protože Peru zasáhly povodně. Přestože nejhůře postižené byly oblasti na severu země kolem měst Trujillo, Pjura, a dokonce i ve střední části samotná Lima, tak i více na jihu se rozvodnila řeka a poškodila silnici Panamericana. Museli jsme odložit odjezd do Nazcy, který se naštěstí uskutečnil jen o den později. Silnice byla zprůjezdněna a jen bahno či zbytky vody svědčily o předešlých povodních.
Z autobusu jsme vystoupili ještě 20 kilometrů před městem Nazca, abychom vylezli na vyhlídku, z které je možné vidět tři obrazce – ještěrku, strom, ruku. Zde se naše cesty protnuly s devítičlennou českou výpravou, která putovala na sever v staré „dobré“ avii. Do města jsme se poté dostali za pomoci stopnutého „týráku“. V Nazce jsme si zamluvili výlet na další den na hřbitov Chauchilla.
Měli jsme nakonec pro sebe auto s vlastním řidičem, jelikož není sezóna a tedy ani tolik turistů. První zastávka byla v dílně, v níž rodina vyrábí keramiku podle postupu dávných obyvatel Nazcy a poté samotné Cementerio Chauchilla, na kterém jsou odkryté hroby staré až 2500 let staré. Všechny kostry byly nalezeny ve skrčené pozici vsedě s obličejem na východ, neb se věřilo, že s východem Slunce a příchodem nového dne mrtví dosáhnou reinkarnace.
Po Nazce a noční mrazivé jízdě autobusem přišla zastávka v Cuscu, v nejstarším souvisle obydleném městě na kontinentu, které nabízí úchvatné historické centrum s katedrálou a řadou dalších kostelů, muzeí, krkolomných uliček plných obchůdků, restaurací a hotelů, ani pořádný trh zde nechybí. Prošli jsme si město křížem krážem a pořídili si vstupenky na Machu Picchu, zařídili si odvoz na další den do Hydro Electrica, odkud jsme poté pokračovali již pěšky podél kolejí do Aguas Calientes, turistické vesničky tvořící základnu pro návštěvu věhlasného Machu Picchu.
Celou noc lilo jako z konve až začalo zatékat do hostelu a pršelo i ve čtyři ráno, kdy jsme vstali, abychom vyrazili co nejdříve na pěší trasu vzhůru k bráně Divu Světa. Bohužel přišlo další nemilé překvapení, když nás včetně celého zástupu dalších turistů zastavili strážci před mostem. Nechali nás všechny stát v dešti až do pěti, poté jsme se zcela zbytečně prokázali vstupenkami, neb jsme je stejně museli ukazovat u hlavního vchodu a konečně nás pustili na trek.
Stoupali jsme po z kamenů vytvořených schodech ve štrúdlu vzhůru. Dav se cestou roztrhal, déšť ustal a před šestou už jsme stáli v předních pozicích u vstupní brány a čekali, až ji v šest otevřou pro návštěvníky. Samozřejmě lze zvolit i pohodlnější, ale podstatně dražší variantu, nechat se nahoru vyvést autobusem za 20 USD. Jen co nás pustili do areálu, nasadili jsme tempo a pádili k vyhlídce u takzvané chýše správce, odkud pochází typický pohled na Machu Picchu.
Podařilo se nám získat fotky zcela bez lidí a vychutnat si naplno krásu a kouzlo jednoho ze sedmi divů světa. Poté jsme v klidu strávili více jak tři hodiny mezi ruinami. Veškeré peníze, námaha a nepohodlí bylo plně odměněno a očekávání naplněna!
Další naše cesta z Cuzca vedla opět do hor. Nepotřebné věci jsme zanechali na hostelu a s o něco lehčími kletry přejeli do městečka Urcos, odkud už jen sdíleným taxi do Tinki a poté do osady Upis. Zaplatili jsme vstup na začátku Ausangate treku a vydali se po cestě, později spíše cestou necestou a za deště do prvního campu, kde je i možnost horkých pramenů, bohužel však za poplatek. Druhý den se nám odkryl pohled na krásný masiv hory Ausangate s jedním z jejich mnoha ledovců, kolem kterého jsme stoupali do sedla ve výšce 4750 metrů.
