Pojednou zahlédli jsme na kopci výstavný kostel, jehož zdi se do daleka bělaly. Pod tímto kostelem na samém pobřeží mořském byla ves a ta slula jako ten kostel na vrchu Stella obscura (dnešního dne Finisterre - pozn. Jiráskova). To byl ten nejzazší konec světa. Ani sobě neodpočinuvše, vyšli jsme k moři, a tu stanuvše na vysoké skále do moře trčící, hleděli jsme před se na nekonečnou, široširou pláň vodní. Jak jsem řekl, mračna se hnala nám nad hlavami dále k západu přes moře, jež se prudce dmulo… Všichni jsme se tak zahleděli a zamyslili nad vlnobitím nekonečného moře, zvláště když stařeček jakýsi ze vsi nám skrze tlumočníka pověděl, na moře ukázav: ,Tuto je konec pevné země, konec světa, neboť dále není nic nežli moře a jen moře, kteréhož kde je konec, Bůh milý sám toliko ví´."

To jsou slova šlechtice Václava Šaška z Bířkova, člena družiny pana Lva z Rožmitálu, kterou vyslal do západní Evropy český král Jiřík z Poděbrad v roce 1465, když výprava došla až na tehdejší známý konec světa mys Finisterre (či Fisterra) v Galicii (v západním Španělsku), tak jak to napsal spisovatel Alois Jirásek. I my jsme sem po průjezdu a poznání centrálního Španělska z Barcelony přes Zaragozu, Segovii, El Escorial, Madrid, Toledo, Aquilu, Salamanku a Santiago de Compostella dorazili. Ale chtěli jsme ještě kousek dál za tzv. konec světa. Ale nejdřív na něj.

Mys Finisterre neboli konec světa

„Fin de la tierra", konec světa, tedy mys Finisterre, je místem v provincii A Coruňa v autonomním regionu Galicia v severozápadním Španělsku. Oficiální název místa je galicijské označení Fisterra. V obci žije téměř 5000 obyvatel a stejnojmenný mys je cílem i pro poutníky na Svatojakubské cestě (Camino de Santiago). Mys je vzdálen od města A Coruňa 100 km a od města Muros asi 50 km. Byl po dlouhou dobu považován za západní konec světa a opředen různými legendami.

Různá náboženství a kultury zde zřizovaly svá kultovní místa. Oltáře k uctívání slunce tu měli už Římané a pak i Féničané. Oba oltáře prý nechal zrušit věrozvěst Santiago. Římský vojevůdce Brutus, zvaný Galaico, byl při tažení svých vojsk ve 2. století př. n. l. Galicií a severem Portugalska při pohledu na západ slunce u mysu Fisterre prý tak ohromen, že se svými vojsky odtáhl pryč. Na mysu Finisterre také dnes končí pro mnohé poutníky Svatojakubské cesty, která vede do 60 km vzdáleného Santiaga de Compostella jejich putování.

Cesty se uskutečňují na památku Jakuba staršího, jednoho z Kristových apoštolů, který jako první podstoupil mučednictví. Během posledních dvaceti let se počet poutníků dostává ročně přes sto tisíc! Poutníci by se na „konci světa" měli vykoupat na pláži Langosteira, spálit své oblečení a začít tak nový život. Také by zde měli vidět východ i západ slunce jako symbol smrti a zmrtvýchvstání a tím i zmrtvýchvstání Bohem požehnaného poutníka.

Nejzápadnější maják se nachází na jižním cípu mysu Fisterra. Jdeme ke kamennému kříži, do budovy majáku a fotíme se s Atlantikem v zádech.

V přístavu Bayona na loď Pinta

Po dostatečném vyžití na tomto pro nás významném místě jedeme podél pobřeží do přístavu Bayona (někdy Baiona). To proto, že odtud budeme odplouvat ještě kousek za ten inzerovaný konec světa. Na ostrovy Islas de Cies, které jsou přírodní rezervací.

Bayona je nádherně položený přístav poblíž většího města Vigo u velkého zálivu. Počátky jeho vzniku se datují do roku 140 př. n. l. Mělo různé názvy a dostalo různá privilegia od vládců Leónu, Kastilie i Portugalska. V roce 1585 dobyl město anglický korzár Drake, ale o pět let později už natrvalo osvobodil přístav od pirátů král Filip II.

Hned po příjezdu do přístavu jdeme do pevnosti na poloostrově. Má mohutné hradby, bránu Filipa XVII. i věžní hodiny z 11. století a překrásné stavby. Objevujeme tu domy šlechticů, klášter dominikánů, kaple, památníky, parky a krásné výhledy na moře. Pevnost Monte Real byla svědkem řady dějinných událostí. Dnes jsou v ní nejmodernější španělské hotely s nádhernou vyhlídkou. A okouzlující je i tříkilometrový okruh po hradbách okolo pevnosti, který jsme absolvovali. Samotné město Bayona má 10 500 obyvatel, ale v letní sezoně vystoupá tento počet na 45 000.

Neopomeneme navštívit také repliku jedné z Kolumbových lodí Pinta, kotvící v přístavu. Je to vlastně muzeum na lodi, která se pod velením Martina Alfonsa Pinzóna jako první vrátila 1. března 1493 z první Kolumbovy výpravy oznámit volnou cestu do Západní Indie a úspěšné dobytí Nového světa. Udivuje nás, jak je malá. O to víc obdivujeme tehdejší námořníky, kteří na ní pobývali několik měsíců.

Ráj ptactva a jedna úchvatná pláž

Las Islas de Cies jsou čtyři skalnaté ostrůvky na dohled od přístavů Vigo a Bayona. Je to přírodní ráj, který i s krásnými plážemi je od roku 2002 součástí národního parku Islas Atlánticas de Galicia. Měří pouhých 450 hektarů. Jsou zde jemné písečné pláže a jedna z nich dokonce dva ostrůvky propojuje. Díky tomu se mezi ostrůvky vytváří laguna lákající ke koupání. Na ostrůvku lze přespat v kempu, ale není zde žádný hotel. Ač přírodní rezervace, ostrůvky lákají tisíce návštěvníků, třeba jenom k víkendovému pobytu. Přístup je ale regulován. Na hlavní ostrov může vždy jen omezený počet návštěvníků.

Portál Mother Nature Network zveřejnil na svých stránkách přehled osmi nejčistších pláží světa (a také britský deník The Guardian v roce 2007). A jediná pláž z Evropy, která se do této osmičky dostala, je právě ta na největším ostrově Islas de Cies. Je právem považována za jednu z nejúžasnějších na našem kontinentu. Vyznačuje se nejen čistou vodou a pískem, ale zejména tím, že z ní nezmizeli původní živočichové. Lze si zde užít jistoty, že vaše stopy budou z písku smazány křišťálově modrou vodou…

Po koupání jdeme na prohlídku ostrova. Všude rackové vyvádějí svá ne úplně opeřená mláďata a nenechají nás moc se k nim přiblížit. Z nejvyššího bodu hlavního ostrova se pak kocháme nádhernou vyhlídkou na záliv u přístavu Bayona, z něhož jsme vypluli, na další ostrovy i na nekonečný oceán na západě, za nímž je Nový svět, tedy Amerika. Ten nový světadíl, o němž se zde na galicijském pobřeží dozvěděli z Evropanů jako první…

Zpracoval Ervín Dostálek