Žádné volební plakáty či billboardy, žádné mudrování místních o politice a o možných povolebních scénářích před tamní hospůdkou. I před obchodem je „politický“ klid. Ty, co jdou nakoupit, zajímá co je zlevněné, ne to, kdo povede tuto zemi. Život tam, trochu líně, pokračuje dál, jakoby vlastně ani žádný výběr poslanců nebyl. „Zajímá vás, kdo bude premiér a kdo bude vládnout?” ptám se. „Ne,“ zní téměř unisono. Zatímco jinde se soupeřilo o vládu nad republikou a k urnám mířilo kolem 60 % lidí, v Obrnicích a na mosteckém sídlišti Chanov volby jakoby nebyly.

„Nebyla jsem. Nechtělo se mi a nezajímá mě to,“ říká mi první žena, kterou potkávám v sociálně vyloučené lokalitě na obrnickém sídlišti. A jaké téma byste ráda, aby politici řešili, co by vás přesvědčilo jít k volbám, ptám se ještě v naději, že přece musí být něco, co by voličku zmobilizovalo, co ji zajímá. „Nic,“ odpoví mi ale stručně.

V Obrnicích byla volební účast 26,5 %. Vůbec nejnižší ze všech měst a obcí v republice. Zvítězilo tam ANO s 41 %, druhé skončilo SPD s 19 %. Více než jinde tam měli také komunisté, téměř 7 %.

Předpoklad, že jsem jen při prvním kontaktu narazil na trochu unavenou mladou ženu, se na obrnickém sídlišti rychle rozplývá. Naděje je to poslední, co tamní lidé cítí. Většina z nich nevěří, že by se podmínky k životu díky volbám mohly zlepšit.

„Stejně se nic nezmění, budou tam jen jiní komedianti. Nebyl jsem volit,“ říká nedaleko večerky Jan Szalka. U prodejny je poměrně živo, místní tam živě diskutují, scházejí se tam, o politice ale vůbec nemluví. „Abych šel k volbám? To by politici museli změnit podmínky. Aby se změnil život, není tady vůbec dobrý. Mělo by být více práce, za lepší peníze, lepší školy,“ myslí si Szalka.

Prostředí na obrnickém sídlišti není, jemně řešeno, úplně vlídné. Domy, ale i okolí, by zasloužily mnohem lepší péči. Na každém kroku na vás dýchne chudoba, je cítit zmar. Snaha o změnu ale příliš ne, místní velmi často rezignovali. Že tu volby takřka nebyly dokládá i to, že tu nejsou vidět žádné plakáty s tvářemi politických lídrů. „Nebyla jsem, vůbec mě to nezajímá. Ať zvednou platy, to budou něco platní. Ať je tam kdokoli, je to stejné. Ať si to dělají sami,“ říká naštvaně u dalšího z domů mladá žena. „Nic,“ odpovídá na otázku, co by ji k volbám motivovalo přijít její kamarádka. „Nechodím a nezajímá mě to. Co by mě zajímalo a přesvědčilo jít k volbám? Asi nic,“ přitakává další žena.

Popojdu k dalšímu z domů a oslovím další obyvatele sociálně vyloučené lokality. Ani tady ale místní nevěří, že by díky volbám mohli něco změnit k lepšímu. „Co bych z voleb měl? Nezmění se nic, všichni jsou stejní. Možná bych šel, pokud by za to byla nějaká odměna, třeba finanční, to by mohla být motivace,“ říká mi muž ve středních letech. Podobně smýšlí také Eva Berkyová. „Minule jsem byla a nic se nezměnilo. Oni mají 120 tisíc a my děláme za 10. Pomohlo by, kdyby zvedli platy, sociálky, životní minimum, pak by se lidem žilo lépe a třeba by šli i k volbám,“ reagovala.