Potkali jsme alpaky, lamy, divoké vikuně a viskače – u nás známá jako druh činčily. Místo deště přišly i kroupy, ale vše se uklidnilo, když jsme dorazili k jezeru (4753 m n. m.), nad nímž se tyčil vrchol s ledovcem. Postavili jsme okamžitě stan, abychom si naplno mohli vychutnat dokonalé místo na přespání, které jsme měli jen pro sebe. Různorodé počasí nás pronásledovalo i třetí den naší cesty. Po dosažení sedla Ausangate (4930 m n. m.) nás při klesání opět zastihly kroupy, před kterými jsme se schovali v přístřešku v údolí. Vynucenou pauzu jsme využili k posilnění se a jen co nečas ustal, vydali jsme se dál na cestu, do našeho třetího kempovacího místa u horské chaty ve výšce 4774 metrů.
Po obhlídce chaty jsme zjistili, že je otevřená, čehož jsme se rozhodli využít, neb začínalo zase pršet. Navečeřeli jsme se, rozhodili jsme karimatky se spacáky na zem a velmi brzy zalehli. Po deváté hodině nás probudil svit baterky do obličeje. Přišel starší pán, z místní osady na kontrolu. Po velmi těžkém smlouvání jsme zaplatili celkem přijatelnou částku a šli znovu spát. Ráno jsme připraveni raz dva, neb nemusíme sušit stan a ani ho balit, nasnídali jsme se a vyrazili vstříc poslednímu, tedy čtvrtému dni našeho treku.
Hned ráno jsme zdolali pětitisícové sedlo a poté procházeli posvátným údolím Inků se scenérií červených hor, zeleně a vikuní, až jsme se dostali k proslulé duhové hoře Rainbou Mountain. Stihli jsme fotku, než vše zakryla mlha, včetně prodejců a davu turistů, kteří stoupali po bahnité cestě nahoru, zatímco my už klesali dolů.
Z Cusca nočním autobusem do Arequipy, jejíž historické centrum od roku 2003 patří na seznam Světového dědictví UNESCO. Město je opravdu pěkné a pozadí tvořící vulkánem El Misty je impozantní, ale i přesto si osobně myslíme, že Cusco má o něco větší kouzlo. Po pár dnech se z Arequipy přesouváme do Chivaye u světoznámého Colca Caňonu, do něhož míří 99 % turistů jedoucích autobusem do tohoto odlehlého místa.
My jsme zvolili jinou variantu, vypravili jsme se na třídenní túru k prameni samotné Amazonky. První den jsme prošli opuštěnou vesnicí Naupallacta (4086 m n. m.) a překročili dvě sedla, sešli do údolí řeky Mismi. Našli jsme suché místo pro náš základní tábor a postavili stan v nadmořské výšce 4663 metrů. Druhý den jsme vyrazili na lehko pod zasněženou horu Mismi, do sedla ve výšce 5303 metrů a opravdu je to znát na dechu.
Poté jsme sklesali na úroveň pramenu, ale bohužel až k němu jsme se nedostali, neb se nebe zatáhlo, ochladilo se a my jsme raději poslechli hlas rozumu a otočili jsme na cestu zpět. Přeci jen jsme se pohybovali trošku výš než v českých luzích a hájích. Před soumrakem jsme zpět ve stanu a po večeři. Třetí den jsme jen museli vystoupat od řeky do sedla a poté už jsme jen klesali a klesali. Když začalo hřmít, tempo jsme zostřili a po pár hodinách byli zpět v civilizaci. Za celou dobu jsme potkali jen jednoho horala s třemi oslíky, místní faunu a poprvé v Jižní Americe i srnku.
Poslední zastávka v Peru, kterou jsme nemohli vynechat, byla v Punu, ve městě na břehu nejvýše položeného splavného jezera na světě, jezera Titikaka (3808 m n. m.). Strávili jsme v něm dvě noci, pokořili vyhlídku Condor hill a skoro po šesti týdnech jsme se rozloučili s Peru, zemí kontrastů a hlavně nádherné přírody.
108
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
