Pak přišly v roce 1980 dodnes tak slavné Postřižiny. Mohl ale přijít ještě slavnější film…
Přišel za námi, když jsme točili Postřižiny, americký režisér Alan Pakula, který mě chtěl do Sophiiny volby. Wiliam Styron (autor stejnojmenného románu, pozn. red.) byl nadšen a chtěl, abych to hrála, mluvili jsme spolu telefonicky. Já už tehdy hovořila dobře polsky, takže tu Polku bych mohla hrát. Byla jsem kvůli tomu tři týdny v Americe, musel se tehdy za mě zaručit šéf filmových ateliérů na Kolibě Ťapák, který z toho ty tři týdny nespal, bál se, že se nevrátím.

Dělala jsem kamerové zkoušky v Paramountu, ale měla jsem silnou soupeřku, Meryl Streepovou. A tlaky na to, aby to hrála ona, byly velké. Pamatuji na večeři v New Yorku s Pakulou a Milošem Formanem, kde mu Forman řekl památnou větu: „Máš dvě možnosti. Buď to natočíš s Meryl Streepovou, ona dostane Oscara a na tebe každý zapomene, nebo to natočíš s Magdou a ty dostaneš Oscara a budeš slavný.“ A tak se také stalo. Kdyby se to bývalo uskutečnilo, tak by moje kariéra byla úplně jiná.

KDO JE MAGDA VÁŠÁRYOVÁ
* Narodila se 26. srpna 1948 v Banské Štiavnici.
* Slovenská a česká herečka, diplomatka, slovenská politička.
* Vystudovala sociologii na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě.
* V roce 1967 se stala slavnou díky hlavní roli ve filmu Františka Vláčila Marketa Lazarová. Nejznámější je ale díky filmu Postřižiny z roku 1980.
* Spolu se sestrou Emilií podědily vedle hereckého talentu i nadání pro matematiku. Je manželkou satirika Milana Lasici, má dvě dcery.

Kdyby to tedy tehdy vyšlo, tak byste byla dodnes „jen“ herečka?
To nevím, ale zřejmě bych neměla své dvě děti. Vždy je něco za něco.

Díky Postřižinám jste se nejméně ve střední Evropě stala slavná také?
Kromě Rakouska. Tam tomuto humoru nerozumí.

Pak přišel velký střih listopadem 1989 a začaly ty další jiné životy?
Ano, diplomatická kariéra, která se pak překlopila do deseti let politické.

Jak napadlo Václava Havla vaše jméno jako velvyslankyně?
Havel byl feminista. A když viděl, že mu jako nové velvyslance nabídli ze Slovenska samé chlapy, potřeboval tehdy rychle vyměnit nejméně čtyři desítky ambasadorů, tak oslovil mě. Znali jsme se, Havel věděl, že němčina je jedním z mých mateřských jazyků. Nabídl mi místo velvyslankyně v Rakousku. A já po poradě v rodině souhlasila. Bylo mi čtyřicet a já jsem si řekla, že je nejvyšší čas. A také jsem chtěla být u toho, protože vždy jsem se zajímala o politiku, i tu zahraniční. O politice se u nás doma mluvilo i v době mého dětství velmi otevřeně, byť jsme samozřejmě věděli, že to nesmíme říkat na veřejnosti.

Když se federace rozpadala, mnozí velvyslanci - národností Slováci - vstoupili do českých služeb. Vás to nenapadlo?
Václav Havel to velmi chtěl, ale já jsem nechtěla. Můj tatínek byl profesorem slovenštiny, celá moje rodina byla na Slovensku, to nešlo.

Vrátila jsme se za premiéra Vladimíra Mečiara na Slovensko, byť jsem věděla, že za jeho vlády nebudu moci v diplomacii pokračovat. Založila jsem a sedm let stála v čele Slovenské společnosti pro zahraniční politiku, která funguje dodnes a je kritickým think-tankem pro naši diplomacii. I to byla krásná léta, byla jsem součástí silné občanské společnosti, která především mezi mládeží pomohla tomu, aby tato nová generace šla v klíčových volbách 1998 v obrovském množství volit. To umožnilo sestavit širokou koalici, která odstavila Mečiara od moci.

Pro mečiarovce jsem tehdy byla největším nepřítelem národa, každý druhý týden jsem byla takto častována v jejich listu Slovenská republika. Ale zvykla jsem si na to. A když jsem pak přestala být tím největším nepřítelem, tak mi to chybělo, přiznávám.

V prvních přímých prezidentských volbách v roce 1999 jste kandidovala na prezidentku a skončila na třetím místě. Nemířila jste příliš vysoko?
O to mě poprosil právě ten silný slovenský občanský sektor. Já jsem věděla, že nevyhraju. Zátěží bylo už to, že jsem kandidovala jako první žena. Ale na druhou stranu, první velvyslankyní už jsem byla, tak jsem si řekla, že i toto zkusím jako první a schytám to. No, a prohrála jsem. Ale prorazila jsem cestu. Paní Iveta Radičová už málem vyhrála.

Po té prohře za mnou přišli mí polští přátelé v čele s profesorem Wladyslawem Bartoszewským (dvojnásobný šéf diplomacie, pozn. red.) a požádali mě, zda bych se nestala velvyslankyní v Polsku.

Slovensko totiž tehdy vypadlo z rozšíření NATO a Polsko si odhlasovalo v parlamentu, že jeho strategickou prioritou je Bratislavu do Aliance dotáhnout. A potřebovali ve Varšavě silného slovenského velvyslance, tedy velvyslankyni. A když to prezident Rudolf Schuster, který s mým jmenováním nesouhlasil, v jedné chvilce ministrovi Eduardu Kukanovi podepsal, tak jsem dostala z Polska během osmnácti hodin asi nejrychlejší akreditaci na světě. Přestože to pan Schuster chtěl pak změnit, bylo pozdě. Zůstala jsem tam pět let a střežila polskou snahu o otevření NATO.