O kus dál kouká z okna starší Rom. Volit byl, na sídlišti je výjimkou, během hodiny je prvním voličem, na kterého jsem narazil. „Byl jsem i s manželkou. Aby se to trošku změnilo. Lidé by určitě měli chodit, jinak nic nezmění,“ zní z okna přesvědčivě. V Obrnicích žije přes 30 let. „Bohužel, lidi tu nechodí a nezajímá je to. Skoro nic je nezajímá. Sestěhovávají sem problémové lidi z celého regionu, to není dobře. Byty by měl stát nebo město vykoupit a poskytovat je jen slušným,“ myslí Dušan Sivák. Ani on ale nemá recept, jak zaujmout obrnické voliče. „To nevím, je tu hodně problémových. Ale něco by politici měli vymyslet, k volbám se chodit má,“ dodal Sivák.

V Obrnicích přitom jakoby se střetávaly dva světy. Vyloučená lokalita, v kontrastu je potom část obce, kde jsou vzorně upravené rodinné domky, oproti sídlišti je to obrovský rozdíl. Tam jednoho z voličů potkávám. „Volit jsem byl, je to potřeba. Bohužel, lidi tady ale často nechodí. Problém je podle mého hodně ve vzdělání, často lidé nevědí, proč volit, že mohou něco změnit. Hodně lidí nadává, ale nemají naději, že by mohli něco změnit. Přitom právě ve volbách mohou. Často nevědí, jaký je rozdíl mezi volbami do města, do kraje a do parlamentu. Snad se to změní,“ doufá Pavel Sokol.

Také odborníci se shodují, že právě nízká vzdělanost, mnoho lidí se základním vzděláním, je jedním z důvodů, proč se v Obrnicích k volbám nechodí.

„Bohužel, je to dlouhodobé, že tu lidi k volbám nechodí. Co s tím? Nevíme. Připomínáme to, snažíme se je upozorňovat, ale moc to nepomáhá. Ještě když jsou komunální, to část lidí přijde, ale jiné ne. Nízká volební účast je u nás hodně daná složením obyvatelstva, žije tu hodně sociálně slabších, volby je prostě nezajímají. Je tu také dost lidí s nízkým nebo základním vzděláním, nemají zájem o celostátní dění,“ myslí si starosta Obrnic Stanislav Zaspal.

Prakticky shodné jsou reakce v Chanově. K volbám do okrsku na tamním sídlišti přišlo jen 6,6 % voličů. Zvítězila tam překvapivě koalice Pirátů a Starostů, získala 47,6 % hlasů. Před čtyřmi lety vyhráli v Chanově, známé sociálně vyloučené lokalitě v Mostě, komunisté. Získali tam tehdy 67 % hlasů. Tehdy tam byla volební účast 4 %.

Zatímco si nedaleko kopou dva kluci do míče, opodál vidíme „průhledný“ panelový dům, další velmi poničený a několik opravených. U jednoho z nich sedí Štefan Cina. „Byl jsem volit. Ale hodně lidí tu nebylo,“ říká. Co by je přesvědčilo? „Kdyby bylo více práce a lepší. A více peněz. Pak by lidi chtěli,“ myslí si Cina.

Naděje na změnu zmizela

Jeho známý k volební urně nešel. „Nebyl jsem. A nevím, co by mě a ostatní přesvědčilo. Je to pořád stejné a jiné to nebude,“ uvedl Imrich Krosčen. O pár desítek metrů dál stojí u obchůdku Štefan Moc. „Nebyl jsem a nepůjdu. Je to jedno,“ říká a i z něj je cítit, stejně jako z mnoha dalších, ztráta naděje na zlepšení.

Na závěr návštěvy Chanova ale potkávám přece jen pozitivně naladěného voliče. Mladý muž doufá ve zlepšení. „Byl jsem a volil jsem Piráty. Věřím, že by se to mohlo změnit. Problém je tady vzdělanost, hodně lidí politikům a volbám nevěří, bude to na delší čas, ale věřím, že postupně se to změní,“ doufá Pavel Ohanka.