Díky ní nežijí po nemocnicích. Pacienti jsou doma šťastnější, říká Sestra roku

Za svými pacienty přitom jezdí po celé republice. Osobně i telefonicky radí jim i jejich příbuzným. „Polovinou mé práce je ošetřovatelská péče, druhou práce s rodinou,“ řekla Deníku Zikmundová působící v západočeské Nemocnici Ostrov (ze skupiny Penta Hospitals). Nyní tato žena, která brzy oslaví padesátku, získala ocenění Sestra roku, a to v kategorii „sestra v přímé péči“.

Jak se vám daří dostávat pacienty z nemocniční péče domů?
Někdy je to těžké. S lidmi s umělou plicní ventilací let ale pracuji už pětadvacet let, tak to jde. S prvními dětmi s přerušenou míchou jsem se setkala na dětském ARO. A jsem ráda, že na vyhlášení soutěže Sestra roku přišla maminka klučíka, který je na umělém ventilátoru právě už čtvrt století. U dětí je to jednodušší, jejich rodiče jsou mladí a mají plno síly starat se o ně. U dospělých je to náročnější. Nikoli ale nemožné. Chodívala jsem i za starobním důchodcem, o kterého se starala jeho paní.

Pacientů s roztroušenou sklerózou přibývá. Pečuje o ně jediný speciální domov

V roce 2016 jste v ostrovské nemocnici stála u zrodu projektu domácí umělé plicní ventilace sloužící jak lidem s přerušenou míchou, tak s neurosvalovým onemocněním nebo onemocněním plic. Jaký je zájem?
V současné době mám třináct pacientů. Ozývají se mi ale lidé z celé republiky, kontakt si vyhledají na internetu. Vždyť proč ležet léta v nemocnici, když člověk může – i s mašinou na krku – fungovat. Největší problém vidím v tom, že přestože program domácí umělé plicní ventilace u nás existuje asi dvacet let, odborníci ani laici o něm moc neví. Lidí, ležících v nemocnicích na následné intenzivní péči, je hodně. Přibližně 1500 by jich přitom mohlo žít doma. Realita je ale taková, že v Česku doma žije jen asi 120 takto nemocných.

Vaše pacientky vás chválí. Jedna má řidičák a jezdí na nákupy. Další říkala, že předtím v nemocnici devět let přežívala, kdežto nyní žije. Jiná otěhotněla a porodila syna. Další vystudovala medicínu…
To je největší ocenění mé práce. Někteří mí pacienti jsou chodící a zvládají to, o čem mluvíte. Jiní jsou ležící, ale i pro ně má domácí prostředí obrovský smysl. Na všech vidím, jak je to rozzářilo. Pacienty a jejich rodiny jsem objížděla dávno před spuštěním programu, tenkrát mě za to nikdo ani neplatil, byl to můj koníček. Dodnes poradím vždy, kdykoli mi někdo zavolá. K tomu si stále držím poloviční úvazek na dětském ARO, abych měla přísun nejmodernějších technik, postupů a materiálů.

Ovlivnila vaši práci pandemie covidu?
Příliš ne. Pouze jsem za pacienty chodila v respirátoru, jinak bylo vše při starém. Jelikož mají na ventilátoru filtry, nikdo covid od svých příbuzných nechytil.

Medicína má u nás tradici, byli jsme zásobárna pro SSSR, říká lékař z Ukrajiny

Máte radost, že vás porotci zvolili vítězkou Sestry roku, kam vás nominovala ředitelka Nemocnice Ostrov Ivana Hlinková?
Ocenění mě překvapilo. Nepočítala jsem s ním a zatím jsem ho nevydýchala. Vážím si toho. Největší odměnou pro mě ale je, že lidé, za nimiž dojíždím, jsou doma šťastní.

A také tvůrčí…
Ano. Část mých pacientů je ve sdružení UMUN-Umělci malující ústy a nohama. Jelikož mají většinou přerušenou míchu v oblasti krční páteře, nehýbou rukama, ale jen pusou. Proto malují ústy. Určitě znáte obrázky, které lidem poštou přicházejí na Velikonoce nebo na Vánoce.